Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mor na ty vaše rody!

    S velkou přesností referují letopisy jednoho anglického městečka o úmrtí tkalcovského učně v létě roku 1564. Za jeho jménem jsou v městských análech dopsána tři zlověstná slova: Hic incipit pestis. Tady začíná mor.

    Epidemie moru zahubila značnou část obyvatel onoho městečka. O tom, kdo zůstal naživu a kdo zemřel, rozhodovala mnohdy náhoda. Zatímco jednu rodinu nákaza úplně zdecimovala, sousedé ji přečkali bez úhony. Kupříkladu v Henley Street bydlel mladý pár, který při předchozí morové vlně přišel o dvě děti. Jejich novorozený syn měl sotva tři měsíce, a tak zamkli u svého domku dveře, zatloukli okna a úzkostlivě vyčkávali v domácí karanténě. Z dřívější kruté zkušenosti dobře věděli, že malé děti jsou touto smrtelnou infekcí obzvlášť ohrožené. Přežití kojence se za morového pustošení dalo považovat za zázrak. Když však mor v tomto městečku jménem Stratford nad Avonou ustal, dostavila se u obou rodičů nesmírná úleva – jejich mladý synek přežil. Jmenoval se William Shakespeare.

    Mor se zlověstně vznášel jako bouřkový mrak nad celým Shakespearovým životem (a nad celou Evropou, a to po několik století). Jeho životopisec Jonathan Bate dokonce napsal, že mor byl tou nejpronikavější silou, která ovlivňovala život Shakespearův i životy jeho současní. Přitom se ale mor nestal ústředním tématem žádného Shakespearova díla. Hrozba byla všudypřítomná a deprimovat londýnské publikum morem z jeviště by nebylo účelné. Morový imperativ se přesto u Shakespeara často objevuje – a většinou vpadne nečekaně do děje, bezohledně prořízne dialog, infikuje metaforu.

    Dobře to dokládá Romeo a Julie. Ten zběsilý příběh je notoricky známý a dá se shrnout do tří vět. Romeo a Julie pocházejí ze znepřátelených rodin. Romeo a Julie se do sebe zamilují. Romeo a Julie tragicky zemřou.

    Připomeňme si: ve 3. dějství zabije Romeo v afektu Tybalta, bratrance Julie, která se má vdát za Parise navzdory tomu, že miluje Romea. Romeo je po vraždě Tybalta vyhnán z Verony. Julie se v zoufalství obrátí na mnicha Vavřince, který vymyslí plán. Julie vypije anestetikum, po němž hluboce usne. Její rodina ji bude pokládat za mrtvou. Mnich sepíše dopis vysvětlující celý šílený plán a pošle ho Romeovi do vyhnanství v Mantově. Romeo se vrátí pro Julii zpět, utečou a budou spolu žít dlouhý spokojený život.

    Od počátku hloupý nápad dopadl katastrofálně – Vavřincův posel, bratr Jan, do Mantovy s klíčovým dopisem, který má Romeovi vše objasnit, nikdy nedorazí. Nešťastné náhody se pak už jen řetězí jedna za druhou. Příčina je ale překvapivá. Všechno se pokazí v okamžiku, kdy zápletku nakazí mor. Neuralgický bod celé hry vypadá takto:

    Vavřinec: Vítám tě z Mantovy. Co říká Romeo? Anebo, napsal-li to, dej mi psaní.

    Jan: Když šel jsem hledat žebravého mnicha z našeho řádu, aby provázel mne, jenž v městě navštěvoval nemocné, a našel ho, tu jeden z městských strážců nás podezříval, že jsme byli v domě, kde vyskytl se nebezpečný mor; dům zapečetil, nepustil nás ven; tak nemohl jsem spěchat do Mantovy.

    Vavřinec: Kdo odevzdal můj dopis Romeovi?

    Jan: Nemohl jsem ho poslat – tady je; ani ho posel nemohl zpět zanést, tak opatrní byli před nákazou.

    (překlad František Nevrla)

    Proč Bratr Jan nedoručil Romeovi dopis? Protože zůstal v nařízené karanténě. Romeo a Julie, milenci zrození pod zlým znamením, byli, byť nepřímo, nakaženi morem. Mor je zvrat, který zlomí milostný příběh v tragédii, celá hra se prudce vychýlí po této krátké scéně. Málokterý čtenář si při prvním čtení dramatu takové fatální okolnosti všimne. Shakespeare záměrně motiv moru neexponoval. James Shapiro píše: Mor byl všude. Všichni v té době přesně pochopili, jaký důsledek těch pár veršů má.

    Těžká atmosféra nemocí promořené země je patrná v Shakespearově pozdější tvorbě. Shakespeare měl tendenci tvorbu kondenzovat v silných tvůrčích obdobích. Není v jeho životě rozložená rovnoměrně, ačkoli někteří badatelé zastávají názor, že psal ročně dvě hry. Hry tvoří v časové ose Shakespearova literárního života cykly, které mají různé impulzy. Například v letech 1605 a 1606 napsal Shakespeare v rychlém sledu tři vrcholné tragédie: Krále Leara, Macbetha a Antonia a Kleopatru. V tomto případě je okolnost jasná: morový rok. Epidemie zavřela všechna londýnská divadla a vyhnala Shakespearovu divadelní společnost (King’s Men, tedy Služebníci královi) produkčně improvizovat na venkov. A Shakespeare využil atypické období nucené karantény mimo hlavní město k intenzivnímu psaní. Mor nejen že Shakespearovi umožnil soustředit se na psaní, on také zlikvidoval Služebníkům královým konkurenci. Řada divadelních společností, které neměly tak silný patronát jako Služebníci královi, zkrachovala. Morová rána, cynicky řečeno, vyčistila Shakespearovi prostor, ve kterém pak mohl naplno vyniknout jeho dramatický úspěch. Přemnožení krys v Londýně roku 1606 proměnilo Shakespearův profesní život i jeho divadelní společnost, oslabilo konkurenci, změnilo skladbu publika, pro které Shakespeare od té doby začal psát jiným stylem, a umožnilo mu spolupracovat s novými talentovanými spoluautory.

    Paradoxy epidemie.


    Komentáře k článku: Mor na ty vaše rody!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,