Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nahoru a dolů IV

    Tři hezké roky do revoluce (intermezzo v Divadle na Vinohradech)

    V roce 1986 jste získal angažmá v Divadle na Vinohradech. Co pro vás tento „přestup z MDP“ znamenal?

    Dostat nabídku z Vinohrad znamenalo jít tzv. za lepším. V Moskvě pomalu začaly tát ledy a lehké snížení mrazu bylo cítit i v Československu. I do hodně kožené české ideologie začala nesměle pronikat Gorbačovova perestrojka.

    Krysař

    Krysař byl v té době moje zásadní role… Milan Klásek (Röger), Ilja Prachař (Frosch), Martin Stropnický (Krysař), Dagmar Veškrnová (Lora), Alena Procházková (Kätchen) a Otakar Brousek (Strumm) (V. Dyk, R. Císař: Krysař, r. Jan Kačer, prem. 17. 3. 1987, Divadlo na Vinohradech) FOTO MARTIN POŠ

    Vinohradské divadlo léta vedl člen Ústředního výboru KSČ Josef Míka. Je to postava na samostatnou knihu. Byl schopen dát velkoryse angažmá talentovanému osmnáctiletému Jaromíru Hanzlíkovi a zároveň dceři bulharského diplomata, která tak nějak zatoužila stát se herečkou a uměla už aspoň padesát českých slov.

    Vinohradské mělo nesmírně silný herecký soubor, jehož hodnotu ještě umocňovala veliká popularita řady jeho členů. Ta koncentrace jmen, zvlášť v pánském souboru, bude těžko kdy překonaná. Jen namátkou: Brodský, Kopecký, Brzobohatý, Racek, Haničinec, Prachař, Řehoř, Bláha, Satoranský a samozřejmě Hanzlík – kdyby ti pánové hráli místo divadla fotbal, byli bychom tehdy mistry světa. Dostat nabídku do tohohle „all stars týmu“ nebyla pro mě ve třiceti letech rozhodně špatná zpráva.

    V roce 1986 se na Vinohradech stala na tehdejší poměry malá revoluce. Do zapouzdřeného elitního prostředí přišlo sedm nových lidí. Režisér Jan Kačer, kterému byla po dlouhých letech opět povolená Praha, další režisér Jan Novák, dramaturgové Jan Vedral a Roman Císař a herci Frej, Töpfer a Stropnický. Ano, dnes se při čtení těch jmen vkrádají jisté myšlenky. Nechme je být.

    Následovaly tři roky zajímavé a smysluplné práce. Vinohradské dostalo infuzi, která spolu s atmosférou ve společnosti působila na celý soubor jako živá voda.

    V jednom rozhovoru jste říkal, že zásadní role přišly po vaší třicítce. Toho věku jste dosáhl právě v roce svého vstupu na Vinohrady. Které to tedy byly?

    Štěstí na role se mě na Vinohradech drželo. Jan Kačer mi svěřil titulní roli Krysaře. Byla to v té době asi moje zásadní role. Dostal jsem od režiséra velkou volnost. Říkal, ať se nestarám, že se vše vyloupne samo. Při zkouškách mě „nadávkoval“ spoustou impulzů, a pak to nechal na mně. Moc jsem tomu nevěřil, ale měl pravdu. Dnes už tomu rozumím. Inscenace jako celek měla zvláštní magii. Jan Kačer byl v té době plný tvůrčích i fyzických sil. Záměrně obsadil vedle sebe lidi, kteří prahli po nějaké změně ve společnosti, a stejně tak ty konformnější. Jak známo, obyvatelé Hamelnu nejsou v tom příběhu žádní revolucionáři. Střet těchto dvou světů tvořil jednu z důležitých rovin inscenace a musel působit velmi aktuálně, a přitom jistě ne triviálně. V představení živě zpíval Vladimír Merta. Merta, který tehdy nesměl nikde hrát! Inscenace Krysaře určitě znamenala na Vinohradech malou revoluci, když ne přímo zlom.

    Rád bych se také zmínil o roli, která nebyla sice titulní, nicméně znamenala pro mě jakési uznání mých kolegů. Prostě poznáte, když váš respekt nebo vaše pozice v souboru nějakým způsobem roste. Já jsem to cítil zvlášť intenzivně při Urmefistovi, kterého režíroval opět Jan Kačer. Hrál jsem postavu zvanou Sebastian, mladého Klause Manna, člověka rozkolísaného. Ve slavném filmu Istvána Szabó je zobrazený jako latentní homosexuál, jako věčně nespokojený začínající spisovatel, nesoucí břemeno slavného otcovského jména a končící sebevraždou. Kolem mě svištěla samá slavná jména kolegů jako Jiřina Jirásková, Viktor Preiss, Radoslav Brzobohatý, Ladislav Frej, Otakar Brousek, Hana Maciuchová, Eliška Balzerová a já si mezi nimi musel zkrátka svůj prostor nějak uhájit. Tomu zřejmě odpovídal výdej mé energie. I při mém návratu po dvanácti letech v diplomacii skoro všichni v divadle vzpomínali hlavně na tuhle moji roli.

    A byla tu aspoň ještě jedna role, kterou jsem se tzv. dobře zapsal. Vojín Roberts v Novákově režii Pahorku od Raye Rigbyho. Šlo o dramatizaci slavného Lumetova filmu z roku 1965 o britských vojácích internovaných během druhé světové války ve vojenském táboře v severní Africe. Ve filmu hrál tu roli Sean Connery. Silný příběh o tom, jak se skupina vojáků snaží přežít v nelidských podmínkách tábora a čelit sadistickému veliteli nemohla být razantnější metaforou naší tehdejší současnosti. Na dobu konce osmdesátých let se podařila velmi drsná hra o bezpráví, fyzickém i psychickém trýznění, o nesvobodě. Hráli jsme ji rádi a diváci ji milovali.

    Víte, v které roli jsem vás viděla na jevišti úplně poprvé? Bylo to těsně před revolucí, právě jsem přišla do Prahy a jedno z prvních představení, které jsem viděla, byla Dudkova inscenace podle Bulgakovova románu Mistr a Markétka.

    Hrál jsem Joshuu Ha-Nocri, který „vede řeči“ s Pilátem. Toho hrál Petr Haničinec, tehdy patrně nejvytíženější seriálový herec. Všechny ty Jakuby skláře, Rodáky a Dobré Vody obstaral on. Byl svým způsobem symbolem odcházející doby. Já byl oproti tomu tehdy Krysař a písničkář. Režisér Dudek nás obsadil pěkně lišácky! Já jsem mezi těmi hvězdami jako Kopecký, Haničinec, Brzobohatý působil vlastně trochu nepatřičně, byl jsem takový nosatý vysoký hubendíra. Režisér mě vedl k naprostému minimalismu, k totální vnitřní otevřenosti a úsměvu jako základnímu gestu té figury. Mezi pitvory inscenace přišel člověk, který byl vlídný, přímý, věcný, upřímný. Jako by to celé trochu předjímalo vývoj, který měl za několik měsíců nastat.

    Můžete přiblížit situaci ve vinohradském divadle těsně před revolucí?

    V roce 1988 odešel z Vinohrad normalizační ředitel Zdeněk Míka a nastoupil František Laurin. Znamenal řekněme perestrojkovou formu uvolnění, to znamená, zdaleka ne všechno bylo povoleno, ale největší rigidita patřila minulosti. A myslím si, že dostal jako stranický úkol zaštítit, že má v souboru několik podivínů. Na prvním místě Kačera, který pro komunisty představoval věčnou osinu v hýždi. Je pravda, že Laurin neustále laboroval, kam až nás v „perestrojce“ pustí, a nepochybně měl problémy s některými inscenacemi na městském výboru strany. Byl mezi dvěma ohni. Pro aparátčíky příliš benevolentní, pro nás příliš rigidní.

    Někdy na jaře 1989 svolalo vedení velkou schůzi. Bylo po „sprchovacím“ Palachově týdnu a podepisovala se petice za propuštění Havla z vězení. Laurin dostal direktivu, že musí udělat všem zaměstnancům školení, aby nic nepodepisovali. Stalo se tak na půdě ROH. Členství v ROH, čili v tehdejších odborech, neznamenalo žádné politické angažmá, pokud tam člověk nechtěl dělat zrovna funkcionáře. Šlo o automatické, formální členství. A my jsme tenkrát z ROH s Tomášem Töpferem, to si zkrátka nevymyslíte, vystoupili. Všichni úplně zkoprněli. Někdo se na nás šklebil, že s námi sympatizuje, ostatní na nás koukali s vytřeštěnýma očima, jestli jsme se pomátli či co. My s Tomášem jsme měli pocit, že jsme něco jako partyzáni. Nebo už kovbojové?

    Druhá podobná scéna nastala, když kdosi, myslím, že z Ypsilonky, přinesl do rekvizitárny vinohradského divadla petici Několik vět. Rekvizitárna DNV je už dnes v podstatě mytická místnost, kde se scházejí herci, kouří, pijí kávu a různě rozpráví, po premiérách se tam konají večírky a podobně. Hned vedle rekvizitárny jsou záchodky. Ty bývají v našich dějinách klíčové. Před nimi na jaře roku 1989 stojí Vedral, Töpfer, Stropnický. Drží v ruce papír s Několika větami. Je panenský, nikde žádný podpis. Koukali jsme na sebe a říkali si, co s tím? V hlavách se nám honily různé myšlenky. Tehdy opravdu nikdo netušil, že režim už skomírá. Pak jsme se nadechli a podepsali. Takhle, u záchodků, jsme si prožili důležitou životní, téměř intimní, politickou a lidskou chvíli společně. Další paradox mého života.

    Několik vět jste na rozdíl od Charty podepsal. Proč? Co se od té doby změnilo?

    Byl to pro mě tenkrát zlomový okamžik. Pryč byl pocit oné povinnosti vůči blízkým a rodičům. Najednou jsem měl jiný pocit povinnosti: vůči sobě, vůči naději, že se něco změní a že je třeba pro to něco udělat. Od 88. roku, někdy kolem demonstrace na Václaváku k 20. výročí sovětské okupace, jsem trávil každý večer s uchem přitisknutým na pískající rádio. Hlas Ameriky i Svobodná Evropa byly pro vývoj situace naprosto zásadní. Když dnes kdekdo nadává na Američany, mele něco o nevměšování a obchodních zájmech, možná, že by si to měl uvědomit. Bylo půvabné a typicky české, jak po Listopadu kdekdo líčil, jak nábožně a odvážně poslouchal „Svobodku“. Mohl by lehce vzniknout dojem, že jsme národ odbojářů a že na Ein Kessel Buntes snad koukali jen disidenti. Po Listopadu každý chřestil. Především slovem. Jsme zkrátka taková parta českých chřestýšů.

    Po podpisu Několika vět jsem měl zákaz v televizi i v rozhlase, strávil jsem hodně nepříjemný den v Bartolomějské. Přijeli pro mě dva jak z blbého českého filmu, měli stejné obleky, stejné brýle proti slunci a jedno stejné žiguli a dali mi deset minut na to, abych si vzal kartáček. Na služebně následovala palba otázek, proč jsem podepsal, jak jsem podepsal, kdo to přinesl, kam to odnesl a podobně. Pak mě nechali pár hodin čekat a zase se celé kolo otázek opakovalo. Zase čekání a nanovo. Samozřejmě žádná voda, žádný záchod, nic. Co vydržím, to vydržím. Ve srovnání s jinými případy úplná prkotina, ale dotknul jsem se toho. Nezapomenutelná zkušenost.

    Prý jste chtěl v té době dokonce emigrovat?

    Byl jsem ve zvláštní situaci. Měl jsem za sebou slibná léta v divadle, ale budoucnost byla neodhadnutelná. Už jsem tady nechtěl zůstat. Stejně tak jsem odešel později z diplomacie. Nechtěl jsem být někde, kde mi poroučí lidi, kterých si nelze vážit. A tak jsem nechtěl být v divadle, jehož osud jsem už vůbec nemohl ovlivňovat. Mívám takové zkraty. Není to moc pohodlné, ale jak pohár přeteče, rozhoduju se „prsama napřed“.

    A tak jsem se odhodlal k emigraci. Tomuto řešení byla nakloněná i moje žena Lucie. Začali jsme hledat způsob jak. Pak se ale celá situace zrychlila a radikálně proměnila, a najednou nebylo proč odjíždět.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Nahoru a dolů IV

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,