Mozaika z Divadla Plzeň 2017 (No. 1)

Festival Divadlo Plzeň se blíží ke svému závěru, a tak nabízíme aspoň dílčí postřehy z jeho dosavadního průběhu.

Letošní – jubilejní – dvacátý pátý ročník nabízí jako vždy bohatý program českých i zahraničních produkcí. Aniž bych nahlížel do statistik, je – těch českých a především zahraničních – ještě víc a produkčně zhusta náročnějších než tomu bývalo v posledních letech. V úvodu to aspoň zmínil ředitel festivalu Jan Burian poděkovav přitom Ministerstvu kultury i městu Plzeň, které festivalu uvolnily rekordní finanční dotace a přislíbily i podporu do budoucna.

Jako vždy se festival láme na dovezené zahraniční produkce a „showcase“ minulé divadelní sezony u nás vybraný především z činoherních a loutkářských produkcí. Opomíjí tak české fyzické divadlo (Farma v jeskyni, Spitfire Company, LaPutyka…), které je daleko více než činoherní schopno konfrontací se současným evropským divadlem. K tomu se koná off program Johan uvádí, který nabídl premiéru polodokumentární produkce Jiřího Honzírka Internet věcí, ale hlavní svůj program rozvine – ke škodě neplzeňských diváků – až příští týden. Propojení alternativy a tradičního přístupu k divadlu se tak festivalu už pětadvacet let nedaří. Ale popořadě.

Festival zahájila velkoprodukce budapešťského divadla Vígszínház, dramatizace Dostojevského románu Zločin a trest v režii českého režiséra Michala Dočekala. Je to již jeho čtvrtá režie v tomto divadle a dlužno uznat, že všechny byly nejen velmi příznivě přijaty tamními diváky, ale i kritikou. Dočekal je tak asi nejúspěšnějším českým činoherním režisérem v zahraničí. Režíruje totiž také na Slovensku a v Rumunsku.

Vše se odehrává v – možná – filmovém studiu, možná v pitevně, jatkách či nějaké jiné mrazivé, neosobní, plně bílé místnosti. FOTO archiv divadla

Jeho Zločin a trest (dramatizoval jej s Ivou Klestilovou) je monumentální freskou emotivně chladných výjevů zacílených v podstatě na jedinou postavu – vraha Raskolnikova v podání Ákosze Orosze. Vše se odehrává v – možná – filmovém studiu, možná v pitevně, jatkách či nějaké jiné mrazivé, neosobní, plně bílé místnosti, v podstatě prázdné, kde se postavy setkávají a míjejí, a kde jsou téměř neustále přítomni tři hudebníci, kteří děj zvukově a často i slovem komentují. Zpoza stěn vyjíždějí či ze stropu se snášejí mikrofony a různá pojízdná hejblátka (jako by šlo o filmové natáčení), občas se dá prostor i velkým větrákům vytvářejícím iluzi bouřky. Není zde čas rozebírat inscenaci do hloubky, k tomu se dostaneme až v tištěných DN, nicméně je třeba říci, že šlo o produkci působivou a ve všech směrech dotaženou. Neřeší téma viny či neviny, ale spíše rozklad člověka v depresivní době a jeho reakce na ni. Ostatně právě téma šílenství, uhranutosti a přecitlivosti vedoucí k depresivitě a někdy až k vraždě či sebevraždě je, zdá se, letošní specialitou. Je obsaženo v řadě – především – zahraničních produkcí.

Bláznovy zápisky přivezl do Plzně herec Tamás Keresztes. FOTO archiv Katona Színház

A právě Bláznovy zápisky byly další zahraniční produkcí festivalu, shodou okolností opět z Budapešti. V produkci známého Katona József Színház je jako monodrama přivezl herec Tamás Keresztes. Režie se ujal Viktor Bodó, který na festivalu již v roce 2009 zaujal svým Procesem se stejným divadlem. Inscenace Bláznovy zápisky je svým způsobem fascinující, technicky a herecky úchvatná. Keresztes předvádí famózní výkon. Vedle vytříbené hlasové techniky pracuje i s zvukovými ruchy, zpěvem, recitací, jež různě přímo na jevišti moduluje, vytváří smyčky, které nejen opakuje, ale i rozvíjí. Využívá možnosti téměř loutkářské scénografie, kdy z různých částí scény vyjímá rekvizity, jež opět nechává mizet, celé jeviště pak ke konci obrátí, čímž vznikne pokoj blázince. Je to vysoká ekvilibristika, ale… Gogol a jeho zdeformovaný člověk, dohnaný svým společenským postavením k bolesti a bláznovství, se jaksi vytrácejí. Asi jako bychom jeli naleštěným Rolls Roycem kopat brambory…

Inscenace Holzwege je divadelním portrétem tragicky zesnulého polského avantgardního skladatele Tomasze Sikorského (1939 – 1988). FOTO ANNA TOMCZYNSKA

To polská inscenace Holzwege svému tématu nabídla adekvátnější podobu a tvar. Inscenace mladé Katarzyny Kalwat (text Marta Sokolwska) v TR (Teatr Rozmaitości) Warszawa je divadelním portrétem tragicky zesnulého polského avantgardního skladatele Tomasze Sikorského (1939 – 1988). Mísí v sobě prvky dokumentárního divadla (na jevišti je přítomný a o skladateli velmi osobně mluví jeho dlouholetý blízký přítel, též významný hudební skladatel a klavírista Zygmunt Krauze) s divadelním dramatem, v současné době cítíme i silný politický vklad. Vždyť tématem není jen život jednoho podivína v dobách socialismu v Polsku, ale i – či možná především – život přehnaně citlivého člověka v moderní společnosti vůbec. Herci se nad ním – a moderním uměním vůbec – zamýšlejí, diskutují, nabízejí řadu variant výkladů a pohledů na Sikorského a jeho dílo, ergo – jak jsem předeslal – i na blázny a podivíny, přehnaně citlivé lidi dnes. A navíc i na avantgardní (především hudební) umění a jeho smysl a poslání od šedesátých let, kdy Sikorski a Krauze pod vlivem Cage začínali, po dnešek. Inscenace to byla jak po technické a formální, tak po obsahové stránce kompaktní s řadou silných momentů. Opravdová, v emocích a nasazení silná, ve struktuře neobyčejně vrstevnatá. Živé dílo, které se neustále mění a vyvíjí (některé pasáže vznikají na místě). Z mého pohledu nejzajímavější, nejpřitažlivější inscenace dosavadního programu festivalu.

Jako bychom byli v rozpadajícím se měšťanském pokoji někdy z první poloviny dvacátého století. FOTO ADI BULBOACA

A to i když do něj zahrnu další famózní inscenaci – včerejší (páteční) produkci Klid v provedení rumunského Národního divadla Targu Mures. Ovšem nemylte se, ač jde o rumunskou inscenaci, byla hrána v maďarštině a v Maďarsku se dokonce stala v hlasování tamní kritiky loňskou Inscenací roku. Román maďarského (na festivalu přítomného) spisovatele Attila Bartise zdramatizoval a režie se ujal významný rumunský režisér Radu Afrim a nutno říct, že jde ve všech směrech – režijním, hereckém, výtvarném a konec konců i hudebním či zvukovém – opět o famózní produkci. Jako by letošní dramaturgy festivalu zajímala především formální stránka divadla. Ač produkce trvá bezmála tři hodiny bez přestávky, vše se odehrává v jednom pokoji, na jedné scéně. Ovšem, ten pokoj má atmosféru úpadku, starobnosti, dekadence, smrti… Kolkolem je starý nábytek, skříně, lednička, postele, řada dveře, z nich vycházejí či se doslova někdy zjevují postavy hry. Vše působí surreálně a současně až hyperrealisticky. Podlaha pokoje je rozlomená, střed je obklopen vodou. Jako bychom byli v rozpadajícím se měšťanském pokoji někdy z první poloviny dvacátého století (jde o byt slavné herečky). Právě temná a sebedestruktivní je i celá inscenace. Sledujeme vztah stárnoucí a posléze již staré, nemohoucí a bláznivé herečky a jejího syna. Vztah plný extrémů, oidipovských komplexů. A z něj jako by k nám prosakoval i současný svět. Skvěle zahraná, a jak řečeno, i v technických parametrech dokonalá inscenace.

Omlouvám se za rychlost úsudku a charakteristik a (prozatímní) vynechání českých produkcí, ale přítomnost na festivalu neumožňuje delší čas psaní. Spěchám tedy na závěrečné představení dnešního (sobota) dne a zbytek si nechám na zítra či (nestihnu-li) na pondělí.

///

Více o festivalu na i-DN:

Festival DIVADLO 2017 v Plzni hlásí…

///

Festivalová zpravodajství z 24. Mezinárodního festivalu Divadlo Plzeň 2017:

Mozaika z Divadla Plzeň 2017 (No. 2)

Mozaika z Divadla Plzeň 2017 (No. 3)

Divadelní smrti aneb Festival DIVADLO Plzeň 2017

///

Anketa Up and Down:

25. MF DIVADLO: Up & Down (No. 1)

25. MF DIVADLO: Up & Down (No. 2)