Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Miluju offlajn (No. 3)

    Zatímco kolegy Kykalovou a Hulce Malá inventura zavedla rovnou do divadelního hlediště, můj návrat k živému divadlu byl pozvolnější. Ve středu jsem se nejprve účastnila bezkontaktního audiowalku skupiny Pomezí, a až poté jsem usedla na jednu z mála židlí ponechaných v chladném sále Divadla X10. Ale komu by vadila zima, když má před sebou konečně živé herce! Festivalová repríza inscenace Otcovrah byla kontaktní až až, do hlediště doputovaly zlaté konfety, kapky falešné krve, jedna paruka, brýle, a dokonce i Vojtěch Hrabák, zcela nahý – až na povinné dvě roušky na tváři. Absurditu současné doby, nebo ještě lépe současných vládních opatření, by slova nevyjádřila lépe.

    Hledání vzpomínek

    Audiowalk Neviditelná tržnice tvůrců Kateřiny Součkové, Štěpána Gajdoše a Anny Prstkové je jedním ze vzácných divadelních počinů, které se dají bezpečně provozovat i uprostřed pandemie. Inscenovanou prohlídku Pražské tržnice totiž absolvujete úplně sami, jediným partnerem je vám tablet s připojenými sluchátky. Na začátku vás hlas ve sluchátkách instruuje, jak přístroj s herní aplikací používat, a pak už se můžete vydat na jedinečnou exkurzi po místě, kterým jste dosud asi pouze prosvištěli za nějakým praktickým úkolem – nakoupit, něco vyzvednout, najíst se. Koho by napadlo přemýšlet o tom, jak to tu vypadalo před sto lety? Kdo by se zaobíral lidmi, kteří zde pracují a žijí?

    Spolek Pomezí se dlouhodobě zabývá imerzivním divadlem, tedy typem tvorby, který se snaží divákovi (či spíše účastníkovi události) zprostředkovat co nejautentičtější a nejplnější zážitek (doslova ho do něj „ponořit“), a zároveň mu ponechat co největší autonomii v rozhodování, jak bude dané dílo zakoušet. Inscenace Letec, Pomezí či Dům v jabloních se odehrávaly v nedivadelních budovách s geniem loci, a o diváckou imerzi se postaralo hlavně do detailů prokomponované, mnohdy interaktivní scénografické řešení jednotlivých místností. Pražskou tržnici – bývalá jatka – však nechali tvůrci promlouvat samu za sebe, maximálně některá stanoviště vybavili drobnými detaily, které dokreslovaly atmosféru a podněcovaly fantazii návštěvníků.

    Pražská tržnice je plná překvapení, nad nimiž se běžný chodec pravděpodobně ani nepozastaví… FOTO FACEBOOK FESTIVALU

    Pro zmíněné starší inscenace Pomezí bylo typické, že se po celém domě simultánně odehrávalo více příběhových linií, a nikdo tedy nemohl zhlédnout úplně všechno. Bylo jen a pouze na vás, zda se pokusíte jít cíleně ve stopách hlavního hrdiny, anebo budete nasávat atmosféru jednotlivých místností, zkoumat pozoruhodné předměty, probírat se korespondencí a sbírat střípky příběhů postav, na které při svých toulkách domem zrovna narazíte. Podobnou svobodu má i účastník audiowalku. Tablet vám vždy nabídne několik bodů na mapě, a záleží jen na vás, na které z vyznačených míst se rozhodnete vydat (odhaduji, že jsem stihla projít asi třetinu). Každý si tedy po osmdesáti minutách hracího času odnáší odlišnou sbírku jatečních „pamětihodností“ a mikropříběhů.

    Po načtení QR kódu nenápadně umístěného v cílové lokaci se přehraje audiostopa, v níž vás jeden z vypravěčů vezme na její netradiční prohlídku (hlasy jim propůjčili Jan Grundman, Tomáš Petřík, Lukáš Tran a Marta Vítů). Někdy vás hlas vtáhne zpět do minulosti, do doby, kdy sem ještě vozili krávy na porážku, mnohdy vás upozorní na nějaký architektonický detail, kterého byste si sami nevšimli, jindy s vámi vypravěč sdílí své dojmy z místa či dokonce střípky ze svého života.

    Některá místa na bývalých jatkách promlouvala sama za sebe, jiná scénografka Alžběta Uhlíková ozvláštnila FOTO FACEBOOK FESTIVALU

    Já jsem měla štěstí na poetickou linku mladého vietnamského prodavače, v níž došlo i na silně evokativní čichové a chuťové vjemy, když jsem se ocitla v pokojíku s voňavým vývarem na plotně. Jen přidat citron, chilli a koriandr, který jsem měla za úkol utrhnout na předchozím stanovišti… Najednou bylo tak jednoduché uvěřit, že majitel hlasu ve sluchátkách skutečně existuje! Občas jsem dokonce koutkem oka zahlédla osobu až neuvěřitelně připomínající protagonistu některého z vyprávění. Myslela jsem, že je to náhoda, pak jsem se však v programu dočetla, že v projektu vystupují – zřejmě spíše statují – i tři herci… Mohl to být jeden z nich? Nebo to byla jen moje fantazie?

    Nejvíce mě nadchla možnost vylézt na nejvyšší místo tržnice, hodinovou věž, z níž jsem měla celé místo jako na dlani, a ním i skoro celou Prahu, Od Žižkova až po Petřín. Ze sluchátek mezitím znělo vyprávění lidí, kteří sem doputovali přede mnou, a při pohledu na známá místa z ptačí perspektivy se neubránili osobním vzpomínkám. I mně vytanuly na mysl střípky vzpomínek spjaté s některými místy v dáli, a tak jsem se chvíli nechala unášet do své minulosti… Ale co jsou vzpomínky jednoho člověka proti vzpomínkách tohoto jedinečného místa, jež je v podstatě – jak potvrdil i pohled shůry – takovým městem ve městě? Městem s bohatou historií, s multikulturním rozměrem a s mnoha tajemstvími. A ačkoliv jsem poznala jen zlomek jeho vzpomínek, najednou se na něj dívám z úplně jiné perspektivy. S větší úctou, s větším porozuměním. Neviditelná tržnice dokazuje, jak důležité je udržet si povědomí o historii míst, s nimiž jsme spjati.

    Zaposlouchat se a nasávat atmosféru tržnice… FOTO FACEBOOK FESTIVALU

    Máte-li chuť na podobnou procházku obohacenou o divadelní prvky, vězte, že Pomezí během pandemie hraje i pro veřejnost svůj druhý audiowalk Nad městem, pod nímž je opět podepsaná Kateřina Součková. Tentokrát vás tvůrci zavedou na nečekaná místa v Libni.

    Brave New World?

    Pražskou tržnici jsem opouštěla sice jako povznesený badatel a spokojený výletník (chytré hodinky hrdě hlásily přes 10 tisíc kroků), ale má touha po skutečném diváckém zážitku byla ukojena jen slabě. Budeme-li chápat divadlo jako místo pro bezprostřední zakoušení vjemů, dojmů, interakcí a příběhů na stejném místě a ve stejném čase, jako se tyto události zjevují, můžeme i Neviditelnou tržnici nazvat divadlem. Plnokrevná divadelní událost však stojí na zakoušení kolektivním, kdy lidé v hledišti tvoří jakýsi složitý organismus, jenž, napojen na dění na jevišti, dokáže výjimečným způsobem komunikovat s herci a ovlivňovat jejich hru. V případě projektu Pomezí chybí jak kolektiv diváků, tak herci (s výjimkou zmíněných záhadných statistů), a o oné „zpětnovazební smyčce“ (jak to zvláštní energetické pouto nazývá Erika Fischer Lichte) tedy nemůže být řeč.

    To vše mi dopřál po dlouhých čtyřech měsících až Otcovrah mladého režiséra Ondřeje Štefaňáka, nového uměleckého šéfa Divadla X10. Zpětnovazebně obzvláště výživná byla scéna, v níž Jan Jankovský coby autokratický otec zkouší svého syna Waltera (Vojtěch Hrabák) z chemie. Nepřipravený syn loví nápovědu v publiku, a když si toho otec všimne, rovnou tahá správné odpovědi i z diváků. Celá situace vyústí v kolektivní repetici doslovného znění jistého atomového zákonu. Tento typ interakce prostě umí iniciovat pouze divadlo. Nutno dodat, že po tak dlouhé abstinenci jsem se navíc nechala aktivizovat docela ráda.

    Boj o podpis: zleva Jan Jankovský (otec) a Vojtěch Hrabák (Walter), v pozadí Lucie Roznětínská ve vatovaném kostýmu coby kyprá matka FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    V tvorbě Ondřeje Štefaňáka lze vystopovat afinitu k německojazyčné kultuře a německojazyčnému divadlu, probleskují i ozvuky zlaté éry Divadla Komedie. Už jako student na DAMU zrežíroval Wedekindovo Probouzení jara a adaptaci Musilových Zmatků chovance Törlesse, v X10 posléze inscenoval román Zmrzačení „moravského Kafky“ Hermanna Ungara. Nyní si vybral expresionistické drama kontroverzního Rakušana Arnolta Bronnena (1895-1959), jenž se zapletl s nacisty i komunisty a svou tvorbou šokoval tehdejší veřejnost. V Otcovrahovi (premiéra 1922) například explicitně zobrazil otcovraždu, incest a homosexualitu, tedy témata, která byla na divadle řádně detabuizována až s nástupem In-Yer-Face dramatiky v devadesátých letech dvacátého století. Mezitím se však stala tak trochu přežitkem a pozbyla schopnost šokovat sama o sobě. Co tedy dnes s takovým dramaturgickým objevem?

    Už v přechozích inscenacích se Štefaňák projevil jako v podstatě expresionistický režisér, který předlohu nekompromisně tvaruje podle svého inscenačního záměru (např. Láska v době globálních klimatických změn v MeetFactory). Pracuje s vypjatými hereckými polohami, groteskní zkratkou a akční scénografií (do níž bych zahrnula i cákance umělé krve a barvy). Není divu, že mu imponoval zrovna text ze zlaté éry expresionistického hnutí. Otcovraha inscenuje podvratně jako černočernou grotesku, v níž není morálních vítězů ani poražených.

    Senzitivní Walter nenachází společnou řeč se svým tyranským otcem, který z něj chce mít spořádaného vědátora a vojáka, ačkoliv syn válkou pohrdá a touží odejít na zemědělskou univerzitu. Otec mu však nechce podepsat přihlášku, Walter se tím spíš chová nekonformně, a vzájemná nenávist roste. Zčásti ideový, zčásti oidipovský konflikt vyústí v titulní otcovraždu, postavení nové hlavy rodiny Walter stvrdí tím, že svede svou matku. To je základní příběh Bronnenovy hry, Štefaňák všechny motivy ovšem dotahuje ad absurdum a poťouchle pracuje s klišé.

    S pomocí přítele Edmunda (Václav Marhold) objevuje Walter svou sexualitu FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Fesselovic pětičlenná rodinka (nejstarší syn je na frontě) například nezapře árijský původ. Všichni mají dokonale blonďaté čupřiny, otec a nejmladší syn Rolf jsou oblečeni nemastně neslaně jako spořádaní maloměšťáci, matka je kyprá a zakřiknutá ochranitelka rodinného krbu v usedlých šatech (dokonce se při chůzi kolébá jako kvočna). Sestra v roztomilé sukénce se u večeře upejpavě culí a dostane nejmenší příděl kuřete. Vzor patriarchální disciplíny a spořádanosti – ale co ten Mickey Mouse, který na scénu občas přitancuje se zlověstným úsměvem? Horrorový symbol životního zlomu, kdy dítě předčasně dospěje, aby se stalo vrahem? Anebo režijní schválnost, zbytečnost, bez níž by se koncepce klidně obešla? Podobné pochyby vzbuzuje i velké prostěradlo s natištěnou přihláškou, do nějž se nahý Walter později zahalí, zvláštní, ironický výběr písní (od folkového hitu Na kameni kámen po Power of Love) nebo odbočka, kdy nejmladší syn přednese militantní báseň (Dron bomb me), oděn do žlutého úboru a plovacích křidélek. Ne vždy jsem se na Štefaňákův smysl pro humor dokázala naladit.

    Nekonzistentně působily i některé jakoby přes sílu narežírované stylotvorné střihy. Naturalistický obraz, v němž otec-násilník vyděšeného Waltera zavře do dřevěné bedny a pomocí vrtačky přišroubuje víko, například vystřídá rozjuchané hudební číslo: muži zpívají píseň Beautiful Boy a prohazují si role i šaty, Walter je na chvíli hlavou rodiny. Když ale odmítne otci podat ruku na znamení smíru, pokračuje psychologicky hutný střet, v němž opět dojde na fyzické násilí. (Otec: Já ti teď rozmlátím lebku / Rozšlápnu tě jako štěnici / Mastnej flek z tebe udělám / Tebe nestačí mlátit / Rozšlapat / Nabodnout na rožeň / Setřít a vymazat ze světa.)

    Herci se s režijními extravagancemi nicméně vyrovnali zručně, je znát, že jsou na svého uměleckého šéfa napojeni. Lucie Roznětínská (matka) i Magdalena Kuntová (sestra) věrohodně zobrazí transformaci svých postav z tichých trpitelek v osvobozené, svůdné samice. Jan Jankovský je v roli otce sice odsouzen k naplňování stereotypu upjatého rasa, ale daří se mu nalézt i absurdní, komickou stránku postavy. Václav Marhold si v postavě Walterova trans-kamaráda promenádujícího se v minišatech a modrých silonkách doslova lebedí (a má můj respekt za chůzi na vysokých jehlách). Dětský herec František Bouzek vykreslí Rolfa civilními prostředky jako zbožňovaného benjamínka, a tedy zákonitě fracka, i jako válečnou ideologií zfanatizované dítko.

    Obraz vpravdě expresionistický FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Celá koncepce však leží na bedrech Vojtěcha Hrabáka, který předvede škálu protichůdných poloh, od psychologické drobnokresby přes kabaretní stylizaci až po brutální expresionistickou zkratku. Z citlivého, zranitelného jedince se jeho Walter promění ve zručného manipulátora, který sice nedisponuje svaly, zato umí dobře zacházet se slovy. S blížící se vraždou získává stále zrůdnější rysy, herec se velkoryse potře bílou barvou, až Walter připomíná jakéhosi démona pomsty. Tím spíš, když na něm po činu ještě ulpí stopy krve. Nahý herec potřísněný barvou, zní to jako zastaralé klišé, nicméně v závěru Štefaňákova expresionistická metoda skutečně funguje. Neslouží totiž k poťouchlým legráckám, ale k vykreslení monstrozity násilných převratů, podnícených ideologickými neshodami a touhou po moci.

    Mám tě plný zuby / Všeho tady / Koukej si mužíčka pohřbít, jsi už stará / Já jsem ještě mladý / Vůbec tě neznám / Svoboda / Nikdo přede mnou, nikdo vedle mne, nikdo nade mnou, hřímá Walter na konci na matku. Brave new world, nebo zánik civilizace? Zrůdný závěr Štefaňákovy inscenace bezpochyby predikuje to druhé. Otázkou je, jak moc lze tuto krvavou, anarchistickou vizi vzpoury mládí vztahovat k dnešku. Mně osobně se zdá, že mileniálové jsou svou mentalitou poněkud jinde. Naštěstí.

    Pomezí, Praha – Kateřina Součková a Anna Prstková: Neviditelná tržnice. Interaktivní multimediální audiowalk v prostorách Pražské tržnice. Koncept Kateřina Součková, Štěpán Gajdoš, Anna Prstková a Lukáš Brychta, scénář Kateřina Součková a Anna Prstková, režie Kateřina Součková a Štěpán Gajdoš, scénografie Alžběta Uhlíková, zvukový design Jan Sedláček, hudba Ian Mikyska, vývoj aplikace Martin Kopeček, grafický design Veronika Zacharová. Premiéra 3. října 2020, na Malé inventuře 24. února 2021.

    Divadlo X10, Praha – Arnolt Bronnen: Otcovrah. Překlad Jaroslav Achab Haidler, úprava, scéna a režie Ondřej Štefaňák, dramaturgie a úprava Barbora Hančilová, scéna a kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Kryštof Blabla. Premiéra 9. června 2020, na Malé inventuře 24. února 2021.

    ///

    Další díly denního zpravodajství z Malé inventury naleznete zde.


    Komentáře k článku: Miluju offlajn (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,