Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Nahoru a dolů II (rozhovor s Martinem Stropnickým)

    Lekce herectví a života

    Studia DAMU vám dala základní lekce nejen herecké, ale i životní…

    Herectví se na školách po desetiletí učí, a to i na konzervatoři, zásadně odpoledne. To už mají studenti za sebou různé sedavé předměty. Pak se nabaštějí v menze nějakou mizernou omáčkou s knedlíkem nebo se ucpou vlašským salátem a hurá na tvorbu! Právě začíná nejdůležitější předmět: herectví. Tato tradice, vycházející patrně z časových možností pedagogů, způsobuje kolektivní klimbání. Jan Přeučil však za všech okolností vždy hýřil neúprosným elánem. Jeho základní heslo bylo: Únava? Neznám!. Neustále nám zdůrazňoval, že musíme pořád hrát, že musíme cvičit své tělo, jak říkal: psychofyzický aparát. Měl pravdu. Ale znáte to, student je od toho, aby oponoval, a život zas od toho, aby ho později přesvědčil. Jan Přeučil vyžadoval, abychom mluvili za všech okolností nahlas a zřetelně. Třeba i při nákupu. Hned vedle školy bylo smíšené zboží, kde jsme si kupovali k svačině všechny ty oblíbené zelené salámy. Náš pedagog naléhal, abychom na sobě pracovali i při nákupu gothaje. DOBRÝ DEN! JEDNU HOUSKU A SALÁM, PROSÍM!!!, zařval jsem na celý krám. Za pultem se ozvalo: Hele, mladej, neřvi na mě a běž si koupit tu svoji housku jinam, jó!? Šel jsem za panem profesorem, že teda nevím, ale jestli bych to s tou houskou měl dělat takhle, tak asi umřu hlady. Byl jsem pochválen za příkladný přístup k výuce.

    Pastýřská pohádka

    S Josefem Kemrem v Pastýřské pohádce Vojtěcha Martínka (r. Svatava Simonová, ČT 1980) FOTO ARCHIV ČT

    Ne, rozhodně nemůžu říct, že by se nám Jan Přeučil nevěnoval.

    A nemůžu to říct ani o druhém ročníkovém pedagogovi, dnes již polozapomenutém herci, Františku Vicenovi, který si mě z neznámých důvodů oblíbil. Celý první rok jsem pracoval v podstatě jenom s ním. Na konci ročníku nám řekli: Napište naprosto anonymně, jak se vám první ročník líbil a co si myslíte o kantorech. Nepodepisujte se, jenom to napište. Tak jsem jako trouba napsal, že bych docela rád, kdybychom kantory střídali. Že pan profesor Vicena je fajn, ale leckdy chybí a občas je indisponován. Samozřejmě, že bylo hned jasné, kdo to napsal. Mrzelo ho to a mě později také. V pozdějším společném angažmá v Městských divadlech pražských se ke mně choval jako tolerantní a vstřícný kolega. Až tam jsem zjistil, že v sobě nosí nějaký svár, který ho stravuje. Několik let na to spáchal sebevraždu. Byl to šok. Byl to on, kdo mi pomohl při prvních neúspěšných přijímačkách. Byl to on, kdo mi řekl: Vím, že máš průšvih s tátou, nevzdávej to, máš na to, běž to zkusit do Mostu. Byl ve straně a myslím, že se tím trápil. Ke mně se zachoval velice slušně. Normalizace psala různé osudy.

    Na škole tehdy začínala jako pedagožka herečka Regina Rázlová. Co vás naučila?

    Regina Rázlová byla tenkrát třicetiletá, vysoká, sportovní blondýna, s vlasy nakrátko, na tehdejší poměry velice šik, vzezřením téměř posel kapitalismu. My, kterým bylo osmnáct devatenáct, jsme nevěděli, jestli s ní máme koketovat, nebo se jí bát. Celou dobu nebylo jasné, jestli je víc bohém, nebo politruk. Jestli jsme její hodiny měli brát jako snahu seznámit nás s hereckými trendy v USA, nebo nás provokovat. Anebo se jen chtěla prostě blýsknout? Pořád mluvila o Actors Studiu a Lee Strasbergovi, jak tam chodil Dustin Hoffman a Marlon Brando. Za okny „zuřila“ Anticharta a dcera předsedy vlády nám s nonšalancí vykládala o New Yorku. Na Moskvu a na MCHAT jaksi pozapomněla. Vyznejte se v tom. Říkali jsme si, že čeká, až se chytnem, a pak nás hned vyhodí. Takové americké exkurze si Přeučil s Vicenou nedovolili. Ti pořád jen Tabakov a Stanislavskij a tak podobně. Přeučil, ten tohle říkat nemohl, protože by byl na stranické schůzi DAMU osočen z poklonkování západu, jak se tomu říkalo. Kdežto nomenklaturní exkluzivní dcerka to udělat mohla. Absurdita doby v kostce.

    V roce 1977 přišla Charta. Byl jste ve druhém ročníku. Jak jste reagoval?

    Myslím, že jsem nebyl v ročníku sám, kdo měl nějaký kádrový problém. Bezpečně vím, že ho měl třeba Lexa Pyško taky. Já, stejně jako spousta mých vrstevníků, jsem od svých rodičů doma slýchával: Nenech se vyrazit, nenech se do něčeho zatáhnout, neproveď nějakou pitomost. Nebyl to od nich výraz zbabělosti. Byla to pochopitelná snaha uchránit nás před vydáním se na milost a nemilost normalizačním špiclům.

    Když přišla Charta, bylo to, jako když bouchnou kamna. Na škole bylo nepřehlédnutelné napětí. Věděli jsme o Jarce Odvárkové-Šiktancové, která se zachovala tak statečně. Podepsala Chartu a tím i svůj ortel. Vyloučili ji ve čtvrtém ročníku. Sluší se dodat, že prosila, aby její jméno nezveřejňovali kvůli starým rodičům. Jenže seznamy se na Svobodné Evropě četly všechny. Je jasné, že kdybych taky podepsal, tak jsem samozřejmě taky skončil. A taky vím, že vyhazov ze školy by představoval pro mého otce hroznou ránu. Měl už poměrně chatrné zdraví. Já se na vysokou na rozdíl od sestry doškrábal. Podpisem bych ublížil i jí. Podepsat? V tomhle kontextu to bylo velké dilema. Nepodepsal jsem. Znamená to, že mě dostali?

    Život tropí hlouposti. O dva roky později jsem bydlel už se svou první ženou Lucií ve čtrnáctimetrové garsonce na Vinohradské pod Rozhlasem. Když jsme dělali v tom mini bytečku rekonstrukci, zpod takového trámku na nás vypadl svazek papírů. Chtěl jsem je hodit do koše, ale vypadly mi z ruky. Na zemi přede mnou ležela titulní stránka psaná na starém Consulu. Stálo tam: Charta 77. Stáli jsme nad tím jak nad bombou. Kde se to tu vzalo? Je to náhoda? Kdo tu bydlel před námi? Nebo to sem strčila Bezpečnost? Zapálili jsme svíčku a Chartu přečetli. Dneska to může působit směšně, ale tehdy to moc směšné nebylo. Text byl jasný, srozumitelný, prostý. Napadlo nás, co je na tom vlastně špatně? Proč je tohle takový problém? A došlo nám, že režim, který něco takového démonizuje, který za něco takového vyhazuje ze škol a zavírá do vězení, musí být ještě horší, než jsme si mysleli. Už ani nevím, kde ten text skončil. Pamatuji si ale, že jsme měli strach. Ten permanentní normalizační pocit nejistoty, ohrožení a obav. Dneska taky žijeme leckdy v nejistotě, spousta lidí cítí stres ze ztráty zaměstnání nebo životní úrovně. Dovolím si ale tvrdit, že tyhle dva strachy jsou nesouměřitelné. A to i přesto, že metody, kterými se lidé dnes navzájem likvidují, začínají někdy nebezpečně připomínat ty normalizační.

    Po škole vás prý chtěl Jiří Suchý angažovat do Semaforu. Jak k tomu došlo?

    To bylo trochu jinak. Někdy ve třeťáku přišel Jan Přeučil a povídá, že Josef Dvořák shání do Semaforu nahrávače. Jiří Suchý byl neustále na hranici zákazu. O Semafor se dělil ještě s Miloslavem Šimkem a Jiřím Krampolem a taky Josefem Dvořákem. Pepa Dvořák je nepochybně talentovaný klaun a komediant, ale tehdy dostal punc toho, který má Suchého hlídat. Kdo ví, jak to bylo doopravdy. Co bych za normálních okolností dal za to, kdybych mohl být v Semaforu. Bavila mě divadla malých forem, bavila mě muzika, bavily mě kabarety, extempore nebo textappealy. Možná víc než velké divadlo. Ale když nabídka přišla takhle zparchantělá, s puncem čtvrtkolaborace, bylo nemožné ji přijmout. I tohle byla normalizace. Jindy krásná šance se vzhledem k souvislostem proměnila v past.

    Jaké tedy byly tenkrát vaše ambice?

    Ty nejvyšší. Chtěl jsem Na zábradlí. Od nás z ročníku určitě ještě taky Vláďa Beneš a Lucie Bělohradská. Té se to nakonec podařilo, dělala asistentku Schormovi a režírovala tam několik let. Nabídky jsem měl z různých divadel, z Plzně, Liberce a taky Kladna, kam byl uklizen pan profesor Vostrý. To bylo velké dilema, protože mi nabízel konkrétní a velké role. Ale já chtěl zůstat v Praze. Dělal jsem generační divadlo v Dílně 24, a kdyby ji nakonec nezakázali, možná bych se stal alternativním hercem, jak se dnes říká.

    Dílna 24 bylo koncem sedmdesátých let slavné nezávislé divadlo, o kterém se však dnes mnoho neví. Můžete o něm prozradit něco víc?

    Dílna 24 vznikla jako generační divadlo mých starších spolužáků z DAMU, Petra Palouše a Ivana Pokorného. Stáhli s sebou i další, například Richarda Krause, Martina Urbana, Vladimíra Kratinu a taky mě. To divadlo vzniklo absolutním donquijotstvím, především Ivana. Pořídili jsme si stan pro tři sta diváků a poprvé ho postavili v Hostivaři, kde bylo zimoviště cirkusů. Zkoušelo se i hrálo ve spartánských podmínkách. V noci jsme se střídali a chodili do stanu spát a hlídat. Přijel jsem ze školy, zkoušelo se ve stanu, po zkoušce jsme šli na frťana nebo na pivo a pak se jeden z nás zatočil do spacáku a hlídal šapitó. Bylo to docela romantické. Zvlášť když mrzlo. A ráno jsem třeba jel na rozhlasové herectví v 7.00 v Karlově ulici, 4. patro, Světla Amortová, likvidační komunistka, soudružka, ze které měla celá DAMU hrůzu. V takových extrémech se člověk pohyboval. Dnes neuvěřitelné. Postupně vznikaly inscenace, které byly čím dál úspěšnější. Ve Stanu režíroval třeba Ivo Krobot nebo brněnský režisér Vladimír Kelbl. Nejdřív na nás chodili spíš příbuzní, kamarádi a disidenti, pak už si tam našel cestu i tzv. normální divák. Když pršelo, tak nás skoro nebylo slyšet. Šapitó je daleko vhodnější pro alternativní způsob divadla, ale pro verbální představení to je obrovská technická překážka. Později nám poskytla azyl Židovská obec. Tam, kde je dnes na Žižkově vysílač. Hráli jsme tam jedno celé léto. Pak jsme zakotvili u letohrádku Hvězda na Petřinách. Přes zimu nás nechali hrát v Činoheráku. Na repertoáru byl Gogol, Klicpera, Suchovo-Kobylin. Často jsme situace v inscenacích rozehrávali do pečlivě vystavěných klauniád. Pamatuju si, že jsme němou scénu u jídelního stolu v dramatizaci Gogolova Nosu zkoušeli třeba čtrnáct dnů. Byla vystavěná do cinknutí lžičky. Rád bych to dneska viděl s odstupem znovu. Obstáli bychom?

    No a pak stál stan na Letné, tam co byl taky Cirkus Alfréd. Nechali nás chvíli hrát, ale potom nás někdo udal, že je to protistátní, nebo co já vím. Na to konto se přišla na jedno představení podívat soudružka Švorcová a pak to zakázala. Bylo to někdy mezi mým třetím a čtvrtým ročníkem na DAMU, kdy jsem absolutně vůbec nepřemýšlel o tom, že budu shánět nějaké angažmá. Prostě jsem chtěl být tam, ve Stanu. Dneska se musím smát, když jsem někdy považován za příliš konzervativního nebo komerčního herce nebo režiséra. Vždyť já tenkrát participoval v poloilegalitě na věci, která nás všecky uvrhla do strašného průšvihu. Dost dlouho byli všichni bez práce. Nikdo se neodvažoval nás zaměstnat. Pavel Rímský později odjel na oblast, Vladimír Kratina šel do Činoheráku, Ivan Pokorný emigroval, Olina Machoninová, dcera našeho možná nejlepšího divadelního kritika, musela divadla nechat. Režim prostě hodil na Stan granát a nechal nás roztrhat na tisíc kousků.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Nahoru a dolů II (rozhovor s Martinem Stropnickým)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,