Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mosty přes česko-německé hranice II.

    V aktuálních Divadelních novinách přinášíme velkou reportáž z divadel v německém Regansburgu/Řezně Mosty přes česko-německé hranice. Čtenářům i-DN nabízíme její druhou část, již autor věnoval inscenacím hudebního divadla v místním Městském divadle, především téměř neznámé a málo hrané opeře Richarda Wagnera Víly.

    Stadttheater Regensburg am Bismarckplatz. FOTO archiv

    Stadttheater Regensburg am Bismarckplatz. FOTO archiv

    Rudá vlajka nad Anatevkou

    Ve Velodromu jsem měl příležitost zhlédnout precizně nastudovaného Šumaře na střeše s výborným basbarytonem (a také velice dobrým hercem) Damonem Nestorem Ploumisem, vystupujícím v řadě divadel v německé oblasti i v dalších zemích, v řeckých divadlech občas i režíruje. Výborně zaranžované byly i davové scény, které režisérka Andrea Schwalbach výrazně zaktualizovala. Křesťanští výtržníci, kteří klid a pohodu v Anatevce ruší a obyvatele ohrožují, měli podobu dnešních nacionalistů, jeden z nich měl na zátylku dokonce namalovaný černý kříž. Policista připomínal současného policistu z dotyčné oblasti.

    Ve Velodromu jsem měl příležitost zhlédnout precizně nastudovaného Šumaře na střeše. FOTO archiv Regensburg Theater

    Ve Velodromu jsem měl příležitost zhlédnout precizně nastudovaného Šumaře na střeše. FOTO archiv Regensburg Theater

    Některé aktualizace šly ale trochu daleko. Třeba beranice s rudým znakem, kterou začala nosit druhá z dcer, poté co se zamilovala do levicového revolucionáře z Kyjeva. Na konci jsem si povšiml, že nad bouranou Anatevkou se vznáší ruská vlajka s Putinovým obrazem. Velodrom nechal v letech 1897-1898 vystavět řezenský kupec Simon Oberndorfer jako místo pro cyklistiku, v divadlo byl přestavěn koncem devadesátých let původně jako provizorium v době oprav velkého divadla, ale nakonec jako stálá scéna zůstal divadlu podnes. Oberndorfer by inscenaci jistě zhlédl se zadostiučiněním. Jak si můžeme přečíst na pamětní desce na zdi divadla, byl totiž jako občan židovského původu za vlády nacistů 30. dubna 1943 zavražděn (Němci téměř vždy používají tohoto výrazu, na místo zde obvyklého eufemistického slova zahynul) v koncentračním táboře Sobibor.

    O lásce, která vítězí aneb Wagnerovy Víly

    Víly jako celek předjímají Parsifala. FOTO archiv Stadttheater Regensburg

    Víly jako celek předjímají Parsifala. FOTO archiv Stadttheater Regensburg

    V roce 1833 si přinesl tehdy devatenáctiletý Richar Wagner do Würzburgu, kam nastoupil místo šéfa sboru, vlastní pohádkové libreto podle Gozziho hry La donna serpente (Hadí žena). Rok poté byl Wagner hotov i s partiturou své první dokončené opery Die Feen (Víly). Její inscenace (režie Uwe Schwarz) byla pro mne vrcholem toho, co jsem zatím v Řeznu viděl. Wagner sám si od opery sliboval průlom, ale nepodařilo se mu ji uvézt. Její světová premiéra se konala teprve pět let po jeho smrti, v roce 1888 v hudebním nastudování tehdy mladého Richarda Strausse. Wagner sám ji spolu s dalšími dvěma ranými operami (Zákaz lásky podle Shakespearovy komedie Veta za vetu a Rienzi, jeho první s úspěchem provedená opera) jako „mladistvý hřích“ zavrhl. V Bayreuthu tyto opery nikdy neuvedl a nařídil, aby nebyly přijaty do kánonu deseti děl, která se pravidelně stále v nových nastudováních v Bayreuthu hrají. Objevily se tam pouze loni v rámci wagnerovského jubilea, ale mimo Wagnerův svatostánek Festspielhaus v provedení hostů z Lipska. Wagnerovi potomci se tedy dodnes jeho příkazem řídí. Řekl bych, že k jeho vlastní škodě. Děj opery sice odpovídá době svého vzniku, ale jak prokazuje řezenské uvedení, v celkovém vyznění ji zdaleka přesahuje.

    Děj opery sice odpovídá době svého vzniku. FOTO Stadttheater Regensburg

    Děj opery odpovídá době svého vzniku. FOTO Stadttheater Regensburg

    Hudebně je opera na jedné straně ovlivněna tehdejšími důležitými skladateli, především von Weberem a jeho prací s leitmotivem a dnes téměř zapomenutým Marschnerem. Do jeho opery Vampír Wagner dokonce zkomponoval jednu árii a přebral od něj formu dramatického zpěvu. Zdálo se mi ovšem, že slyším i další současníky – např. autory Belcanta Donizettiho a Rossiniho. A zároveň, že předjímá to, co je pro jeho pozdější díla typické, především volné přechody hudebních čísel, čímž vzniká jakoby nekonečná „wagnerovská“ melodie. Ba dokonce se mi zdá, že Víly jako celek předjímají Parsifala, tedy Wagnerovo poslední dílo.

    Uwe Schwarz použil v Řezně pohádkový příběh jako projekční plochu znázorňující – těžkou, na Wagnera byl po červencové revoluci 1830 vydán dokonce zatykač – Wagnerovu cestu na umělecký Olymp směrem k nesmrtelnosti. Ve studii, která stojí za přečtení (otištěna v programu) zdůvodňuje svůj koncept velice přesvědčivě. A neméně přesvědčivě dopadá v samotné inscenaci, ve které mladý Wagner splývá s Arindalem. Fascinující je už začátek, proměna říše víl v bayreuthský Festspielhaus s jeho hosty včetně současné spolkové kancléřky. Na průsvitné oponě se otáčí, jakoby v údivu, mramorová Wagnerova busta. Na pravé straně jeviště sedí a svými pohyby komentuje představení Inspicient/Souffleur (všestranný a ve Wagnerovských rolích zkušený Mario Klein, který během představení „zaskočí“ i jako král víl a kouzelník Groma). Arindal/Wagner (a také pokud jsem správně porozuměl „vzpurná“ Friedlinde Wagner, která během války, což se moc neví, pracovala v americkém protinacistickém vysílači, kde se stavěla proti zneužití Wagnera nacisty) je odtud vyvržen. V tomto duchu se nese celá inscenace bez jakýchkoliv násilností nebo koncepčních zlomů. Aktualita byla posílena situací na Ukrajině – mezi zoufalci čekajícími po útoku na svého prince stojí Lora (Viktorija Kaminskaite) s copánky Timošenkové…

    Parsifal Bayreuth 2012: 2 Act Finale. FOTO archiv ARTE

    Naposled jsem viděl takto zajímavě a bez násilností zaktualizovaného Wagnera přímo v Bayreuthu: Parsifal, Bayreuth 2012 – 2 Act Finale. FOTO archiv ARTE

    Naposled jsem viděl takto zajímavě a bez násilností zaktualizovaného Wagnera přímo v Bayreuthu: tam se stal projekční plochou německých dějin od Wagnerova dětství po současnost jeho Parsifal, který jako by se odehrával v géniově hlavě. Jako jeho můry, znázorňující dramata, tragédie a hrůzy, především minulého století i vizi demokracie po poražení zla, na jevišti reprezentovaného pochodujícími nacisty a obrovskou maketou Hakenkreuze. Nezapomenutelná pro mne zůstává vlna protestů, výkřiky a pískání, když se nahoře ve středu bayreuthského jeviště tento evidentně publikem nenáviděný symbol objevil (neviděl jsem premiéru, při ní prý protesty kritikami nepřipraveného publika byly pochopitelně ještě mohutnější, než na reprízách) i nepředstírané nadšení, když jej Parsifal sestřelil. A když se v rudé záři válečného konfliktu rozpadl na prach.

    Děj opery sice odpovídá době svého vzniku. FOTO Stadttheater regensburg

    Wagner získává – jemu evidentně náležející – nesmrtelnost. FOTO Stadttheater Regensburg

    V Regensburgském představení je nakonec spolu s Adou (Michaela Schneider, mimochodem zpívala už i Mařenku v Prodané nevěstě) přijat Arindal/Wagner (Charles Kim) za zpěvu o „lásce, která vítězí“ do své, jím vybudované říše na bayreutském vrchu: Wagner získává – jemu evidentně náležející – nesmrtelnost. Vynikající jsou i pěvecké a herecké výkony. Doporučil jsem tedy regensbugské Víly navštívit i přátelům z Bayreuthu.

    Apropos opera

    Nejen že měla koncem minulé sezony premiéru celkem tradičně pojatá Mozartova Kouzelná flétna, ale především ve spolupráci se 14. biennale pro současné hudební divadlo v Mnichově zde byla uvedena ve světové premiéře původní opera Wüstung v angličtině (Vastation/Pustošení) o proměně demokratického systému v diktaturu a o použití válečného konfliktu k udržení a získání osobní moci. Její autor je mladý kanadský hudebník Samy Moussa žijící v Paříži a Berlíně (studoval i v Česku). Autorem libreta je anglický spisovatel Toby Litt, který žil v Praze v letech 1990-93…

    Opera se odehrává ve fiktivní zemi a pohybuje se mezi politickým thrillerem a science fiction. FOTO archiv Stadttheater Regensburg

    Opera se odehrává ve fiktivní zemi a pohybuje se mezi politickým thrillerem a science fiction. FOTO archiv Stadttheater Regensburg

    Opera se odehrává ve fiktivní zemi a pohybuje se mezi politickým thrillerem a science fiction. Aby si udržela moc, nechá prezidentka nasadit novou – jakousi zvukovou – zbraň. Ta nezabijí, ale přivádí zasažené osoby k šílenství. Zbraní je náhodně zasažen i její milenec, šéf ozbrojených sil, který útočnou – kamuflovanou samozřejmě jako obrannou – účelovou operaci proti sousednímu státu řídil. Moussova hudba je velice zajímavá – nepoužívá přímo „leitmotivy“ i když hudebně situace i postavy charakterizuje. Zvuk bomby – trochu paradoxně – neslyšíme. To má ovšem svou logiku: jinak bychom totiž museli sami její účin pocítit a Mouss zdůrazňuje, že nepsal operu, ve které by byla hudba popisována hudbou. Operu sám dirigoval. Její mimořádně kvalitní provedení na regionálním divadle prokazuje sílu německého divadelního systému.


    Komentáře k článku: Mosty přes česko-německé hranice II.

    1. Hana Vavrošová

      Profilový obrázek

      Potesk pro Vás…
      H.V.

      06.03.2015 (23.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,