Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/5)

    Zvláštní den, tenhle čtvrtek. Vzbudilo mě skučení meluzíny a bouchání okenního rámu. Kolem opocené hlavy se mi honil bolestivý vítr. Tělo procitlo, posadilo se na posteli, chvíli třeštilo a pak se vrhlo na okenici.

    Za oknem se čerti ženili. FOTO archiv

    Za oknem se čerti ženili. Dlouhými šlahouny ohnivých ocasů obírali stromy o listí… FOTO archiv

    Za oknem se čerti ženili. Dlouhými šlahouny ohnivých ocasů obírali stromy o listí, aby s listy v zubech větřili kdejaký zemský kout. Z černých nebes dštili vodu. Déšť omýval chodníky, bičoval střechy paneláků, v poryvech cloumal Komínem.

    Má ústa povídají: No prosím, konečně se cosi děje! Spím, nespím, přemítám. Najednou mě napadá myšlenka, až jsem se jí lekl: Chlapče, chtěl bys být ještě jednou mladým?

    Pod našimi okny teče vodička, zpívá maminka. Po silnici smrdí kolony nákladních aut. Most přes řeku Dyji je stržený. Auta jedou po jiném. Maminka říká: To sú pontony. Po hladině plují mrtvoly. Maminka mě drží za ruku: Poď, Jarinku, vrátíme sa. Dnes asi škola nebude.

    Klasik Scherhaufer sedí na obláčku, tahá se za knír: Jarošu, vole, si dobrý, ale cvok. Pěstovat marihuanu na balkóně, chceš, aby nás pohabali? FOTO archiv

    Jarošu, vole, si dobrý, ale cvok. Pěstovat marihuanu na balkóně, chceš, aby nás pohabali? FOTO archiv

    Klasik Scherhaufer sedí na obláčku, tahá se za knír: Jarošu, vole, si dobrý, ale cvok. Pěstovat marihuanu na balkóně, chceš, aby nás pohabali? Pamatuj si, řídit je odpovědnost za ty druhé. Viděl som ťa hrát v Martě otroka Štipku, si herec, tak co sa sereš do šéfování? Pane Bože, my ho budeme mět na krku až do důchodu.

    Moje milovaná žena Kateřina proplouvá mračnou clonou, hubenou paží mává: Jardo, vykašli se jim na všecko. Na všecko! K čemu je život?  Slyším Slávku Hlubinovou: A je tam komín! Komín, je mi souzen. Komín, je můj osud, můj život. Po oknech se valí a valí voda. Maminka by řekla: Enom ať prší, bude, co jest.

    Snad do večera pršet přestane… FOTO ONDŘEJ KOŘÍNEK

    Snad do večera pršet přestane… FOTO ONDŘEJ KOŘÍNEK

    Hlad mého těla rozehnal vidiny. Po sklech oken stékají čurky vod. Ohřívám si polévku. Žít je třeba. K čemu smrt? Večer o tom hraji svého prvního a posledního krále. Krále Hamleta. Dnes naposled! Bude to jedna malá derniéra, tuze skromné herecké dráhy. Takovou skobu, ani hák ve svém bytě nevlastním, kam bych kariéru hereckého těla zavěsil. Jedině okenní klika. Ale ta je z plastu. K zavěšení to také není. Vesele, chlapče, vesele. Život je dlouhý. Máš jej celý, a ještě před sebou. A ta polévka je také dobrá. Snad do večera pršet přestane…

    Pršet přestalo, jen vítr se valil ulicemi. FOTO MICHAEL BLINN

    Pršet přestalo, jen vítr se valil ulicemi. FOTO MICHAEL BLINN

    Pršet přestalo, jen vítr se valil ulicemi. Cestou na trolejbus mně do očí vmetl smetí a rval mi z hlavy baret. V lékárně na Kounicově jsem si koupil oční kapky a po příchodu do Marty oslovil Zbyška Humpolce: Bratře Claudie, ty máš zkušenosti, prosím, nakapej mi do očí! Zbyšek přerušil hereckou rozcvičku a zalil můj zrak borovou vodou. Pak se vrátil na jeviště a pokračoval v lámání svého těla v kole mučení dle Grotowského a Michaila Čechova.

    Chodím chodbami, bloudím po ochozech Marty. Tady jsem křičel se španělským širákem na hlavě coby dozorce vězňů. Zde jsem hrál roli ředitele divadla a tudy vcházel do olympijského kolosea. Na tyto portály jsem vyskakoval, metal salta a zpíval při tom absolventskou písničku. V Martě jsem herecké ostruhy získával, v Martě o ně přijdu.

    Mladí kolegové i mladé kolegyně mají unavená těla. FOTO VÁCLAV MACH

    Mladí kolegové i mladé kolegyně mají unavená těla. Únava jim kouká z očí. FOTO VÁCLAV MACH

    Mladí kolegové i mladé kolegyně mají unavená těla. Únava jim kouká z očí. Honzo, kdypak jste šel spát? – Ani nevím. Spal jsem vůbec? To víte, povinnosti absolventa. – Rozumím, rozumím. To já včera odpadl jako hruška do láhve. Honzo, víte, jak se na Korsice vyrábí hruškovice? Ne? Když na stromě začnou růst hruštičky, nastrčí se na ně skleněné láhve a ty se přiváží k větvím. Jakmile hrušky dozrají, upadnou do láhví. Láhve se odváží, omyjí a naplní lihem. Vím to, protože jsme hruškovici kupovali a pili při hostinách na Elsinoru.

    Vojta se Sárou přijeli z Ostravy unavení k smrti a na poslední chvíli. Pozdravili jsme se. Vojtův hlas zněl poněkud žabácky. Skřehotal. Potěš pánbůh! Krásná režisérka Jolana si sedla se svými dětmi a manželem do první řady. Zvukař pustil hudbu, znavený Elsinor ožil. Vzal jsem kufr a šel bloudit svým posledním hereckým výstupem. Když jsem dobloudil, svůj těžký kufr jsem odložil v dál a šel se dívat na představení. Prošel jsem kabinou, obhlédl osvětlovací pult a na stolek osvětlovače položil krabičku zvukového portu. Již naposled.

    Do kabiny vstoupil Hamlet se svým biologickým otcem. FOTO VÁCLAV MACH

    Do kabiny vstoupil Hamlet se svým strýcem. FOTO VÁCLAV MACH

    Do kabiny vstoupil Hamlet se svým biologickým otcem a pak prchal, aby stihnul výstup s matkou Gertrudou. Ujal jsem se pana Říhy a vtáhl ho na ochoz. Posadili jsme se na schůdky uprostřed a sledovali představení.

    Guildenstern s Rosencrantzem přišli na scénu s vysokými červenými fezy na hlavách. Vypadali, jako by nesli na kokosech čtyři květináče. Při obřadné pokloně málem před králem Claudiem upadli. Syn Hamlet, chudák, skřehotal, Ofélie snědla dopis, vtípky a žertíky se množily.

    O pauze jsem vzal kufr, že se s ním projdu mezi diváky po foyeru Marty. Zamračená přítomnost bělovlasého, věhlasného kritika Víta Závodského v sále mé zamýšlené extempore zmrazila. Odložil jsem kufr a vzpomněl si na dadaistickou příhodu, ve které jsem Víta pasoval do role svého bratrance.

     Odložil jsem kufr a vzpomněl si na dadaistickou příhodu, ve které jsem Víta pasoval do role svého bratrance. FOTO VÁCLAV MACH

    Odložil jsem kufr a vzpomněl si na dadaistickou příhodu, ve které jsem Víta pasoval do role svého bratrance. FOTO VÁCLAV MACH

    To bylo tak. V mém prvním angažmá v Divadle na Výstavišti jsem hrál v Drdových Hrátkách s čertem roli Anděla. Měl jsem andělská křidélka, mešní zvonečky, bílou komžičku a chlupaté nohy. Na výstupy jsem přilétal z nebe na hrazdičce. Vždy jsem měl aplaus. Vítův otec, ctěný a přísný kritik pan Artur Závodský, řečený „Šéne Artur“ napsal na představení zdrcující recenzi. Jediné, co pochválil, byl výkon herce hrajícího Anděla. Dokonce napsal, že tímto způsobem měly být hrány i ostatní role, a herce hrajícího loupežníka Sarka-Farku nazval ochotnickým šmírákem. Souborem a především oním zhanobeným hercem jsem byl za to náležitě milován. Sedmdesát sedmkrát jsem byl zvěčněn v knize hlášení o kázeňských přestupcích na představeních. Z toho padesát zápisů napsal vlastnoručně loupežník Sarka-Farka. Na konferenci hodnotící divadelní sezonu, přednesl jiný věhlasný kritik obsáhlý referát, ve kterém devastoval názor kritika Artura Závodského a tvrdil, že hodnocení herců hrajících v Hrátkách, nelze brát tak docela vážně. Pak vystoupil Sarka-Farka loupežník: Je to od „Šéne Artura“ nehoráznost. Nás herce, kteří se srdcem na dlani denně dřeme na poli divadla pro děti, takto hrůzně ponížit, a přitom jedním dechem do nebe vychválit tohoto kandrdase, ničemného lotra, zlotřilého ničemu, neukázněnce, co dělá divadlu jen ostudu. Měl by se stydět, pan kritik! Stydět by se měl! Nastala dlouhá, tichá generální pauza. Z mých úst upadla větička: Já strejdovi říkal, že to o mně nemá psát, ale on si nedal říct. Tak se stal divadelní vědátor, vážený kritik Vít Závodský mým bratrancem. S tím kufrem bych před jeho soudem už vůbec neobstál. Dovedu si představit, jak by mně řekl: Jaroušku, ještě sis měl židlí utřít nos!

    Na druhou půli jsem se nemohl koukat. FOTO VÁCLAV MACH

    Na druhou půli jsem se nemohl koukat. FOTO VÁCLAV MACH

    Na druhou půli jsem se nemohl koukat. Ve vrcholné scéně byly bláznící Ofélie dvě. Knězův proslov nad jejím hrobem byl nekonečnou litanií. Jiná než ta včerejší Gertruda se trávila pitím piva z lahváče. Pak však povstala z mrtvých a jako čamrda zběsile organizovala děkovací scénu. Ona, matka pluku. Decentně jsem se procpal na okraj řady děkujících se aktérů této málo povedené taškařice, nepatrně se uklonil a se studem v duši i na těle, odešel z milovaného jeviště černé Marty.

    Být nebo nebýt hercem, již otázkou pro mě není! Pro ty mladé ovšem ano. A dobře nám tak.

    Brno – Komín, 16. 5. 2014

    ///

    Předchozí díly Mudrování nad festivalem absolventů DIFA JAMU:

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/1)

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/2)

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/3)

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/4)


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 54/5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,