Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování nad DSB 2019 (No. 8)

    Je neděle, sluníčko praží, obcházím bělostný divadelní stan. Mírný svah je zelený. Na trávníku mezi stromy a keři jsou rozesety ostrůvky malých pódií, ověšené loutkami, plakátky a nápisy Vítejte. Slyším italštinu, francouzštinu, usměvavá dívčina mi podává ruku: Dobro došli. Kraví hoře se za časů mladosti říkávalo Monte Bůůů. Nejeden Brňan jí vděčí za své bytí…

    Loví ryby. Foto archiv DSB

    Múza Mab si odkašle a spustí: Neděle, čas pohádek. Studentské Studio Damúza uvede ve stanu tradiční japonský příběh sirotka Momotaró, kterého vyloví z vody bezdětný pár. Sirota připluje schovaný v broskvi. Broskev se japonsky řekne momo. Proto jej nazvou Momotaró. Zní to hezky, Momotaró. Zrovinka jako byste řekl velká radost…

    Stan má dva stěžně. Na nízkých lavičkách sedí drobotina s maminkami. Tatínkové řeší problém jak poskládat těla a přitom mít dítka pod kontrolou. Za lavičkami jsou naštěstí ještě dvě řady židliček… Naproti vchodu stojí ve výklenku barman a nabízí občerstvení.

    Momotaró se stane hrdinou. Foto archiv DSB

    Nad ním svítící žárovky uhasnou, do přítmí stanu vstoupí herci. Dva z nich mají na zádech bágly. Takové, co se nosí na horské túry. Tahají z nich modravé polštářky. Jsou z nich oblázky vystupující z řeky. Muž vytahuje z báglu rybářský prut, jeho partnerka rybářskou síť. Loví ryby. Uloví broskev… Kulatou hlavičku.

    Momotaró se stane hrdinou. Bojuje s příšerami. Stanem se posouvá homole sopky, vykukuje z ní maska rozzlobeného démona. Herci v černých overalech hrají s loutkami vodního hada, s chrastivým mořským krabem, s velrybou nosící diamant ve tvaru slzy, bublají jako voda, drnkají na balalajku a nosí prostorem světloučkou kuličku s tváří vítězícího Momotaró. Studentka sundává z tváře masku démona, usmívá se a opouští sopečnou homoli.

    Studentka sundává z tváře masku démona. Foto archiv DSB

    Děti tleskají, dospělí také. A víc.

    Narovnáváme svá těla a jdeme se protáhnout. Sluníčko žhne, z kostela sv. Augustina vycházejí věřící. Kdysi jsem v něm poslouchal nádherný zpěv sopranistky Cecílie Strádalové. Na vratech čtu nápis: Máme nový oltář.

    Mab mizí. Volá z výšin: Je neděle, čas pohádek

    Sedám si na lavičku a sním…

    Studio Damúza, Praha – Vendula Bělochová & kol.: Momotaró. Režie Vendula Bělochová & kol., výprava a loutky Vendula Bělochová, hudba Eliáš Jeřábek. Účinkují: Maëlane Auffray, Martin „Cengy“ Belianský, Lucie Čižinská, Eliáš Jeřábek, Vendula Bělochová, Barbora Bočková, Eliška Hanušová, Kateřina Císařová, Petr Kolman. Premiéra 2017. Psáno z festivalového uvedení v šapitó na Kraví hoře, 26. 5. 2019 v 9:30 hod.

    Nedělní sluníčko je zrádné.

    Slyším múzu Mab a nevím, zda je to sen: To je tedy rozum, usnout v poledne na Kraví hoře. Sluníčko přímo blázní. Musíme pod šapitó. Slovinec Matija Solce se vrátil z Mallorky a představí Brňanům italského Pulcinellu, bratrance našeho Kašpárka. Také jeho psa i jeho smrt. Tedy prstové maňáskové loutky. Vzbuďte se, bude se začínat.

    Matija Solce. Foto archiv DSB

    V šapitó mě zdraví živoucí legenda, recenzent J. P. Kříž: Že tě vidím, starý brachu. Solce studoval na DAMU, je dobrý, bude se ti líbit.

    Vprostřed pomyslné manéže stojí mrňavé pódium. Vlasatý žertéř, gesty a mimikou připomínající bájného herce Bolka Polívku, nabádá: Sedejte tak, aby dítka viděla a neměla před okem, hm, před okny… J. P. hlesne: Před zraky. Vlasatý pohádkář řekne: Před mraky vás

    Uchopí harmoniku, z rakvičky vytáhne hadřík, na prst si nasadí drobounkou hlavičku – To je, děti, Pulcinella. Tedy on, Ital Pulcinella. Kluk vedle mne vykřikne: Ježiši, tedy toto… Děti jsou rozpálené, pod šapitó je vedro. Jsou drzé. Za kolik sekund to skončí, poznamená malý blondýn.

    Pohádkář je znalý. S dětmi to umí. Z harmoniky udělá zívající zvíře. Řve jako lev a Pulcinella mluví vysokou fistulí. Maňásek osahává harmoniku, ťuká na její klávesy, poletuje kolem tváře vlasatce jako ovád, jako včela, jako čmelák. Je vtipný a rozverný. Na prstu levé ruky vypravěče se zjevuje bambule. Umrlčí hlava. Je hrozné vedro. Zní nedělní zvony…

    Ach, kdo v pravé poledne divadlo miluje, srdce své neunese…, bzučí mi do uší múza Mab.

    Vlasatému pohádkáři stéká po tváři pot. Tělo loutky umírá, její duše se mění v hudbu, řekne a na harmoniku hraje italskou tarantelu. Stačí k tomu luskat španělskými kastaněty.

    Je fakt dobrý, říkám recenzentu Křížovi a slovinskému herci blahopřeji.

    Múza zmizela.

    Jel jsem do Komína pojíst obědové banány a vypít hořký čaj…

    Brno – Komín, 29. 5. 2019

    Teatro Matita – Matija Solce: Pulcinella – Autor, režie, scéna, loutky, hraje Matija Solce. Premiéra 2016. Psáno z festivalového uvedení v šapitó  na Kraví hoře, 26. 5. 2019 v 11:30.

    ///

    Více o DSB na i-DN:

    Divadelní svět Brno


    Komentáře k článku: Mudrování nad DSB 2019 (No. 8)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,