Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 488)

    Šel jsem domů, broukal jsem si Barkarolu a bylo mi dobře. Hoffmannovy povídky byly skvělé. Pitoreskní. V prvé divácké řadě seděl pes a paní vedle mne si zula boty. Měl jsem pro sebe dvě sametová křesla a na sobě dvě košile. Mnozí si mysleli, že patřím k těm na jevišti. Protože tam to byl fantastický šantán. Programová dekadence třetího tisíciletí. I Salvátor Dalí by měl radost. Šla přede mnou mladinká hudebnice s houslovým futrálem na zádech, v ruce nesla trofejní růži.

    Ale pěkně popořádku.

    Prosklená krychle Janáčkova divadla zářila novotou. Svátečně odění diváci z široka daleka proudili do jeho lůna jako na pobožnost. Múza mi našeptávala: Jacques Offenbach se narodil 20. června 1819 v Kolíně nad Rýnem, zemřel 5. října 1880 v Paříži. Byl francouzským skladatelem německéhopůvodu, violoncellistou, divadelním ředitelem, autorem cellových, orchestrálních skladeb, písní, a zejména více než stovky hudebně-dramatických děl. Mnoho z jeho prací zůstává i dnes v repertoáru světových hudebních divadel.

    Studenti z konzervatoře ohrnovali nosy… Papá Offenbach, opereta... Profesorka Jarmila Krátká jim odpověděla: Krásná muzika, těžké zpívání. Budete překvapeni.

    Na jevišti zazářilo pompézní zákulisí pařížského dómu opery. Foto archiv NdB

    Odložil jsem si baťůžek, tepelného ochránce zad, do šatny a naslouchal slovům Mab: Rossini nazval Offenbacha Mozartem Champs-Elysées, Friedrich Nietzsche uměleckým géniem a klaunem. Offenbach, ač nebyl Francouz, ovládl pařížské jeviště padesátých a šedesátých let 19. století a stal se nejvýznačnějším tvůrcem francouzské operety. Do vínku jí vložil esprit, humor a francouzský šarm.

    Ze zahloubání mě vytrhl hlas paní šatnářky: Držíte krok s mladými. Báglíky si u mě odložili i studenti ze Slovenska, Polska a Drážďan. Usmál jsem se a řekl: Černý cylindr a špacírku jsem nesehnal, takže jdu s dobou…

    Múza vstoupila do hovoru: Opera Hoffmannovy povídky měla pohnutý osud. Nemocný Offenbach pracoval na jejím komponování tři roky. Premiéry se však nedožil. Partituru po jeho smrti upravovalo několik skladatelů a dirigentů. Premiéra Hoffmannových povídek, uskutečněná čtyři měsíce po autorově skonu, 10. února 1881, měla obrovský úspěch. Do prosince se odehrálo v Salle Favart sto repríz. I následné uvedení opery ve vídeňském Ringtheater se setkalo s úspěchem. Žel, během první, zcela vyprodané reprízy divadlo vyhořelo. Při požáru zahynulo na čtyři sta osob.

    Exaltovaný elegán Lindorf zpíval o lásce. Foto archiv NdB

    Usadil jsem a pozoroval sekci smyčců. Houslisté přehrávali obtížné pasáže.

    Múza sdělovala: Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, známější jako E. T. A. Hoffmann, se narodil 24. ledna 1776 v Königsbergu, zemřel 25. června 1822 v Berlíně. Byl německým spisovatelem, hudebním skladatelem, právníkem, karikaturistou, kritikem, dirigentem a malířem, představitelem německého romantismu. Studoval na gymnáziu ve svém rodném městě Královci (Königsbergu) v tehdejším Východním Prusku. Vystudoval právo na tamější univerzitě. Poté pracoval v několika městech jako úředník, až se usadil v oblasti dnešního Polska, odkud byl roku 1805 vypovězen jako špión pruského krále. Po svém vypovězení se přestěhoval do Berlína, kde se věnoval umění. Pseudonym E. T. A. Hoffmann začal používat pravděpodobně roku 1813, přičemž tvrdil, že ono „A“ je od slova Amadeus a má být vyjádřením jeho obdivu k W. A. Mozartovi. Psal romány a novely. Za nejúspěšnější lze označit jeho povídkovou tvorbu. Pro jeho prózu je typický hrůzostrašný děj a využívání satiry. Toto spojení z něj dělá jednoho z průkopníků fantasy literatury. Tímto literárním pojetím ovlivnil řadu významných spisovatelů, jako byli Edgar Allan Poe, Charles Baudelaire, Jules Verne, Hans Christian Andersen, Nikolaj Vasiljevič Gogol nebo Franz Kafka. Jeho život a tvorba se staly podkladem pro operní libreto Jullese Barbiera Hoffmannovy povídky.

    Dirigent máchl taktovkou a na jevišti zazářilo pompézní zákulisí pařížského dómu opery. Impozantní závěsy se vlnily, zvedaly a klesaly. V bílé kupě suknice pózovala pěvkyně. Hudebníci ve fracích korzovali. Svůdné tanečnice i vláční tanečníci pobíhali. Uklízeči uklízeli. Holdovalo se vínu. Pilo se pivo. Exaltovaný elegán Lindorf zpíval o lásce. Vprostřed hlasitých tónů, Hoffmann, básník, spal. Znavenou hlavu krytou ubrusem…

    Mab šeptala: Zdá se, že jsme svědky divadelní události. Znamenité entrée

    Ve strohé konstruktivistické kukani sedí Olympie, bělostně oděná loutka s křidélky na zádech. Foto archiv NdB

    Ve strohé konstruktivistické kukani sedí Olympie, bělostně oděná loutka s křidélky na zádech. Je krásná. Její chůze je robotická. Zpívá. Sopránové koloratury mají podobu na stříbrnou šňůrku lehce navlékaných perliček. Básník se do ní zamiluje. Jeho tenor něhou kypí.

    Múza šeptá: Nádherné, skvostné.

    Diváci aplaudují…

    Paní šatnářka na mě mávala: Tak jak?

    Jsem potěšen.

    Paní profesorka Krátká řekla: Víte, že jsem hrála a zpívala Olympii? V Mahenově divadle. Pod taktovkou dirigenta Punčocháře. To bylo slavné představení.

    Mab poznamenala: Vím, pamatuji si. Musíme však do sálu. Hoffmann se zamiluje do Antonie.

    Krásná dívčina je mrtva. Básník zoufalý. Foto archiv NdB

    Domeček jako z lepenkové knížky leporela pohádek bratří Grimmů. Kouří se mu z komína. V domečku je uvězněná nemocná dívka Antonie. Otec jí brání v setkání s Hoffmannem. Básník číhá za komínem. Otec zakazuje dceři zpívat, lékař Miracle chce Antonii zpěvem léčit.

    Múza našeptává: Lyrický soprán se mísí s hrdinným tenorem, basová pianissima hladí. Hudba naplněná nápěvy šansonů je brilantní. Vizuální podoba je vzata ze světa snů. Teatrální komorní drama s přesahem do impresionismu a surrealismu.

    Sugestivní je zpívání umírající Antonie se zemřelou matkou.

    Krásná dívčina je mrtva. Básník zoufalý. Potlesk diváků velký.

    Krásná noci, ó, milostná noci. Šplouchy, šplouch, sem s tím vínem, sem s tím pivem… Foto archiv NdB

    Studenti konzervatoře debatovali: Představení má úžasné napětí. Ona ta opereta vlastně operetou není. Suprová muzika.

    Mab řekla: Líbí se mi postava Nicklausse, přítele Hoffmanna. Je to tak zvaná kalhotková role.

    Básník Hoffmann a jeho věrný stín Nicklausse jsou v Benátkách. Zní božská Barkarola. Na vlnách se pohupuje gondola, gondoliér dlouhou tyčí píchá vodu. Náměstí Svatého Marka je plné holubů… Pardon, tanečníků s čelenkami holubích krasavců.

    Benátčané korzují. Kdekdo zpívá. Krásná noci, milostná noci, ó. Jeviště nádherou přetéká. Středobodem dění je prodejná svůdnice Giulletta. Její chtíč je řízen ďáblem a latentní milenci jsou žárliví. Barkarola houpá vášněmi. Ďábel velí, Giulletto, získej odraz tváře básníka. Hoffmann se svodům kurtizány brání. Zabíjí jejího amanta. Závrať milostné noci stoupá k nebesům. Lid benátský, rozestavěn v ochozech divadla, zpívá shůry. Krásná noci, ó, milostná noci. Šplouchy, šplouch, sem s tím vínem, sem s tím pivem

    Velkolepá podívaná, oslava operního kumštu, končí. Ovace diváků rozrážejí vzduch.

    Zní božská Barkarola. Foto archiv NdB

    Paní šatnářka mi podává bágl a ptá se: Co na to říkáte?

    Vynikající, vážená paní.

    Mluvíte jako ti cizinci…

    Broukal jsem si Barkarolu a Mab se rozplývala: Nádherné, jedinečné představení. Hudební nastudování a výkon orchestru pod taktovkou Ondreje Olose mimořádné. Olympia v podání Martiny Masarykové skvělá. Antonie Pavly Vykopalové a Giulletta Daniely Strakové-Šedrlové, rovněž na vysoké úrovni. Zrovna jako Markéta Cukrová v roli  Nicklausse. Hoffmann Luciana Mastra byl pěvecky, herecky i pohybově naprosto dokonalý. Ondrej Mráz zazářil. Postavy Lindorfa, Cochenille, Miracla i ďábla Depertutta ztvárnil bravurně. Režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský (Skutr), hýřili jevištními nápady, spolu s neobvyklou choreografií Jana Kodeta a scénickou podobou dekorací Jakuba Kopeckého i kostýmů Simony Rybákové, stvořili nezapomenutelnou inscenaci…

    Než se stačila znova nadechnout, řekl jsem: Bravo, všem sólistům, tanečníkům, členům orchestru i operního sboru…! Zpíval jsem si: Krásná noci, milostná noci.

    Dívka s růží v ruce a houslovým futrálem na zádech se usmála. Bronzový kůň zaržál. Múza zmizela.

    Brno – Komín, 26. 9. 2019

    Národní divadlo Brno – Jacques Offenbach: Hoffmanovy povídky. Hudební nastudování Ondrej Olos, dirigent Ondrej Olos, Pavel Šnajdr, režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, choreografie Jan Kodet, choreografická spolupráce Kateřina Nováčková, sbormistr Klára Složilová Roztočilová, asistent režie Vojtěch Orenič, dramaturgie Patricie Částková. Premiéra 20. září 2019 v Janáčkově divadle, Brno.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 488)

    1. Zdeněk Pololáník

      Profilový obrázek

      O slavné opeře,
      která je od svého vzniku stále někde na repertoáru, bylo jistě napsáno mnoho. Přesto Jaroslav Tuček dovede najít svým bystrým vnímáním nové inscenace ještě mnoho, co stojí za povšimnutí a pozornost. Jako zkušenému divadelníku mu neujde žádný detail, z nich se celkový obraz skládá a běžný návštěvník jej samostatně nevnímá. Je proto i velmi poučné, ať již těm, kdo představení viděli, nebo ne, čtení těchto skvělých reportáží.

      14.10.2019 (20.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,