Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nad dotazníkem monitorujícím dopady koronaviru

    Nedávná záplava tragických zpráv a následných restrikcí doprovázených blábolením politiků a fatalistickými vizemi proroků nepřinesla velké části kulturního sektoru jen existenční šok, ale také zklidnění a zpomalení času. A to, co bylo pro jedny frustrující nejistotou, jiní využili k očistné klauzuře. Větším produkcím nezbylo než přejít do stand-by režimů a menší projekty zkoušely nové mediální kanály.

    V „kulturním průmyslu“ ale existují i subjekty vůči podobným výkyvům více imunní. Jedná se především o tvůrce a promotéry z oblasti živého výtvarného umění a částečně i literatury, kteří fungují nezávisle na financování z veřejných zdrojů a často i na svém publiku. Na nepřízeň okolností jsou zvyklí, jejich aktivity jsou principiálně nízkorozpočtové a aktuální dění se jich dotýká až sekundárně. Nejlépe to demonstruje kreslený vtip o výtvarném umělci nebo básníkovi, který je na třech identických obrázcích zachycen před koronavirovou eskapádou, během ní a po ní, aniž bychom v jeho „tvůrčí pozici“ zaznamenali jakoukoli změnu. Ponořen do své věci vykazuje značnou rezistenci vůči společenským a někdy i časoprostorovým souvislostem. Jinými slovy a v metaforickém obratu jedné naší nepojmenovatelné političky by se dalo říct, že záchrannou vatu nepotřebují ti, kdož jsou navyklí uléhat v hlíně a kamení.

    Podobným způsobem fungují i kulturní aktivity postavené na čirém entuziasmu konkrétních osob. I když se většinou jedná o přechodnou fázi na cestě k plné organizační a programové profesionalizaci, tak v některých případech vzniká model, který bychom mohli nazvat kulturně-ekonomickým disentem. Taková produkce si je vědoma, že nekompromisně nemainstreamová dramaturgie nikdy nebude mít dostatek diváků, a současně se vymezuje vůči establishmentu představovaným systémem grantové politiky či financování z jiných problematických zdrojů. Za nízkých režijních nákladů a na osobních kontaktech postavený lowbudgetový program těchto klubů, galerií, komunitních projektů, kulturních center a dalších podobných bývá dotován soukromými prostředky organizátorů, příspěvky účastníků a případným prodejem občerstvení. Stejně jako pořadatelé legendárních bytových akademií ale mohou mít takové akce špičkový program a přitom nebýt ohroženy změnou dotační politiky nebo malým množstvím diváků. Podobné platformy si mohou dovolit dávat prostor i krajně experimentálním uměleckým projevům a možné riziko představuje „jen“ ztráta existenčního zajištění zainteresovaných fyzických osob.

    Nezávislost a společensko-politická imunita podobných projektů však není medicínou pro celý kulturní sektor, protože neumožňuje realizaci větších a nákladnějších produkcí. Na druhou stranu představuje alternativu a inspiraci k myšlení a „provozování“ kultury. Jako iniciátor podobně koncipovaného kulturního centra se například zabývám i otázkou, do jaké míry je možné provozovat instituci jako performativní projekt a od jaké velikosti, a jestli vůbec, je nutné „přezbrojovat“ na klasické produkční strategie. Z jiného pohledu může být zajímavá zkušenost zakladatelky a odcházející ředitelky významného amsterodamského kulturního centra, která při procházce skvěle fungující organizací s desítkami zaměstnanců, se slzou v oku a smutkem v duši, vzpomínala na dávné squaterské začátky. Stejně jako v umění bývá i v různých kulturních počinech nejzajímavější ta raná, živá fáze „kořeněná“ omyly, neúspěchy a třeba i nepředvídatelnými okolnostmi typu koronavirové aféry.

    Současné dění však mnohé z nás donutilo k revizi a uskrovnění plánů, které by mohlo být reálným receptem na posílení kulturní rezistence i v obecnější rovině. Zdá se, že v posledních letech vznikalo příliš mnoho navzájem se dublujících aktivit a akcí, jejichž kapacitu nebylo možné nijak naplnit. Jako příležitostný organizátor kulturního dění jsem dospěl k názoru, že pozice pasivního účastníka fungujícího projektu je mnohem přínosnější a odpovědnější než vytváření zbytečně konkurenčních „produktů“. Omezení dalších aktivit přispívá nejen k větší stabilitě těch stávajících, ale i k hlubšímu prožitku nebo větší koncentraci pro vybrané potenciálně unikátnější počiny. Poslední věta této úvahy budiž autorovi, a jemu podobným, napsána na čelo jako pravidelné ranní memento.

    Autor pracuje v instituci Farmstudio – středisko umění a kultury, z. s.; příspěvek vznikl ve spolupráci s organizací Nová síť.


    Komentáře k článku: Nad dotazníkem monitorujícím dopady koronaviru

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,