Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Na hranicích divnosti (No. 6)

    Festival Nultý bod včera završily květiny a hlína, úchvatná dramaturgická libůstka naznačující specifičnost týdenní přehlídky současného performativního umění, jež nezná hranice a významně působí i na divácké limity. Zahajovací večer patřil ženskému sólu Kanaďanky Dany Michel a poslední den spatřili diváci hned dvě po sobě jdoucí ženská sóla: komorní monodrama Roselyne tanečnice a performerky Cécile Da Costa a polskou performanci Agaty Siniarské odkazující na trauma holocaustu nazvanou Second Nature.

    Kdo je Roselyne…? Foto archiv festivalu

    Roselyne

    Kdopak je Roselyne? Je to důležité vědět? Není. Ona dáma je obrazem žen, které mnohdy neví, co s životem. Váhají, tápou, schovávají se „za něco“, dokonce se bojí „někoho“ vyrušit. Nejlépe by pro ně bylo, pokud by mohly samy být neviditelné. Chtějí být vyslyšeny, uznávány, ale ne viděny. Uznávaná tanečnice francouzsko-portugalského původu dlouhodobě působící v Praze (Farma v jeskyni, Spitfire Company) Cécile Da Costa se pro své sólo inspirovala ženou jménem Roselyne, kterou – jak sama po představení pověděla – navštěvovala před patnácti lety v nemocnici denně zhruba dva měsíce až do její smrti.

    Čtyřicetiminutový monolog performerky se odvíjel okolo šedého divanu umístěného na středu hrací plochy ve sklepní místnosti KAMPUSu Hybernská. Produkce byls vybudována na pevných verbálních pilířích. Poetičtěji řečeno, slova jako by nahrazovala hudbu. A zpěv, při němž byla z umělkyně cítit jistota, především pak charakterotvorný rytmus dechu a celkového projev, upřinášel důležitá sdělení. Škoda, že pěveckých partů nebylo více. Na úkor slov, kterých opravdu nebylo málo.

    Postava Roselyne toužila nad sebou ztratit kontrolu a být sama sebou. Většinu času se krčila za květinou. Performerka svírala oběma rukama květináč, z nějž čněly dvě (pravděpodobně umělé) pokojové rostliny (z hlediska botaniky pokojových rostlin mi připadaly jako nějaký druh draceny, ale to není důležité). Hovořila skrze jejich dlouhé zelené listy. Když jsem chvílemi přestala primárně vnímat význam slov a soustředila se na intonaci a pohyb aktérky, pocitově jsem v květináči viděla symbol vrby, do níž vkládáme své nářky. Květina tak plnila funkci zástupného předmětu, objekt péče, ale i masky. Da Costa skrývala svůj obličej za ní, anebo jej důsledně odvracela od hlediště. Prostor malého sálu ve sklepní části domu ovládala suverénně. Měnila místa dění, polohy svého těla, nořila se do gauče, rozpínala končetiny i způsobně ležela jako školačka. Neváhala pokoušet gravitaci, k tomu ztrácet a nasazovat si boty, upravovat šaty. Bylo zajímavé, jak emotivně mluvila k divákům, ale přitom jim neukazovala svůj obličej. Ve čtvrteční polské performanci Make Yourself to byla celoobličejová maska, která taktéž cílila na publikum. Dodržování principu, že herečka komunikuje pouze ze zákrytu květiny, či zády nebo ze strany, dodávalo dramatické ukázce na zajímavosti. Chyběly však větší kontrasty – například strach o květinu (kdyby jí totiž uschla, za co by se schovávala?). Naopak pohybovými pasážemi performance ožívala. Zpravidla totiž utichlo slovo, anebo se upozadilo, a na divácké emoce působil telesný výraz, postoj, pohyb. Tělo a jeho nepředvídatelné sekvence včetně smíchu. Tanečnice se například zabořila do sofa a zvedla nohy, anebo ležela na břiše a několikrát za sebou zhoupla „rybičku“. Měnila způsoby sedu a jeho poloh. V podstatě jakkoliv se na jevišti pohnula, mělo představení jedinečné kouzlo a magii. Kéž by našla autorka odvahu vložit další choreografie, ubrat slova z úst a v rozpracovaném duchu vsadit na jazyk těla. Festivalové uvedení totiž bylo prvním veřejným uvedením práce work in progress. Premiéru bude mít na podzim.

    Divadelní instalace Second Nature v původní podobě v drážďanském Hellerau. Foto Michał Ramus

    Ta druhá…

    Polská site-specific performance Druga natura / Second Nature, v překladu Druhá přirozenost nebo Druhá příroda byla druhým sólem závěrečného festivalového večera. Zatímco Cécile Da Costa měla krátkou řeč o původu námětu k divákům na konci své produkce a hrála ve sklepě, autorky z Polska měly zapotřebí vysvětlit, co diváci uvidí, předem a představení situovaly pod širé nebe. Seděli jsme na prvním nádvoří KAMPUSu Hybernská kolem dokola velké čtvercové plochy pokryté čerstvou zeminou. Čtvero na ní umístěných remízků patřilo specifickým rostlinám a stromům. Důvod své existence v rámci projektu měly vepsány na informačních cedulkách. Pojily se s hrůzami válek, především s holocaustem druhé světové. Například jedna z nich – Lupinus Polypbyllus L. – sloužila k rychlém zahlazení stop po masových hrobech. Proto jich je dnes v Polsku tolik…

    Zatímco Roselyne se za květinou skrývala, tanečnice Katarzyna Wolińska v Second Nature jim vzdávala hold. Jak jinak vysvětlit elegantní až jemná gesta nad jejich listy?! Performance se vztahovala k traumatu masových hrobů a holocaustu druhé světové války, ale současně i k současné depresi tvůrkyň ze stavu dnešní znečištění přírody. Konkrétním inspiračním zdrojem pro choreografii byla výrazná osobnost polského a amerického tance minulého století Pola Nireńska (1910-1992), která – nejspíš pod tlakem posttraumatické stresové poruchy, která u ní vznikla jako reakce na holocaust – spáchala v roce 1992, tři dny před svými 82. narozeninami, sebevraždu (více zde).

    Pola Nireńska ve svém sóle Krzyk (Cry) v červnu 1933 na Mezinárodní soutěži sólového tance ve Varšavě, kde získala první cenu. Foto Wiki

    Mladé polské umělkyně jí toutu produkcí vytvářejí taneční pomník, který vznikl v rámci residenčního pobytu v drážďanském Hellerau. Stipendijní program vyhlásil Adam Mickiewicz Institute ve spolupráci s polským Institute of Music and Dance ke stému výročí získání nezávislosti Polska. Projekt se jmenuje Choreographic Territories – New Paths for the Avant-garde. Je příležitostí pro mladé tanečníky a choreografy inspirovanými nějakou osobností či choreografií světové úrovně a polského původu. Second Nature je druhým takto vzniklým projektem. Prvním byl The Yanka Rudzka Project: Polyphonies. V nadcházejících letech se umělci chopí ještě uměleckého ztvárnění inspirovaného jmény Bronislava Nijinska a Marie Rambert. Cílem projektu je znovuobjevení a podpora současného tance ve střední a východní Evropě.

    Pražské uvedení bylo jakousi „putovní“ verzí. Foto Michał Ramus

    Jak tvůrkyně zdůraznily před představením, pražské uvedení bylo jakousi „putovní“ verzí. Ta původní se odehrávala v daleko propracovanější scénické (výtvarné) instalaci. Neubráním se další asociaci o propojení. V průchozím festivalovém „zážitkovém“ projektu Miřenky Čechové Osudety bylo silně cítit seno a také se mluvilo o rukách padlých, jež čněly nad zem.

    Katarzyna Wolińska se pohybovala ve zcela sportovním oděvu. Foto Michał Ramus

    Chvílemi se dotýkala diváků. Foto Michał Ramus

    Polská performeka Katarzyna Wolińska se pohybovala ve zcela sportovním oděvu, kterým mi hned na začátku znesnadnila ponořit se hlouběji do sledování jejích trajektorií. Po téměř celou dobru držela stejnou trasu, na níž opakovaně, od jakoby věcných, neúčastných až do extatických výrazových poloh rozvíjela svůj pohybový potenciál, technicky nenáročný. Jak z něj však odezírat – jistě promyšlené a vážné – detaily, když pro tak silné téma tvůrci zvolili značkový oděv a tenisky namísto odpovídajících prostých svršků, které by odkazovaly k hrůzám tehdejší doby?!

    Na konci zůstala nehybně ležet. Foto Michał Ramus

    Žel, tento umělecký počin mne emocionálně nezasáhl. Přitom se držel silného tématu. Možná až příliš urputně, nebo vyumělkovaně, anebo nedostatečně. Během produkce i po ní jsem měla intenzivní pocit nevytěžení výchozího tématu i používaného „hmotného“ materiálu. Vždyť hlína je nejen vděčným symbolem pro hroby, ale i rodné hroudy, plodné země… Divák přece nemusí slzet za každou cenu ani nemusí dojít k novém poznání, ale není od věci vrátit se k významu slova divákten, který se dívá. Ačkoliv jsem se pozorně dívala, neviděla jsem víc, než pohybové vazby, taneční prvky, rotace, úklony, švihy…. A na závěr plné oddání se zemi. Performerka zůstala nehybně ležet. Ale jako divák – ten, který produkci sleduje – jsem nikam hlouběji nepronikla. Od úvodní nuly k závěrečné…

    Cécile Da Costa: Roselyne. Námět, koncept a choreografie Cécile Da Costa, dramaturgie Dominika Špalková, výprava Petra Vlachyňská, light design Jiří Šmirk. Uvedeno jako work-in-progress vol. II v rámci festivalu Nultý bod, 20. 7. 2019 v KAMPUSu Hybernská, Praha.

    Teatr Studio im. Stanisława Ignacego Witkiewicza, Scena Tańca Studio, Warszawa, Polsko – Agata Siniarska, Karolina Grzywnowicz: Druga natura / Second Nature (inspired by Pola Nireńska’s Holocaust Tetralogy, Isadora Duncan’s Bacchanal, and Marcus Coates’s Extinct Animals). Koncept Agata Siniarska, Karolina Grzywnowicz, instalace Karolina Grzywnowicz, choreografie Agata Siniarska, Katarzyna Wolińska, poradce Mateusz Szymanówka, konzultanti Aleksandra Jach, Aleksandra Janus, Franziska Dieterich, Jacek Małczyński, Magdalena Zamorska, Michał Guzik, Weronika Kostyrko, tančí Katarzyna Wolińska. Produkce Artists Association Four Dimensions Are Not Enough for Us, Agata Siniarska, Karolina Grzywnowicz. Koprodukce: Hellerau European Centre for the Arts. Premiéra 26. 4. 2019, Hellerau European Centre of the Arts, Drážďany, Německo. Psáno z festivalového uvedení 20. 7. 2019 v KAMPUSu Hybernská, Praha.

    ///

    Více o festivalu Nultý bod na i-DN:

    Nultý bod


    Komentáře k článku: Na hranicích divnosti (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,