Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 13/2)

    Druhý den Mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání/Encounter /středa 17. dubna 2013/

    setkani2013-poster1

     Středa je dnem středu, tedy dnem odpočinku. Pospal jsem si! Po totálních procedurách s očistou těla i jeho opětovného naplnění, jsem se pustil do četby bulletinu: Česká republika, Brno. Janáčkova akademie múzických umění byla založena roku 1948. V roce 1959 bylo zrušeno její dělení na fakulty, které bylo roku 1990 obnoveno. Vím, byl jsem u toho, vážení. K současné Divadelní fakultě jsou přidruženy dvě divadelní scény: Divadelní studio Marta – vím, byl jsem u toho – a nové Divadlo na Orlí, hudebně-dramatická laboratoř. Vím, je to skvostná scéna!

    Sup krmený v hrudi mé včas pozře i vás! - Vaše bolest / Moje potěšení, r. Maria Smreková, JAMU Brno. FOTO archiv festivalu

    Sup krmený v hrudi mé včas pozře i vás! – Matyáš Dlab/Marika Smreková: Vaše bolest / Moje potěšení (Variace na Elektru), r. Maria Smreková, JAMU Brno. FOTO archiv festivalu

    Matyáš Dlab a Marika Smreková: Vaše bolest / Moje potěšení, variace na Elektru. Sup krmený v hrudi mé včas pozře vás! Volná adaptace jednoho z klíčových antických mýtů. Elektra ve výrazné společenské interpretaci. Tak, to jsem zvědav, vážení. Slavíme výročí pádu tyranie, slavíme výročí pádu teroru, rodinný krb nechce hořet, rodina nemá krb. Opakujte, letos jsme měli jedině hezké sny! Nikdy nebyl cukr tak sladký, sůl tak slaná! Ať žije král! Společně s ním smíme budovat zemi, naše společné dílo, pod jeho ochranou činíme tuto zemi šťastným domovem člověka, domovem života stále bohatšího a radostnějšího! Ať žije naše velkolepé dílo!

    S uváděním antiky byl vždy problém. Antické texty vyžadují dokonalé šprechry a nosné hlasy. Divadla je nasazovala v dobách složitých, aby ukázala na praktiky vládců tyranů. Mladá slovenská režisérka antický text přepsala, což znamená, že ji problém Elektry oslovil a že se přes její osudy chce vyslovit k dnešku. Nebo si antickou tragedii nevybrala sama a plní něčí zadání. No uvidíme a nazdar!

    Najednou je moc hodin, rychle, rychle, představení začíná v jednu a do HaDivadla je daleko! Pádím na tramvaj, za jízdy popocházím, abych svůj přesun urychlil. Na čáře se dívám do programu: Elektra se hraje v Martě. Kruciš! Sedám na trolejbus a vracím se směrem na Komín. U pošty vystupuji, pádím. Do setmělé Marty vpadávám dost po jedné. Cílovou pásku protrhávám zároveň s dalším opozdilcem, divadelním bardem Sergejem Sanžou. Ostraha syká: Jé, pane šéf, co vy tady? Se Sergejem se plížíme tmou. Sergej zakopává o stativ reflektoru. Chytám ho za ruku a táhnu do zákulisí. Nahmatávám zábradlí a po paměti se sunu schody ke dveřím na jeviště. Tam ne! šeptá Sergej. Neboj, znám to tady dobře. Divadlo dnes hrají na ploše. Uvidíš. Za dveřmi je sezení. Drž se mě pevně!

    Otvírám, šmátrám po hraně elevace, rozhrnuji černý závěs. Jako dva pavouci se vsouváme na elevační schody. Je to tak, jak jsem říkal. Hraje se dole v kotlině pod jevištní elevací.

    Elektra v bílých šatičkách a bílých cvičkách nevinně capá. FOTO archiv festivalu

    Elektra v bílých šatičkách a bílých cvičkách nevinně capá. FOTO archiv festivalu

    Dívám se a uvědomuji si krásu tohoto divadelního prostoru s černým žebrovým stropem osázeným zářícími reflektory. Vnímám, jak jsou do něj umně vsazené bělostné kulisy, s černým pódiem vzadu až pod osvětlovací kabinou. V černém pruhu nad jevišťátkem běží mluvené texty v anglickém překladu. Bílé véčko dekorace je složeno z otevíracích ploch. Po jejich otevření vcházejí na scénu výrazně kostýmované postavy stylizované do sošnosti antických tanečníků. Hlavy hlavních aktérů jsou olepeny mikroporty, jejich ústa hulákají na nás jako na lesy. Elektra v bílých šatičkách a bílých cvičkách nevinně capá. Hovoří nevznosně, bez patosu, bez výrazu. Snad by jí pomohly boty s podpatky umožňující vychýlení z osy. Nerozumím tomu. Ale asi nemám dobrý den. V tom to bude. Ovšem ani diváci nejeví nějaké nadšení. Tleskají krátce a málo.

    Sergej mně klade sugestivní otázku: Co to mělo být? FOTO archiv festivalu     Sergej mně klade sugestivní otázku: Co to mělo být? FOTO archiv festivalu

    Sergej mně klade sugestivní otázku: Co to mělo být? FOTO archiv festivalu

    Sergej mně klade sugestivní otázku: Co to mělo být? Otočím se k němu: Vím, já, Sergeji? Snad takové vyšperkované představení na scénografické bienále. Víš, byl tam jeden nezapomenutelný moment. Když herec rozptyluje popel zemřelého a vyhodí ho vzhůru do světel reflektorů. Vytvořily se dva proudy tetelících se světelných kuželů zabodávajících se svými hroty někam do nebes. Stojící sloupy setrvaly v prostoru. Taková malá česká fata morgana. Měl jsem dojem, že na vlastní oči vidím duši člověka mizet v zapomnění. Zázračný okamžik. A také muzika v představení byla dobrá. Kdysi mne poučoval Scherhaufer: Jarošu, špíly rezonují různě. V každé zemi jinak. Co se v jedné zdá být pravým ořechovým, o sto kilometrů dál, v jiné zemi může působit jako fantasmagorie. Své mudrování dokončím: Nezapomeň, Sergeji, že scénář psala a Elektru režírovala Slovenka. Co by na Slovensku bylo bráno jako trefa do černého, tady může být chápáno jako chybně myšlené proroctví. Budu si to představení muset ještě nechat rozležet v hlavě.

    SKUTR a spol.: Svěcení jara, r. SKUTR, KALD DAMU Praha. FOTO archiv festivalu

    SKUTR a spol.: Svěcení jara, r. SKUTR, KALD DAMU Praha. FOTO archiv festivalu

    Spěchal jsem na tramvaj. Na čáře přestoupil na čtyřku, dojel pod Zelný rynk, vyšlapal kopeček a zakotvil na lavičce kafkovského zákoutí se siluetou kříže a katedrály nad hlavou. Začetl jsem se do bulletinu: Akademie múzických umění v Praze je výběrová umělecká vysoká škola univerzitního typu. Divadelní fakulta nabízí studium ve všech oborech divadelní tvorby, a to jak v oblasti činoherního divadla, tak v oblasti divadla alternativního i loutkového. Absolventi DAMU nacházejí uplatnění v předních divadlech České republiky a působí jako divadelníci, divadelní kritici, producenti či pedagogové.

    Svěcení jara, režie a dramaturgie SKUTR. Svěcení jara je název scénické básně – divadelního představení, které vzniklo volně na motivy stejnojmenného hudebního díla Igora Stravinského a libreta Nicholase Roericha. Inscenaci představilo divadlo DISK jakožto druhou absolventskou inscenaci studentů 4. ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU.

    Režisérský tandem SKUTR, který tvoří Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, staví divadelní obrazy kombinováním pohybu, loutek, zvuku a slova. „Nepůjde o stavění jednotlivých rolí, naopak nás zajímá kolektiv, skupina, která umocňuje určité vlastnosti a pudy sahající až ke světu zvířat, který nás spojuje s přírodou,“ popisuje inscenaci spoluautorka a choreografka Adéla Laštovková-Stodolová. Scénografie a kostýmy by měly odrážet hranici mezi zmiňovanou civilizací a přírodou.

    Hlavou se mně rozezněly divoké tóny barbarské muziky i obrázky baletních podob jevištních zpracování. Zvedl jsem se a v rytmu pomalé divokosti se valil ke vchodu do Husy. Po Havlově srdci zbyl na kachlících atria jen základový obrys.

    Ve foyeru divadla jsem potkal prvního děkana kdysi nově vzniklé divadelní fakulty Josefa Kovalčuka, mušketýra, který před třiadvaceti lety vehementně podporoval a zarputile prosazoval vznik mezinárodního studentského festivalu: Josefe, zanechali jsme po sobě dost hlubokou stopu, co říkáš? Josef se usmál a řekl své zádumčivé: Hm, hm! No jo, to víš.

    Sedli jsme si do prvé řady, mé starší oči i uši chtějí své. Josef přisvědčil: Hm, hm, no jo. Dávej pozor, v představení účinkuje dcera Hanky Müllerové. Zalovil jsem v paměti: Myslíš herečky, co kdysi hrála ve slavném představení Dcery národa? – Hm, hm, jo. – Tak to já si dám pozor.

    Na hrací ploše stála velká, průhledná krychle z plexiskla. FOTO archiv festivalu

    Na hrací ploše stála velká, průhledná krychle z plexiskla. FOTO archiv festivalu

    Na hrací ploše stála velká, průhledná krychle z plexiskla, na lanech se pochvíval snad dvacetimetrový obdélník, zavěšená lišta a na ní připevněný hnědý rákos nebo stepní kavil.

    Skupina pěti dívek a šesti hochů výtečně pohybově připravených tančila, skvěle zpívala i hrála o okamžicích vedoucích k zachování lidského rodu. Josef se ke mně naklonil: Vidíš, to je ona! – Která? – No, ta vpravo. – A jo! Celá maminka. V obrovském tempu, s úžasným nasazením valily se na diváky příběhy něžné, bolestné, zběsile vášnivé, milostné, neřestné i radostné. Jedině v mluvním projevu ani jediný člen studentské party nevynikal. Škoda. V hlučném toku hudby a zpěvu bylo mluvené slovo Popelkou. Nedopatřením. Improvizací. Prezentace pražské DAMU se u mezinárodního publika setkala s bouřlivým ohlasem. Režisér Scherhaufer by řekl: Vidíš, Jarošu, toto je špíl pro festival. Srozumitelný všem, nabitý emocemi a bez pauzy. Keby bol o dvacet minut kratší, bol by na cenu!

    Josef spěchal na poradu pedagogů. Sešel jsem do atria, navlékl na sebe svetřík i bundu, přes hlavu si dal kapuci a smutně koukal na základový půdorys, který na dvorku zůstal po srdci z voskových cihliček. Na zdi sousedního domu, tam, kde mě v dkbě stavby chtěl jeho obyvatel přerazit holí, protože mu stavbaři zalili koks betonem, byla obrovská koláž vytvořená z fotografií. Potěšilo mě, že jsem na velké plátěné ploše objevil i své poprsí s vázankou, hlavu s placatou čepicí a brýlemi na očích. Takto maskován jsem totiž kdysi hrál v Scherhauferově Shakesperománii úředníka.

    Dočetl jsem a nad hlavou měl otazníky. FOTO archiv festivalu

    Tak i v Kazachstánu se učí děti divadlu, to je dobře. FOTO archiv festivalu

    Jarní větřík pofukoval, když jsem se šoural rynkem. Foukal i v Masarykově ulici, a tak jsem zamířil do Literární kavárny Academia, kde k mému překvapení nebyli žádní hosté. Dal jsem si minerální vodu a začal louskat festivalový bulletin.

    Kazachstán, Almaaty. Bertolt Brecht: Kdo říká ano a kdo říká ne. Režie: Natasha Dubs, výprava kostýmy Aigerim Bekmuhambetova, choreografie Nataliya Novikova, hudba Kurt Weill. Hrají: Anastasia Klee, Akyl Cholponbayev, Radion Yancen, Tolganay Beisembaieva, Xeniya Mukshtad, Anna-Sofia Kraskovic, Svetlana Skobina.  Jazyk uvedení: němčina.

    O uměleckém školství Kazachstánu jsem se toho moc nedozvěděl, zato přediva jmen mi zavoněla spřežkami sudeb jejich tvůrců a nedozírnými dálavami. Tak i v Kazachstánu se učí děti divadlu, to je dobře.

    Tak i v Kazachstánu se učí děti divadlu, to je dobře. FOTO archiv festivalu

    O uměleckém školství Kazachstánu jsem se toho moc nedozvěděl. FOTO archiv festivalu

    Hra Kdo říká ano a kdo říká ne je školní operou Bertolta Brechta z roku 1930, která byla inspirována japonskou nó hrou Taniko. První část Kdo říká ano je operou Kurta Weilla na německé libreto opatřené Brechtovým textem. Teprve na vyžádání publika vznikla druhá část. Ta ovšem nikdy nebyla přepracována na operu. Hra vypráví příběh malého chlapce, jehož matka onemocní a nutně potřebuje léky. Učitel je jediná osoba ve městě, která se rozhodne pro ně zajít do vzdáleného města. Matka přemluví učitele, aby vzal s sebou chlapce. Cesta je obtížná, vede přes hory. Chlapec během cesty zkolabuje. Učitel se musí rozhodnout, jak se vůči chlapci zachovat, zda ho má obětovat, či nikoliv. Weill obě části označil za didaktické hry, radikální a experimentální formy modernistického divadla, které Brecht vytvořil a v nichž odhaluje možnosti výuky skrz herectví, osvojování si figur a postojů, a tak nedělá rozdíl mezi hercem a publikem.

    O uměleckém školství Kazachstánu jsem se toho moc nedověděl. FOTO archiv festivalu

    Dočetl jsem a nad hlavou měl otazníky. FOTO archiv festivalu

    Dočetl jsem a nad hlavou měl otazníky. Režisér Scherhaufer by řekl: Moc učenosti, Jarošu, toto všecko už máme za sebú, ale vidět je to třeba!Chystal jsem se platit. Barman se rozpovídal: Povídám si, jste to vy, co tady křtil svou knížku, a vy ano, jste to vy, hodně se tady o vašem Antihrdinovi mluví a říkaly holky, že se pořád prodává. – A vy, pane barmane, už jste mé Vzpomínky četl? – Ne, já jenom sečítám tržby a podepisuju faktury, to víte pracovní frmol! – No, a když frmol nemáte, jako třeba dnes. – Tak to jsem otrávený, to nemám na čtení už vůbec pomyšlení, ale hosté říkají, že se knížka čte velice dobře, že je fajn.

    Po Jánské jsem to střihnul s kopečka, po chvíli zahnul do pasáže Alfa a po mnoha schodech sestoupil dolů, do prostor bývalého kina Praha, kde jsem snad dobrých pětadvacet let nebyl. Naposled jsem kino navštívil, když tady promítali Menzelův film Vesničko má, středisková. To už je dávno. Dnešní majitel získal tento obrovitý palác v restituci a rozhodl se jeho kinosál přebudovat na divadlo. To pak nabídl souboru HaDivadla k provozování. Zvědavě jsem se rozhlížel. Nic moc. Neosobně vyhlížející foyer s řadou fotografií rozmáznutých obličejů herců a hereček na zdi, veliká divácká šatna, malý pultík s občerstvením bez prodávajícího a usměvavé studentky zajišťující chod festivalu.

    Temnou uličkou vstupuji v proudu mladých účastníků do černého sálku s elevací a obdélníkovou ploškou hracího prostoru.

    Mladinký soubor měl skvěle zvládnutou techniku mluvního projevu. FOTO archiv festivalu

    Mladinký soubor měl skvěle zvládnutou techniku mluvního projevu. FOTO archiv festivalu

    Tři židle a stůl. Čtyři mladé herečky a herec s obličeji asijských Evropanů. S novotou svítícími batůžky v rukou, nadšeně a energicky vyslovují Brechtovu němčinu. Je to takové divadlo, jak by řekl klasik: Na značky. Druhou půli hráli studenti z Almaaty ještě svižněji, asi proto, že v ruském jazyku. Skutečná škola hrou. Sympatická a mladá. Jen s jednou ženskou figurou, čas od času běhající sem a tam přes scénu, jsem si neporadil. Snad tím režisérka chtěla zvýraznit těkání jejího myšlení nebo neklid její duše. Ale možná i určitý zdravotní problém. Nevím a už se to nikdy nedovím. Mladinký soubor měl skvěle zvládnutou techniku mluvního projevu, hlasy nosné, jejich němčině i ruštině rozuměli všichni.

    Přijel jsem domů, sedl si k televizoru, když zabzučel telefon: Bráško, vezou mě do nemocnice. Dám ti dobrou radu, chceš-li přežít, nesleduj televizi. Hlavně se nedívej na zprávy! Bratr Josef má nemocné srdce. Kdykoliv se rozčílí, je na umřití.

     Dám ti dobrou radu, chceš-li přežít, nesleduj televizi. FOTO archiv festivalu

    Dám ti dobrou radu, chceš-li přežít, nesleduj televizi. FOTO archiv festivalu

    Dal jsem na bratrovu radu, televizi nepustil a raději si vzal do rukou bulletin festivalu. Zítra ráno mě čekají Bulhaři. Studenti ze Sofie budou hrát Brechtův Kavkazský křídový kruh. No, tak to jsem zvědavý. V době mých hereckých studií uvedla v roce 1961 tuto hru Mahenova činohra v režii Evžena Sokolovského s vynikajícím Josefem Karlíkem v roli soudce Azdaka, výtečným zpěvákem Františkem Vicenou a skvělou Grušou Vlasty Fialové. Brecht se v této hře inspiroval čínským divadlem. Vytvořil podobenství o střetnutí člověka a dějin, o zápasu dobra se zlem. Příběh situoval do poválečné sovětské Gruzie. Tak to jsem moc zvědav, jak si s tím studentský tým poradí. Opět jsem se začetl do bulletinu.

    Studenti ze Sofie budou hrát Brechtův Kavkazský křídový kruh. FOTO archiv festivalu

    Studenti ze Sofie budou hrát Brechtův Kavkazský křídový kruh. FOTO archiv festivalu

    Zvuk velikonočních zvonů je přehlušen hlukem přicházející války. Princové se vzbouřili proti velkovévodovi a v rádoby klidné vesničce začíná státní převrat. Guvernér Georgi Abaschvili byl oběšen. V tento osudný den se Gruša zasnoubila se svou láskou Simonem Hahavou. On ale odchází do války a Gruša se vrací do paláce, aby pomohla guvernérově ženě Natelle Abaschvili z paláce utéct. Za hlavu nástupce trůnu je totiž vypsána tučná odměna. Guvernérova žena opouští město, ale zapomene v něm svého syna. Dítěte se ujme její služebná Gruša a prchne s ním do hor. Pět let s dítětem stráví na útěku. Na své pouti prožívá řadu těžkostí, neboť ji pronásledují obrnění jezdci. Doputuje až do rodného kraje a aby zachránila malého Micheila před hladem a zimou, poruší zásnubní slib a provdá se. Konec války se blíží, Simon Hahava se vrací. Najde svou snoubenku vdanou, dokonce s dítětem. Jezdci zajmou malého Micheila a odvedou ho, protože se o svá mateřská práva přihlásila jeho pravá matka. Tím končí první část příběhu.

    Ve druhé části vypráví zpěvák příběh soudce Azdaka, který v době začátku války byl písařem, ale díky intrikám a své chytrosti se stal soudcem. Azdak má rozsoudit spor o syna Micheila. Využije k tomu zkoušky křídového kruhu. Obě ženy uchopí dítě za ruku a skutečná matka se má prozradit silou, jíž vytáhne dítě z kruhu. Gruša se bojí, že chlapci ublíží a odmítne o něho takto bojovat. Azdak v tom vidí skutečný projev mateřského citu a přiřkne dítě Gruše.

    Dočetl jsem a usnul.

    /Pokračování/


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 13/2)

    1. Matyáš Dlab

      Profilový obrázek

      Dobrý den Pane Tučku,
      už se vám představení Vaše bolest / Moje potěšení v hlavě rozleželo?
      Děkuji
      MD

      22.05.2013 (11.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,