Miluju offlajn (No. 8)

Čtenářům dlužíme ještě několik reflexí živých – offline – produkcí letošní Malé inventury. Prvním z nich je duet Johany Pockové a Sabiny Bočkové Jáma lvová vzniklý v produkci Pocketart a Divadla Ponec, kde jej v úterý 23. února prezentovaly.

Dvě osoby v šedivých oblecích evokujících možná manažerky, možná fádní političky, možná obyvatelky Oceánie z Orwellova románu 1984 a zcela jistě formálně upjaté bytosti. Foto Vojtěch Brtnický

Název produkce odkazuje podle autorek k propasti nejistot a nejednoznačností, kam byly performerky společně s diváky vrženy. V rozhovoru doprovázejícím inscenaci píší: Je to emočně vypjatá situace, ve které se musíme konfrontovat s vlastními postoji vůči nastolenému tématu. Oproti jejímu biblickému obrazu zde nejde o neměnný božský zákon, který existuje nezávisle na lidech, ale jde o dialog mezi námi a diváky, ve kterém vzniká možnost reflexe. Taková charakteristika nabízí mnohé a současně mnoho neříká…

Dvě dívky vržené do prázdného prostoru. Dvě osoby v šedivých oblecích evokujících možná manažerky, možná fádní političky, možná obyvatelky Oceánie z Orwellova románu 1984 a zcela jistě formálně upjaté bytosti. Od počátku představení stojí před diváky a za doprovodu elektronické hudby vytvářejí rukama různé obrazce. Jakoby šlo o pohybovou gestickou etudu, o magické mudry. Nejprve vidíme gesta vábivá, pak vášnivá, po nich agresivní, diktátorská a nakonec destruktivní, sebezničující. Velmi velmi dlouhá pasáž. V průběhu akce se za nimi objevuje kouř a dívky se pozvolna dávají do pohybu. Využívají však jen velmi malý prostor kolem místa, kde stály, a dlouhou dobu udržují vzájemnou distanc. Jde v zásadě o dvě autisticky se projevující entity, které – pokud dojde ke kontaktu -, pohyby kopírují jedna druhou. Anebo vzájemně prorostou do jednoho těla, jedné „kreatury“. A pak se zase vrátí do původních podob. Přes mnohé ostřejší (a gesticky vtipně řešené pasáže), sledujeme chladný, nevzrušivý „cool“ tanec.

Dvě dívky vržené do prázdného prostoru. Foto Vojtěch Brtnický

A taková je i celá produkce. I když postupem času se dívky dostávají i za mez, která je za nimi vymezena světlem a kabely dvou reproduktorů, snaží se obě o co nejodsobněnější, neindividualistický projev. Ať zpívají I Want You, anebo se ozývá hudba zcela jiného, drsnějšího charakteru. Ať tančí sólo či duet.

Je těžké takovou produkci soustředěně sledovat a vnímat odkazy či symboly, se kterými performerky pracují. Mnohem snazší je nechat se nést obrazovou atmosférou a zaposlouchat se do zvukové stopy produkce. Ta je – nebo pro mě byla – tím nejzajímavějším. Lukáš Palán usazený na okraji scény ovládal počítač a současně hrál na kytaru, vytvářel zvukové plochy, jež se překrývaly, nahraný zvuk ve smyčce opakovaly, vrstvily jednotlivé stopy na sebe, vytvářely echa a podobně. Mám takovou hudbu a přístup rád. Navazuje na postupy minimalismu a rockové avantgardy sedmdesátých let (Eno, Fripp…) a posouvá je dál do dnešní doby.

Foto Vojtěch Brtnický

Produkce je tedy spíš jakýmsi studiovým výstupem ze zkoušek na předem daná témata rozpracováných do pohybových a zvukových struktur, etudou za doprovodu podnětné hudby a (nepříliš invenční) práce se světly, než plnohodnotnou produkcí. Sabina Bočková (1995) a Johana Pocková (1992) jsou – zdá se – na začátku své autorské umělecké dráhy (dosud byly spíše interpretkami) a možná časem vznikne z jejich setkání a spolupráce cosi podstatného. Jako kdysi ze setkání Veroniky Knytlové a Terezy Ondrové soubor VerTeDance. Cítím v obou podobný potenciál.

POCKETART / Sabina Bočková & Johana Pocková: Jáma lvová. Koncept, choreografie, interpretace Johana Pocková, Sabina Bočková, hudba Lukáš Palán, dramaturgie Viktor Černický, světelný design Eliška Kociánová. Premiéra: 3. 12. 2019 v Divadle Ponec, Praha.

///

Další díly denního zpravodajství z Malé inventury naleznete zde.