Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Martin Stropnický: Nahoru a dolů VIII

    Návrat na Vinohrady

    Howard Katz byla vaše první role po návratu na Vinohrady. Silně jste v ní zabodoval. Dostal jste Thálii, přitom v konkurenci s Janem Třískou. Měl jste zase „jen“ štěstí a kliku?

    Když jsem se někdy z jara roku 2002 rozhodl, že se vrátím do divadla, chtěl jsem si ověřit, jestli opakovaná vinohradská výzva k návratu platí i v onu konkrétní chvíli. Tak jsem do divadla zavolal a bylo mi řečeno, že samozřejmě ano a že to je úžasné. Ředitelka Jiřina Jirásková mi dokonce slíbila, že budou hledat způsob, jak můj návrat na jeviště zahrnout do dramaturgického plánu. To mě potěšilo.

    Vojcek

    Kapitola s nápisem Dan Špinar patří k výrazným obdobím mého působení na Vinohradech, které budu vždycky vnímat jako nezdar (v roli Hejtmana s Václavem Vydrou coby Doktorem – G. Büchner: Vojcek, r. D. Špinar, prem. 9. 4. 2009) FOTO ARCHIV DNV

    Z jednání s divadlem nakonec vyplynulo, že Jan Novák bude na podzim zkoušet Marberovu hru Howard Katz. Režisér ovšem zprvu uvažoval o Mirkovi Dlouhém. Ale pak mi nabídl, jestli bych hlavní roli nechtěl hrát já. S Mirkem, který byl v divadle hodně vytížený, by se prý dalo dohodnout, že by z inscenace vycouval. Mně to přišlo trochu hloupé, proto jsem mu radši zavolal. Znali jsme se dobře léta. Stál jsem před brankou svého tehdy ještě italského bydliště, foukal vítr, z pinií padaly velikánské šišky a já do telefonu Mirkovi říkal: Kdyby ti to nevadilo, tak já bych byl hrozně rád za alternaci. Měl jsem alternace rád. Jde určitě o projev mé soutěživosti. Ale Mirek Dlouhý byl opačný typ. Alternovat nechtěl. Velkoryse ovšem prohlásil: Ty se vracíš, tak ať je to tvoje. Rád bych mu tímto ještě jednou poděkoval. Nakonec udělal docela zásadní rozhodnutí. Howard Katz byla obrovská role. Rozměrem srovnatelná s Learem. I s prominutím v počtu slov, v permanentní existenci na jevišti, v permanentní konfrontaci s extrémními situacemi, vnitřními polohami. V té hře bylo všechno, co si dokážete představit. Destrukce, opilost, sebevražda, exhibicionismus, láska a nešťastné partnerské vztahy. To je pro každého herce terno. Navíc hra určitým způsobem rezonovala s mým životním pocitem. Vypovídala o krizi středního věku, o hledání sama sebe, o destrukci osobnosti, potácení se od extrému k extrému. Cítil jsem možnost, jak se vypořádat sám se sebou. Pro návrat jsem si asi těžko mohl přát něco lepšího.

    S Thálií jste nepočítal?

    Favoritem byl tenkrát Jan Tříska za Krále Leara. Říkal jsem si, že je úplně fantastické být druhý za Třískou. Vůbec jsem s Thálií nepočítal a opravdu jsem pak nemusel na ceremoniálu v Národním divadle nic předstírat. Zaskočení bylo totální.

    Na společenském večeru, který následoval, mně Jan Tříska blahopřál. Bylo mi to vlastně v něčem hloupé. Ne snad, že bych se styděl za svůj výkon, zase takový skromný chlapec nejsem, ale že pro mě osoba Jana Třísky s celým jeho osudem znamenala a znamená veliký důvod ke zcela spontánní úctě. Cítím respekt vůči všem našim lidem, kteří se dokázali prosadit v cizině, protože vím, jak je to strašlivě těžké a v podstatě nemožné, pokud se živíte jazykem. Jan Tříska tohle jako jeden z mála herců, vedle Jiřího Voskovce, dokázal.

    Několik měsíců po premiéře Howarda Katze jste se stal po Jiřím Menzelovi uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech. S čím vším jste se musel v nové funkci popasovat?

    Pracoval jsem ve zběsilém tempu. Pořád jsem hledal. Oslovoval nejrůznější režiséry. Všechny jsem samozřejmě nestihl, ale za ta léta se základní plejáda těch kvalitních na Vinohradech objevila. Všechno hledání bylo vedeno vědomím potřeby jednoho stálého režiséra. Chtěl jsem zkrátka mít profilového režiséra v domě. Když už jsem vyzkoušel všechny generace, tak jsem byl najednou rád, že vidím někoho, v kom jsem měl pocit, že čtu nějakou autentickou jiskru, zápal, vnitřní sílu, nějakou hodnotu, ale zároveň už i určitou zralost v relativně velmi mladém věku. Byl to Dan Špinar. Poté, co jsem viděl jeho představení v Disku, jsem mu nabídl dvouletou smlouvu. Dal jsem mu možnost, aby si vybral podle svého. Text, obsazení, inscenační tým. Chtěl jsem mu pro jeho debut vytvořit maximálně příznivé podmínky.

    Angažování mladého a neklidného režiséra Daniela Špinara byl v poněkud zkostnatělých podmínkách Vinohradského divadla takřka revoluční počin. Nakonec skončil velkou hořkostí. Proč?

    Dan přišel s tím, že bude režírovat Vojcka. Nabídl mi roli Hejtmana. Zjednodušeně řečeno, hrál jsem sebestředného, zároveň vystrašeného tupce šéfa. Takže jsem v té inscenaci nakonec osobně figuroval, což jsem původně vůbec neměl v plánu. Musím přiznat, že od počátku některé věci vadily. Především na můj vkus příliš demonstrativní novátorství a kritikou tolik milovaná drsnost. Říkal jsem si ale, že musím být loajální a plnit tu představu, kterou mladý režisér měl. Nakonec byla inscenace velice úspěšná. Tedy u kritiky a mladého publika. Vinohradský divák nám za ni vynadal a zachoval se klasicky: nechodil. Chtěl jsem proto, aby v druhém roce Dan dělal něco zcela kontrastního. Aby nazkoušel komedii a dokázal šíři svého režijního záběru. On se velmi bránil a nakonec zase dostal velký titul a řekl bych v dobrém slova smyslu honosný, Marii Stuartovnu. Nádhernou složitou hru s exkluzivní herečkou v hlavní roli, Dagmar Havlovou. Ale jako by všechno bylo málo. Rozbroje narůstaly. Já velmi chápu, co Danovi Špinarovi vadilo na Vinohradském divadle. Mně to vadilo taky, jenže já jsem byl mezi dvěma mlýnskými kameny.

    Na jedné straně mladý velice ambiciózní progresivní režisér, kterého jsem si sám vybral společně s dramaturgy. Na druhé straně konzervativní ředitel Gregorini, úplně jiná generační kategorie, člověk, který se vypracoval u divadla od píky, který měl velmi silnou a léta pečlivě budovanou pozici u zřizovatele, to znamená na pražském magistrátu, se silnou podporou tehdejšího primátora Béma. Nicméně málokdy mně něco vetoval. Stáli za ním stejně konzervativní lidé z obchodního oddělení a z celé výroby, kteří cokoli, co bylo trošku modernější, odvážnější, hodnotili se skepsí, když to řeknu eufemisticky. V divadle se vytvářel názorový tlak, který se dařilo většinou držet v korektních mezích. Do toho přišel právě Dan, který se s ničím lidově řečeno nemazlil, a začal věci, které já jsem musel říkat takticky a postupně, volat nahlas. A pak už je nevolal, ale křičel. Někdy je i docela neomaleně servíroval způsobem, který byť pozitivní názor destruoval už jenom onou formou, jakou ho prezentoval.

    Kapitola s nápisem Dan Špinar patří určitě k výrazným obdobím mého působení na Vinohradech. K etapě, která se nevydařila, ve kterou jsem vkládal velké naděje, a kterou budu vždycky vnímat jako nezdar, kterého je mi líto. Nejsem člověk, který by si liboval v omšelých divadelních formách. Všechno je ovšem věc dávkování. A právě v tom jsme možná divadelní „revoluci“ na Vinohradech přehnali. Především s Vojckem. Divák nebyl připraven. Ale jak chcete připravovat diváka? Kolik na to máte let? Každý je s prominutím chytrý a radí vám, ale opravdu to není jednoduché a kolikrát je možná lepší udělat radikální řez. Na to ale nebyla na Vinohradech vhodná konstelace. Opatrný ředitel a divadlo ignorující zřizovatel. Možná by bylo nejrozumnější v té době odejít. Ale to bych vnímal jako kapitulaci.

    Vaše „vinohradská revoluce“ nicméně v zárodku neskončila. Jinou progresivní režisérskou osobností, kterou jste přizval ke spolupráci, byl Vladimír Morávek. Výsledkem byly tři úspěšné inscenace, které pro vás osobně znamenaly tři výrazné role: Lopachin ve Višňovém sadu, Paní T., dohazovačka v Naprosto neuvěřitelné události: Ženitbě a titulní role v Cyrano! Cyrano!! Cyrano!!!

    Když si přizvete ke spolupráci člověka náročného, s jasnou představou, talentem, fantazií, workoholika, jako je Vladimír Morávek, tak to nutně musí někde zajiskřit. V hladivé pohodě ještě nic kloudného nevzniklo, aspoň když budu mluvit o umění. K nadprůměrnému výsledku se ale člověk může jenom probolet, a ne laskavě prozívat. Protože Vladimír je spíš první varianta, tak samozřejmě jeho přístup spoustě lidem vadil. Byli zvyklí na permanentní hlazení od jiných režisérů, kteří chtějí s každým vyjít, aby příště snad zase byli angažováni. Najednou přišel „zločinec“, který chtěl přesnost. Ani mě Morávek věru nešetřil. Nechával mě při zkoušce opakovat jednu pasáž před nastoupenou jednotkou snad stokrát. Kladlo to velké nároky na mou pevnost. Ono není úplně nic příjemného, když je šéf před svými herci pérován. Jsem za to ale Vladimírovi vděčný, protože mě zase někam posunul nebo dostrkal. Někomu se možná všechny role, které jsem v jeho inscenacích hrál, můžou zdát příliš stylizované. Ano, byly výrazné a pro mě bylo důležité, že po mně chtěl něco jiného, než jak je zavedeno, jak se ta která postava hrát má. Ne jinak pro svoji jinakost a originalitu, ale protože režisér a já jsme se na tom shodli a pokusili jsme se roli vyložit a obhájit ji jinak. Z celé plejády hostů, s nimiž jsem během svého šéfování na Vinohradech spolupracoval, mě Vladimír Morávek osobně nejvíc lidsky zasáhl. Je jeden z mála lidí, o kterých snad můžu říct, že jsem v něm po svém divadelním návratu objevil přítele. Já už jsem velmi opatrný s takovými větami. Už mám na opatrnost věk. To neznamená, že jsem z každého jeho představení jaksi „tumpachovej“, ale vždycky musím obdivovat jeho fantazii, obrovskou poctivou emoci, až sebezničující nasazení. Taky mi stejně jako jemu vadí všechny nihilismy a poraženecké kňouravé nálady, že nic nemá cenu. Tak se nějak oba dva životem prokousáváme s řadou různých modřin a podlitin, ale nevegetujeme ani jeden.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Martin Stropnický: Nahoru a dolů VIII

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,