Divadelní noviny Aktuální vydání 1/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

1/2020

ročník 28
7.–20. 1. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 507)

    Múza Mab nahlédla do historie. Opera Kavalír s růžíRosenkavalier – vznikla v roce 1911. Skladebně roste z vídeňského valčíku. Historik profesor Gracian Černušák charakterizuje opus jako rozkošné zmodernizované baroko.

    Opera byla v Brně uvedena několikrát. V roce 1925 a v roce 1928 ji nastudoval František Neumann. V roce 1938 byla na scénu uvedena Milanem Sachsem. Po válce v roce 1957 to byl František Jílek, který pozval k režii Karla Rihu z Berlína. Octaviána zpívala Soňa Červená. V roce 1983 uvedl tuto Straussovu operu dirigent Jiří Pinkas.

    Kostky jsou vrženy… Foto NdB

    Hlediště Janáčkova divadla se zaplnilo. Zabořil jsem se do plyšem potaženého křesla. Mab pravila: Alea iacta sunt. Zašeptal jsem: Kostky jsou vrženy, jak vy, latiníci říkáváte

    Tichý, vláčný vánek valčíkových rytmů se vznesl z orchestřiště. Před bledou zdí vídeňského paláce má smavý muž rendezvous se služebnou. Pár přejde, podél zdi padají svršky i spodky svléknuté milostnice. Černoušek, ve žlutavých botičkách s výrazně zahnutými špičkami, za něžného hlazení vábných kornetů, vytláčí ze scény zámeckou stěnu.

    Mab vydechne: Zdařilé kouzlo. Kam však ten dlouhatánský blok skryjí

    Šeptal jsem: Nedělej si starost, hrával jsem tam. Je to malé letiště. Než jsem přišel na scénu, byl jsem zadýchaný…

    Stěna se odporoučela, na jevišti se tetelí velkolepá síň. Foto NdB

    Stěna se odporoučela, na jevišti se tetelí velkolepá síň. Ložnice maršálky Marie Terezie, kněžny Werdenberg. Obrovité zrcadlo zavěšené nad obrovskou plochou lůžka rámuje choulostivá dění. Maršálek má bojový výjezd, paní kněžna v posteli cherubína. Mladinkého Octaviána, hraběte Rofrana.

    Zdi i vysoká, úzká okna sloužící jako východy do zahrad jsou laděny v modravě chladnou šeď. Šedé jsou i průsvitné závěsy vytvářející pocit nočního šera.

    Mab napovídá: Nacházíme se v císařské Vídni, kde společenské postavení šlechty bylo vysoké a bohatí měšťané se jí toužili vyrovnat.

    Vídeňské noci jsou rozměrné, kněžnina nuda nekonečná. Foto NdB

    Vídeňské noci jsou rozměrné, kněžnina nuda nekonečná. Lyrická kantiléna jejího hlasu se mísí s dychtivostí toku hraběte.

    Mab šeptá. Jsem trochu zmatena. Octavián je takzvaná kalhotková role. Muže hraje žena. Tento hrabě je od pohledu po posteli v košili skákající ženou.

    Lokajové jsou úslužní a v bílém. Foto ndB

    Milenec se oblékl do dívčích šatů a předstíral, že je služebnou… Lokajové jsou úslužní a v bílém. Mají bílé klobouky a bílé paruky. Dokonce pes na bílém vodítku je bílý. Baron Ochs von Lerchenau je šlechtic bez bázně a hany. Namyšlený, ohebný elegán, oděný do bílého šatu. Po zádech se mu povaluje nadechnutý, pudrem provoněný, bělostně parukový cancour podobný chvostu bílé lišky. S jeho příchodem se v hudbě ozývají motivy valčíkových rytmů, houpavé, melodické…

    Přivírám oči a je mi jako při procházce honosnými sály vídeňského Albertina…

    Ach, vy pamětníci… Foto NdB

    V přestávce múza povídá: Baron Ochs byl autory zamýšlen v podobě starého pána, který si je vědom svého věku. Mám s jiskrným pojetím táto role trochu problém. Vzpomínám na Václava Halíře, pěvce impozantního vzrůstu, kterému byl nadělen dar sametového basu…

    Ach, vy pamětníci. Opera je s přestávkami před druhým a třetím jednáním čtyřhodinová. Dirigent Jiří Pinkas si stěžoval na nekulturnost diváků, kteří po druhém aktu z představení odcházejí, aby stihli rozjezdy tramvají, protože musí ráno do práce…

    Inscenace zdůrazňuje velkolepost staveb. Foto NdB

    Inscenace zdůrazňuje velkolepost staveb. Interiér měšťanského domu je podoben paláci kněžny. Snad jen zrcadel je víc. Služebnictvo má oproti lokajům rozvernější šat, je hybnější a pán domu tone v kostýmu teplých barev. Jeho dcera v bílé krinolíně je krásná. Doprovodná svita barona Ochse, možného snoubence Sophie von Faninal, je exotická a zhýralá. Smavý pár, opilci, liliput. Baronovo chování je drze neomalené.

    Mab kroutí hlavou. Tohle v dřívějších inscenacích nebývalo

    Obřad předání symbolu požádání o zasnoubení – stříbrné růže – má podobu šlechetného rituálu. Foto NdB

    Obřad předání symbolu požádání o zasnoubení – stříbrné růže – má podobu šlechetného rituálu. Následné scény opileckých orgií posouvají dosavadní stylizaci jevištní noblesy do trapného tápání.

    Mab vyprskne: To se nepovedlo

    To se nepovedlo… Foto NdB

    O druhé přestávce se potkávám s pedagožkou operního zpěvu, dávnou sólistkou operety a opery, profesorkou Jarmilou Krátkou. Chválí hudební nastudování, výkon orchestru a pěvců. Dámy jsou vynikající. Jsou to nesnadné party, těžké zpívání. Alžběta Poláčková procítila roli Maršálky, až mi z jejich slov bylo úzko. Jana Šrejma Kačírková má znělý soprán, zpívá s jistotou a čistě. Rozsahově nejnáročnější part hraběte Octaviána zvládá Václava Krejčí Housková znamenitě. Výtečný je Daniel Čapkovič v roli Pána von Faninal. Moc se mi líbí Jan Šťáva. Jeho baron Ochs je nezvykle pohyblivý, výtečně zpívající šlechtic. Skvěle vyslovuje, je vtipný, sympatický

    Mab se mračí. Měl by být starší a směšný. Baronovo jméno to napovídá – Ochs aus Lerchenau, čili Vůl ze Skřivanova…

    Tlumené údery gongu svolávají návštěvníky do sálu. Foto NdB

    Tlumené údery gongu svolávají návštěvníky do sálu. Je-li skvělá partitura hrána výtečným orchestrem, může se i přestavba stát úchvatnou jevištní podívanou. Pohůnci v nádhernosti stěn zájezdní hospody pokrývají černou plachtou a černými polštáři bělostné lože. Dělají z něj okázalý pelech hříchu.

    Mab šeptá: Tato scéna, spolu s árií Maršálky ze závěru prvního dějství, patří k vrcholům inscenace!

    Baronovo laškování se svůdnou ženou, přestrojeným Octaviánem, i Ochsovo odstrojování, je tajemné. Věrný liliput se plete pod nohama jako psík a záhadné postavy kradou odložené svršky. Když von Lerchenau sundá paruku, odnesou ji. Baron je v nedbalkách, má holou hlavu. Při snaze o kopulaci je zaskočen pochopy a vyšetřován policejním komisařem.

    Mab řekne: Vlastně ano, je směšný

    Rozuzlení příběhů je brilantní… Foto NdB

    Maršálka, kněžna Werdenberg, svého bratránka von Lerchenau, zachraňuje. Rozuzlení příběhů je brilantní. Tóny milostností v jemných pianissimech sopránů hladí na duši…

    Úspěch je značný.

    Profesorka Krátká říká: Výtečná inscenace, skutečný hold skladateli Richardu Straussovi. Výkon orchestru a pěvců pod taktovkou Roberta Kružíka par excellence.

    Mab bručí: Mohlo se škrtat. Víte, že je 23:20?

    Za chvíli máme sobotu, konstatuji.

    Právě, zívá Mab a mizí.

    Stihl jsem noční rozjezd autobusů. Byla půlnoc, zdálo se mi, že z komínských lesů zní valčík…

    Čas, to je zvláštní veličina, ta přece nemění realitu…

    Brno – Komín, 3. 12. 2019

    Národní divadlo Brno / Janáčkovo divadlo, Brno – Richard Strauss: Růžový kavalír. Libreto: Hugo von Hofmannsthal, hudební nastudování, dirigent: Robert Kružík, Ondrej Olos, režie: Jiří Heřman, scéna: Tomáš Rusín, kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová, sbormistr: Klára Složilová Roztočilová, dramaturgie: Patricie Částková, asistent režie: Blaha Otakar. Osoby a obsazení – Maršálka Marie Thérèse: Alžběta Poláčková j. h., Octavian, hrabě Rofrano: Václava Krejčí Housková, Baron Ochs auf Lerchenau: Jan Šťáva, Sophie von Faninal: Jana Šrejma Kačírková, Pán von Faninal: Daniel Čapkovič j. h., Marianne (duena): Daniela Straková-Šedrlová, Valzacchi: Petr Levíček, Annina: Jitka Zerhauová, Notář (1. děj.) / Čeledín (3. děj.): Robin Červinek, Italský zpěvák (1. děj.) / Hospodský (3. děj.): Ondřej Koplík, Kloboučník: Tereza Merklová Kyzlinková, Prodejce mazlíčků: Ivo Musil, Majordomus u Faninalů: Michael Robotka, Policejní inspektor: David Nykl, Majordomus Maršálky: Pavel Valenta, 4 lokajové: Zdeněk Nečas, Martin Pavlíček, Petr Karas, Martin Kotulan, 4 číšníci: Martin Pavlíček, Robert Musialek, Petr Karas, Martin Kotulan. Premiéra 29. listopadu 2019 v Janáčkově divadle.

    ///

    Více o inscenaci: zde


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 507)

    1. Zdeněk Pololáník

      Profilový obrázek

      Richard Strauss
      byl geniální tvůrce i umělec. Čeho se dotkl, hned silně rezonovalo. Není hudebního tvaru, který by opomenul, ale hlavně je obdivuhodný počet celovečerních jevištních děl z nichž si většinu sám uváděl v premiérách jako dirigent. Tři z jeho oper, Salome, Elektra a Růžový kavalír, patří k těm světově nehranějším a neznámějším. Dvě silně dramatické celovečerní jednoaktovky (nedovedu si představit jakékoliv přerušení napjatého děje se stejně vypjatým zvukem mohutně obsazeného orchestru sebemenší pauzou a po přestávce pokračovat). Ve zcela jiném, zcela vídeňském zvuku stejně mohutného orchestru je laděný Růžový kavalír. Mám dojem, že po řadě oper s nejrůznějšími tématy chtěl, jako dirigent Vídeňské opery, napsat pro ni a pro její návštěvníky hudbu, která je jim blízko ve valčíkovém plynutí, a zvolil si k tomu i adekvátně odlehčený děj jejího libreta. Možná po samých vážnějších tématech chtěl Vídeňákům ukázat, že stejně jako známí populární rakouští skladatelé stejného příjmení jako on a známí svými valčíky po celém světě dovede jako Němec narozený v Mnichově po svém, ale stejně bujaře se rozehrát v hudbě zmíněné opery. Jak se mu to podařilo, je zřejmé z četných inscenací po celém světě včetně u nás v Česku a u nás v Brně, jak se o její současné inscenaci tak krásně rozepisuje Jaroslav Tuček v návaznosti na všechny její inscenace minulé.
      Doposud si nedovedu vysvětlit, proč tento geniální tvůrce a stejně geniální dirigent nesměl být po II. světové válce tak dlouho u nás uváděn. Stejně jako Richard Wagner. Ledy prolomil až hostující východoněmecký dirigent Kleinert zařazením Enšpíglových šibalství do svého vystoupení se symfonickým orchestrem v sále Stadia v Brně. Brzy poté se přihlásilo uvedení Růžového kavalíra našim souborem v budově Janáčkova (nyní Mahenova) divadla.

      14.12.2019 (21.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jiří Ort

      Profilový obrázek

      Proč Richard Strauss,
      „geniální tvůrce a stejně geniální dirigent nesměl být po II. světové válce tak dlouho u nás uváděn“?
      V listopadu 1933 byl Richard Strauss (69) Josephem Goebbelsem jmenován prezidentem Říšské hudební komory, která hudební dění v Říši „čistila“ od židovských a cizích vlivů. Kdo nebyl árijec a netvořil, nehrál, nevystupoval, v duchu nacistů si – v nejlepším případě – ani „nebrnkl“.
      Richard Strauss byl vlastně druhá volba, dirigent Max von Schillings ukázal páteř a odřekl. Nic se mu nestalo.
      Strauss korespondoval se Stefanem Zweigem, který v únoru 1934 emigroval do Anglie. Zweig napsal libreto opery Mlčenlivá žena (Die schweigsame Frau), která měla v červnu 1935 v Drážďanech premiéru. Strauss trval na tom, že na plakátech bude uveden libretista – ačkoliv žid a emigrant. Hitler odřekl návštěvu premiéry – plakáty zůstaly nezměněny. Gestapo hlídalo poštu, zachytilo dopis prezidenta Reichsmusikkammer Zweigovi (Goebbels: ´obzvlášť sprostý dopis […] Strauss musí pryč´), Strauss byl přinucen k rezignaci – ze „zdravotních“ důvodů.
      Straussův syn Franz si vzal židovku, vnuci tedy byli dle Norimberských rasových zákonů z roku 1935 „židovští míšenci“. Měl Strauss o rodinu obavy? Věnoval proto v listopadu 1943 guvernérovi obsazeného Polska oslavnou píseň? Vražděním smutně proslulému „polskému katovi“, 1946 popravenému válečnému zločinci Hansovi Frankovi?
      Hitler Strausse rehabilitoval, v srpnu 1944 zařadil „muzikolog“ Hitler Strausse mezi tři nejvýznamnější německé skladatele.
      Proč tedy Richard Strauss nebyl u nás tak dlouho uváděn? Jak vidno, není odpověď jednoduchá.

      16.12.2019 (17.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Přesně napsáno.
        Dodal bych ještě zdánlivě přízemní důvod: je to důsledek zdejší nedůvěry v německé wagneriánství a pak a hlavně prostá skutečnost, že jen málokterý zdejší orchestr či operní soubor si na Wagnera nebo Strausse může troufnout. I výtečné brněnské nastudování má zřetelné limity, podle mne se takové tituly nedají jednorázově nastudovat, vyžadují interpretační tradici, kterou u nás nemají.

        17.12.2019 (22.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,