Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nahoru a dolů VI

    Stropnický Havel

    S Václavem Havlem před odjezdem do Lisabonu v roce 1993 FOTO ARCHIV AUTORA

    Z Portugalska do Itálie!

    V roce 1993 jste odjel do Portugalska jako velvyslanec. Co jste v té „zatím neobjevené zemi“ objevil?

    Portugalci byli jedni z nejrychlejších a nejvřelejších stoupenců československého Listopadu ’89. Možná si vzpomenete, že se portugalští studenti složili a koupili Václavu Havlovi auto, protože Havel někde z legrace řekl, že zdědil samé aparátnické šestsetrojky a že si připadá jak nějaký komunistický pupík. Oni si to někde přečetli, a když k nám pak ještě v roce 89 přijel prezident Mário Soares, přivezl Havlovi od portugalských studentů modrý Renault 21. Dojemné. K pozdější slavné fotce Václava Havla na pláži Guincho, kde mu vlna opláchla nohavice, to pasuje pěkně.

    Máme s Portugalci něco společného?

    My tady říkáme, že jsme střední Evropa, ale Portugalci, když se řekne střední Evropa, tak si představí Bern, a ne Prahu. Když se podíváte na mapu, tak je to pravda. Z jejich pohledu je Bern střed Evropy a my jsme dálný východ. O to cennější byla jejich nefalšovaná náklonnost. I oni měli za sebou svůj totalitní režim, jejich Jakeš či Štěpán se jmenoval Salazar a jejich revoluce v roce 1974 byla Karafiátová.

    V Portugalsku si prezident Havel pořídil vilu…

    Nechci přeceňovat svůj vliv, ale pamatuju si, že při nějaké příležitosti, už jsem byl tou dobou v Římě, jsem se setkal s Havlovými a Dáša říkala, že hledají nějaké místo, kde by se jejímu muži dobře dýchalo. Měl už tehdy za sebou první vážný zdravotní problém s plícemi. Zároveň aby to místo bylo relativně dostupné, dopravně i finančně. V Portugalsku je hodně vlhko od oceánu, poměrně větrno a ceny mimo Lisabon celkem příznivé. Pro plíce i peněženku je to dobrý tip. Možná i tahle moje informace přispěla k tomu, že si Havlovi v Portugalsku nakonec koupili dům. Znal jsem docela dobře ceny portugalských nemovitostí. Ještě před odjezdem jsem totiž dostal za úkol sehnat rezidenci, aby velvyslanec nemusel už bydlet ve věžáku. Nešlo rozhodně o žádné paláce, spíš o rodinnou vilku s menším pozemkem, kam by mohl velvyslanec pozvat své hosty. Po dlouhém hledání jsme takový dům našli. Byl jsem hrdý, že vyvolávací cena byla 35 milionů našich korun, a my jsme ji vyjednáváním stlačili na 25 milionů. Dneska to zní úplně absurdně. Za ministra Zieleniece ministerstvo fungovalo tak, že se každá koruna obracela. Miliony zděděné po chudých strýčcích, schované ve slamnících nebo přenášené v krabicích od vína přišly až později. Rezidence myslím funguje dodnes. Já v ní pobyl vlastně jen tři týdny, protože co čert nechtěl, za trest jsem byl povýšen do Říma.

    Jak k vašemu italskému postupu došlo?

    Moje mise v Portugalsku skončila tím, že se v Čechách politici nemohli dohodnout, kdo bude v Římě velvyslancem.

    Někdy v dubnu, květnu 1994 byl tehdejší ministr Zieleniec na oficiální návštěvě Portugalska. Měl jsem vždycky přirozenou ambici, aby všechny návštěvy dokonale fungovaly. Ať šlo v Lisabonu o naše poslance, ministra Dlouhého nebo o Zieleniece. Nechtěl jsem to dělat tak, jak se to někdy dělá: prkenně, s formálním zájmem, bez fantazie. Chtěl jsem, aby ambasáda fungovala jako dobrá firma. Zieleniecova pracovní návštěva Portugalska se myslím povedla. Jinak by nenásledovalo to, co následovalo. Asi dva dny po svém návratu do Prahy mi zavolal. Nabídl mi místo velvyslance v Římě a dal mi 48 hodin na rozhodnutí. Podíval jsem se z kanceláře na Atlantik a zatočila se mi hlava. V té době jsem měl ženu v pátém měsíci těhotenství a další dvě malé děti, které se už v Portugalsku nějakým způsobem zabydlely, našly si kamarády, Matěj potřeboval nestřídat po roce školu a pokračovat v angličtině. Ale především: první rok je pro velvyslance vždycky nejtěžší i pracovně. Sbírá první důležité kontakty, poznává místní pracovní metody a zvyky, získává důležitou orientaci. A v neposlední řadě, zvlášť v případě Portugalska, pracuje i na zvládnutí jazyka. To všechno teď zahodím a začnu od nuly? Navíc v poněkud chaotické Itálii, kde budou nejspíš na nás naštvaní, protože jsme tam nebyli schopní poslat rok a půl velvyslance? Proces rozhodování byl ale nakonec rychlý. Nemohl být jiný, dostal jsem 48 hodin. Itálie se přece neodmítá!

    Hauptrefa? Možná. Itálie pro mě znamenala mnoho věcí. Třeba i lidsky důležitý návrat tam, kde kdysi pracoval můj otec, kde jsem prožil kus dětství. Hledání ztraceného času?

    Pojeďme tedy do Itálie. Je léto 1994. Dají se vůbec Portugalsko a Itálie srovnávat?

    Itálie je Portugalsko krát šest. Myslím tedy počtem obyvatel. Intenzitou a četností vzájemných styků, objemem obchodu, ale třeba i počtem turistů pohybujících se v obou směrech je to úplně jiná dimenze. Portugalsko bylo počátkem devadesátých let relativně čerstvý člen Schengenského prostoru a na každém kroku bylo vidět, že je na počátku vzmachu, země s novou energií, stát, který se dere nahoru. Itálie byla naopak země na rozcestí. Trochu unavená relativním blahobytem i věčnými politickými krizemi. „Portugalský boom“ prožila v šedesátých letech.

    Velvyslanecký život je pestrý. Kromě diplomatů a politiků jste se setkal také s některými italskými umělci. Prý vás pozvala k sobě na návštěvu Gina Lollobrigida?

    Jednou mi zavolali z Karlovarského festivalu a měli přání, aby festival navštívila slavná herečka, paní Gina Lollobrigida. Vypravili jsme se za ní s paní Zábranovou, vdovou po slavném básníkovi, prvotřídní italštinářkou, vynikající odbornicí, která měla na starosti kulturní záležitosti. Jeli jsme kousek za Řím, do Ostie. Nádherná, byť trochu zašlá vilová čtvrť. Všechno by trošku potřebovalo uklidit, posekat a natřít, ale opovažte se! To by už nebyla Itálie. A v takovém krásném „starožitnictví“ mě přijala velice šaramantní dáma – paní Gina Lollobrigida.

    Jedna indiskrétnost: tehdy jí mohlo být takových pětašedesát. Pořád byla krásná. Mimochodem, byla to oblíbená herečka mého tatínka. Když to občas s její chválou doma přehnal, říkal mamince, že se jí podobá. Nebyla to úplná lež. Jen taková diplomatická.

    Paní Gina ráda fotila. Nebyla to jenom nějaká koketerie slavné divy, jako fotografka byla velmi úspěšná. Zařízení vily bylo typické. Do jisté míry jsem pak poznal takovou náladu v obývacím pokoji Jiřiny Jiráskové. Závěsy, obrazy, starožitný nábytek, spousta stolních i stojacích lamp, malé koberce… A všude po stěnách spousty fotek. Cannes, Berlín, Los Angeles, Sordi, De Sica, Gassman, Gabin, Gérard Philipe… Měl jsem takový zvláštní pocit: kombinace úcty, obdivu a smutku ze zašlé slávy. Paní Gina zamrkala řasami a pronesla: Va bene. Host číslo jedna byl pro tehdejší ročník Karlovarského festivalu zajištěn.

    Je něco, co jste v Itálii neviděl a mrzí vás to?

    Jediné, co si dodnes vyčítám, je, že jsem nebyl v Cinecitta. Jedna z daní za můj předčasný odjezd. I když dobu největší slávy má nejslavnější evropské filmové studio za sebou, pořád je to Mekka světového filmu. O tom, co nestihnete navštívit, můžete aspoň číst. Jedna z těch příjemnějších věcí spojených s diplomatickým životem je tradice hostitelů věnovat při nejrůznějších návštěvách krásné publikace. Rád jsem přijímal tyto „úplatky“ a díky nim mám v knihovně i ten kus Itálie, který jsem nestihl navštívit. Když jsem pak o mnoho let později režíroval v Klicperově divadle v Hradci Králové Felliniho Silnici, zalovil jsem v knihovně a našel jsem krásnou publikaci plnou černobílých fotografií s římskými motivy. Ta knížka myslím pomohla víc než cokoli jiného.

    Které místo v Římě máte nejraději?

    Kouzelná zákoutí a náměstíčka, Campo dei Fiori. Bylo a stále je slavné římské náměstí, trh květin. Kdysi tam dávali květiny snad jen nebožtíkům. Bylo tam totiž popraviště. Dnes dominuje náměstí socha Giordana Bruna. Hádejte proč. Správně, i on tu přišel o hlavu. Bruno je v dobré společnosti. Podstavec sochy zdobí reliéfy, na kterých jsou známí církevní buřiči a reformátoři. Byl jsem hrdý, že je mezi nimi i Jan Viklef a především jeho žák, Jan Hus. Průzorem jedné uličky vidíte francouzskou ambasádu, kterou stavěl Michelangelo. Naproti stojí stařičké kino, kde měly premiéry slavné filmy italského neorealismu. Stačí si sednout, dát si kafe, dívat se a zapomenout na to, že existuje něco jako čas. Stokrát jsem v Římě litoval, že nejsem malíř. Ne, žádné obavy, ještě jsem soudný. Vždycky jsem byl hrozný mazal. V Římě vás to ale k malování svádí. Tolik nevídaných lidských typů, tolik vjemů, barev a tvarů. Jdete po běžné ulici koupit pár rajčat a ze všech stran na vás šibalsky i majestátně pokukují dějiny. A pak to hlavní: římské světlo. Je teplé, měkké a nad vším hemžením se vznáší jako průzračná tylová opona. Tak ji pomalu zatáhněme. Konec jednání.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Nahoru a dolů VI

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,