Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na skok do Prahy v Paříži 2019 (No. 2)

    Noční déšť, ranní paprsky slunce, odpoledne obloha spíše šedavá, přesto vlídná. Zkrátka podzimní pařížský den comme il faut. Takové dekorace divadelním festivalům sluší. I tomu českému v městě nad Seinou.

    Program druhého festivalového dne nezačal v divadle, ale inspirativní diskusí v sále pařížského Českého centra, které – již tradičně a neochvějně – sídlí na prestižní adrese na levém břehu Seiny. Turisté se nedaleko fotí před věhlasnou kavárnou U dvou Magotů a nahlížejí do prý tajuplného kostela Saint-Sulpice, nicméně divadelním příznivcům lze cestou doporučit spíše zastávku v Musée d’Orsay, kde mohou zhlédnout výtečnou nedávno zahájenou výstavu Degas v opeře (čas na to mají do ledna příštího roku).

    V přívětivých prostorách Českého centra – které je jedním z pařížských partnerů festivalu Fait un saut à Prague – se živě debatovalo o tom, jak vypadá autorská divadelní tvorba v Čechách a ve Francii. Hovořilo se o tom, jak přítomní tvůrci pracují s textem, jak ho pro své inscenace píší, jak se jim mění a proměňuje v průběhu zkoušení. Mluvilo se ale také o tom, s čím před své herce předstupují na začátku zkoušení, či o tom, jaká úskalí – například z hlediska autorské identity – má kolektivní tvorba. Debata dlouhá, takřka dvouhodinová, leč zjevně poutavá, jak ukázaly zanícené závěrečné hlasy z publika.

    České centrum v Paříži. Foto archiv redakce

    Tento způsob setkávání českých a francouzských tvůrců – mezi diskutujícími hosty seděli například režiséři Jan Mikulášek, Guillaume Moreau či dramaturgové a autoři Natálie Preslová, Damien Gabriac nebo Tarik Noui. Jména a osobnosti více i méně známé, přesto inspirující. Mimochodem: věděli jste, že lze o dramatickém textu uvažovat jako o herci? Že s ním je možné  během zkoušení zacházet jako s hercem, který musí sehrát svůj part ve správnou chvíli a adekvátním způsobem? Že to, zkrátka a dobře, musí umět zahrát? Teď už to sice víte, ale ti, kdo se debaty zúčastnili osobně se toho dozvěděli podstatně více.

    Podvečerní program se následně přenesl do hlavního festivalového centra, na předměstí Arcueil, do Anis Gras, jehož celý název (včetně motta) zní: Anis Gras, le lieu de l’autre. Volně přeloženo: Anis Gras, místo jiného. Nebo možná ještě lépe: místo pro jiné.

    A “to jiné” bylo na programu večer, kdy do Paříže dorazila jedna z nejoceňovanějších českých inscenací posledních sezon: Deník zloděje v režii Jana Nebeského s Miloslavem Königem v hlavní a jediné roli a Martinem Dohnalem (jako tradičně) za pianem. Nebeského a Dohnalova fascinující opera (uváděná pod hlavičkou divadelního spolku Masopust) o hledání ztracených jistot, touze po tom být milován, potřebě moci se pokorně sklonit před někým/něčím, co nás přesahuje, byla nepochybně výtečným dramaturgickým tahem. Přivézt francouzskému publiku “jejich” Geneta (kongeniálně proloženého barokně českým Bridelem) by se sice mohlo zdát riskantním, nicméně Nebeského scénická imaginace ve spojení s Königovou přirozeností, muzikalitou a schopností maximální koncentrace si velice rychle získala pozornost zaplněného sálu Anis Gras. (Netřeba připomínat, že samozřejmostí festivalu jsou přirozeně francouzské titulky.)

    Miloslav König v Deníku zloděje. Foto Josefína Rašilovová

    Představení Nebeského scénického tvaru, jenž je výsledkem hraní si se dvěma autory, velkým tématem a barokně operními variacemi, bylo navíc praktickou ukázkou toho, jak může vypadat jedna z cest, kterou se autorské divadlo – pokud pod tímto pojmem budeme rozumět divadlo, které tvořivě vzniká v průběhu zkoušení – v současnosti ubírá.

    Jistě, jeden z francouzských diváků v průběhu představení odešel. Ono totiž hercovo pomazávání se medem, moukou a hlínou nemusí být pro každého. Nicméně na odchody nespokojených či pohoršených diváku jsou tvůrci zvyklí i z domovského prostředí. Nebeský není režisérem, který by své publikum laskavě kolíbal. Dotyčný divák může ovšem jenom litovat, že si již nemohl vychutnat závěrečné pasáže inscenace, v nichž je hercovo nahé tělo takřka zcela pokryto hlínou a stává se tak svého druhu loutkou či maskou (famózně) odkazující k naší smrtelnosti a pomíjivosti. Přišel též o vřelý potlesk a velké uznání publika.

    Před představením proběhlo vyhlášení výsledků dramatické soutěže, kterou organizátoři festivalu francouzského festivalu v Praze (Sněz tu žábu) pravidelně každým rokem vypisují pro francouzské autory. Vybraní laureáti bývají vždy v následujícím roce pozváni na pražský festival, jejich hry jsou přeloženy a inscenovány ve formě scénických črt uváděných v hlavním festivalovém programu. V minulých letech organizátoři dostávali každoročně sto až dvě stě nových francouzských textů. Letos se museli prokousávat 262 texty!

    Zájem a pozornost francouzských autorů i diváků si tedy již oba festivaly pomalu získávají. A to je ještě čeká jeden festivalový den a hlavní host.

    A suivre.

    ///

    Více o festivalu Na skok do Prahy na i-DN:

    Na skok do Prahy


    Komentáře k článku: Na skok do Prahy v Paříži 2019 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,