Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na Pražských křižovatkách 2018 (No. 3)

    Dramaturgie letošních Pražských křižovatek rozšířila původně avizovanou činoherní tradici o projekty jiného žánru. Ty, které jsem měla možnost vidět, nejlépe charakterizuje parafráze motta Evropské unie: Jednota v mnohosti – mnohost v jednotě.

    Pohybově-taneční a hudební inscenace rakouské provenience Sons of Sissy čerpá z podalpského folkloru a zařazuje ho do širšího sociálně-kulturního kontextu. Foto Arne Hauge

    Pohybově-taneční a hudební inscenace rakouské provenience Sons of Sissy čerpá z podalpského folkloru a zařazuje ho do širšího sociálně-kulturního kontextu. Filmový snímek My Country; a Work in Progress podle inscenace londýnského National Theatre se zabývá brexitem a národní identitou.

    Při vstupu do sálu Nové scény nás ovanula charakteristická vůně bílé šalvěje. Vykuřovadlo proti negativním energiím, které údajně použil k očistě chrámu už biblický král Šalamoun, coby dezinfekce divákovy mysli? Možná by nebylo od věci, zavést to v divadlech povinně. Projekt rakouského tanečníka, choreografa a hudebníka Simona Mayera s názvem Sons of Sissy (Synové Sissi) je svého druhu mysteriózní rauš. Best of rakouského folkloru, lidové tance z Podalpí a Tyrolska (Ländler a Schuhplattler), rozebírá čtveřice tanečníků na fragmenty až k rituální prapodstatě, k primárním pohybovým znakům. Recykluje a transformuje do groteskně primitivních obrazů plných animální energie. V bezmála boschovsky bizarních výjevech tak nahý hráč na akordeon práská bičem, jiný naháč napodobuje se stoličkou na hlavě býka a k šamanskému bubnování slouží namísto bubínků obnažené boky, stehna a hýždě.

    Kvarteto Simon Mayer, Matteo Haitzmann, Patric Redl a Manuel Wagner zahajuje představení v atmosféře rustikální idylky. Foto Ronia Moslam

    Kvarteto Simon Mayer, Matteo Haitzmann, Patric Redl a Manuel Wagner zahajuje představení v atmosféře rustikální idylky. Stylizovaní do vesnických hudebníků interpretují na housle, basu a akordeon alpské lidové písně. Pěkně v dialektu a s nezbytným jódlováním, jak se očekává. Intenzita nasazení hudebníků se stupňuje a vrcholí rozpadem formace. Harmonikář Redl se jako odtržená molekula točí kolem své osy a zároveň krouží po jevišti. Současně – v kontrastu ke svižnému tempu zemitého tanečníka – vyluzuje akordeon na jeho prsou táhlé zvuky, pomalé nádechy a výdechy, až nakonec zmlkne. Z melodie zůstává rytmický fundament vydupávaný tanečním krokem v dokonalé synchronizaci celé čtveřice. Patriarchální společenství padá a vstává silou vlastní dynamiky. Chvílemi se zdá, že není nic důležitějšího než zhypnotizovat diváka nekonečným cyklickým pohybem v monotónním rytmu. Jenže skutečnými otroky vlastního tempa jsou sami aktéři. Bez ohledu na rozdělení genderových rolí v párovém tanci roztáčejí ruletu chlapské soutěživosti a stupňují svou s hravostí podávanou řevnivost až k hranici fyzické únosnosti. Podvědomě z ní vytušíme krutost primitivních rituálů. Opakované vykuřování prostoru nás ujišťuje o tom, že se nemýlíme.

    Zhruba v polovině představení si pánové vybírají time break a odkládají svršky. Foto Arne Hauge

    Během sledování vířící černé sukně si mimochodem také uvědomíte, že tahle metoda vyvolání transu funguje stejně dobře na selku jako na derviše. Bourání konvencí (nejen) na úrovni genderu jde ruku v ruce s parodizací patriarchátu. Zhruba v polovině představení si pánové vybírají time break a odkládají svršky.

    Step bosých nohou přehluší vytleskávání. Divošský tanec v kroužku střídá mechanické poskakování na jedné noze, při kterém jako by si tanečníci vzájemně přitloukali na plosky pomyslné podrážky. Obraz mužského ráje je ódou na dokonalost těla, oslavou jeho osvobození i vzájemného zotročování, které končí rozpačitým sbližováním dvou Adamů.

    Obraz mužského ráje končí rozpačitým sbližováním dvou Adamů. Foto Rania Moslam

    V závěrečné fázi umožňuje choreografie divákovi zvolit si individuální výklad. Vysoce estetizovaná nahota se totiž stále pohybuje na hranici směšnosti. Je otázkou, zda má používání dokonale vyrýsovaného těla jako hudebního nástroje blíž k adoraci, nebo k degradaci. Každopádně sólo výstup bránice nevidíte každý den, natož aby byl zřetelný i v poslední řadě hlediště. Sons of Sissy sahají do kořenů pohybové antropologie, a to zcela mimořádným způsobem.

    S původní divadelní hrou My Country; a Work in Progress básnířky Carol Ann Duffy a režiséra Rufuse Norrise hostoval soubor londýnského Národního divadla po oznámení brexitu v různých městech Velké Británie. Filmová verze divadelní hry vytvořená pro TV program BBC Two (zde) pátrá po názorech jednotlivců a příčinách toho, proč referendum dopadlo, jak dopadlo. Čekáte-li odpověď, čekáte marně. Samotný pestrobarevný vzorek britské multikulturní společnosti žádný jasný obraz nenabízí. Co člověk, to příběh, předsudky, stigmata. „Starou dobrou Anglii“, jak si ji my představujeme, tu najdeme z pohledu typického suchého humoru.

    Alegorická postava Británie (Penny Layden) s trojzubcem v ruce a římskou helmicí na hlavě pochoduje krajinou jako symbol sjednocení Evropy Římany. Repro BBC Two

    Alegorická postava Británie (Penny Layden) s trojzubcem v ruce a římskou helmicí na hlavě pochoduje krajinou jako symbol sjednocení Evropy Římany, prapůvodu britské pospolitosti. Bez této image je ovšem nejistá. Svolaní zástupci jednotlivých oblastí (jihovýchodní a severozápadní Anglie, Irska, Skotska a Walesu) se povyšují jeden nad druhého, jejich patriotismus zavání historickými spory. Mimochodem, chcete-li dnes naštvat Skota k nepříčetnosti, připomeňte mu skotský původ matky Donalda Trumpa. Jednotný „duch Británie“ dřímá ve společném kulturní dědictví.

     

     

     

     

     

     

     

     

     

    Nakonec se té pospolitosti a pocitu, že jste pronikli k jádru „staré dobré Anglie“, přece jen dočkáte. Zpívá se, tančí, na lavicích komunitního centra se chystá mejdan. V tomto momentě ztotožnění vás ale tvůrci vytrhnou a konfrontují s výroky politických lídrů. Nikoli s těmi, které ve filmu už zazněly o sjednocené Evropě, případně Evropské unii, ale z úst Winstona Churchilla a podobných osobností dávné doby. A když už se konečně cítíte být tak trochu Britem, vyslechnete si populistická prohlášení současníků, podporující a oslavující brexit. Na plátně defilují politici, kteří sice mnozí už politiku opustili, ale váš život nenávratně změnili.

    Herecké obsazení My Country; a work in progress, které v letech 2016-17 podniklo turné po Velké Británii. Foto Sarah Lee

     V době, kdy v části české společnosti rezonuje téma czexitu, je britská zkušenost dva roky „poté“ varováním. Z diskuse po projekci s producentem filmu Pádraigem Cusackem, belgickým vizuálním umělcem a performeem Thomasem Bellinckem a bývalou europoslankyní Janou Hybáškovou bych vyzdvihla asi dvě věci. Cusack upozornil na to, že většina mladých hlasovala pro setrvání v EU, a přestože jde hlavně o jejich budoucnost, nebyl jejich názor nijak zohledněn. Hybášková poukázala na nedostatečnou nebo zcela chybějící propagaci společných dlouhodobých evropských cílů v našich médiích.

    ///

    Více na i-DN:

    Na pražských křižovatkách


    Komentáře k článku: Na Pražských křižovatkách 2018 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,