Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Martin Františák: Upozornit na to, co je skryté

    Novým uměleckým šéfem Švandova divadla v Praze se od ledna tohoto roku stal režisér, dramatik a básník Martin Františák (nar. 1974). Ve funkci uměleckého šéfa působil už v brněnském Divadle Polárka (2005–2007) a v ostravském Divadle Petra Bezruče (2007–2014). Od září 2014 do loňského prosince byl uměleckým šéfem činohry Národního divadla Brno. Ve Švandově divadle nastupuje po Dodo Gombárovi, který smíchovskou scénu jako umělecký šéf řídil od roku 2010.

    V lednu jste nastoupil do Švandova divadla jako nový umělecký šéf. S jakými pocity?

    První pocit bych nazval zvědavostí. Druhý pocit je bez ohledu na divadlo pocitem zázemí, domova. Nomádský život je skvělý, ale unaví. Třetí je pocit obdivu k tomu, co vše se ve Švandově divadle za uplynulá desetiletí, století, dělo.

    S jakými přicházíte představami?

    Pokud bych měl použít jedno slovo v návaznosti na zvědavost, tak by to byl dialog. Instrument, o kterém se v nedávné minulosti tolik hovořilo jak v kultuře, tak v politice, ale nějak se nám ze životů vytrácí.

    Jak vnímáte Švandovo divadlo v rámci českého a především pražského divadla? Když jsem byl v Ostravě s Honzou Balabánem a Ivanem Motýlem, poslouchal jsem ty dva, jak básní o vrstvách hornického města, o kilometrech chodeb plných tmy, vody a metanu pod našima nohama. Na místě bagry zahrnutého židovského hřbitova tam kořeny stromů začaly ze země na povrch vytahovat kusy náhrobků. Ti dva chlapi mě k nim vedli a říkali: Dívej se, synku.

    Švandovo divadlo má takových vrstev plno. Ty musí vytvářet konkrétní kontexty. V současné chvíli vnímám silnou vazbu s potenciálem souboru připraveného interpretovat autorskou linii. Jistou komunitnost a ušlechtilost vypěstovanou Dodo Gombárem. Rád bych, kdybychom našli sílu kořenů a vytáhli z minulosti to nejlepší, jako to dokázaly ty stromy. Upozornit na to, co je skryté.

    Jak se bude Švandovo divadlo pod vaším vedením profilovat?

    V konkrétních liniích, slušným způsobem. Nemáme čas se abstraktně a ideově vymezovat. Soubor jako živé těleso interpretuje a komunikuje s autory či předlohami dotýkajícími se stejně živých témat v prostředí žánrů, pod vedením výrazných režijních osobností napříč generacemi. Události vznikají z pozornosti a v reakci na situaci, v níž jsme.

    Mohl byste být konkrétní? Chystáme autorské hry i pevné texty, budeme se soustředit na interpretace žánrů i hledání „české komedie“, zajímají nás přesahy. Přichází Filip Březina, Jan Grundman, Matěj Anděl, Anna Stropnická. Hru pro nás píší Marina Carr a Kateřina Tučková. Režírovat budou Jařab, Holec, Pokorný, Pitínský, Gombár, Klimešová…

    Čím začnete?

    Aktuálně připravujeme hru o siru Wintonovi z pera Kateřiny Tučkové, adaptaci povídek Tennessee Williamse v režii Davida Jařaba. A těšíme se na setkávání s Marinou Carr. Jsme na začátku.

    V NdB jste byl pět let. Na jak dlouhou dobu chystáte svou současnou „misi“?

    Konkrétní představy mám opět na pět let. Pak se uvidí.

    Jak se díváte na stopu, již jste v Brně zanechal?

    Po těch pěti letech si připadám jako starý punker, kterému na koncertu vyrazili dva zuby, protože provokoval. Tak mě i mé sny potahala realita provozu velkého kamenného domu. Punkerům ale, jak víte, zuby dorůstají.

    I tak jsem ale za tu příležitost nesmírně vděčný. Měl jsem štěstí na dobré lidi, na možnost být s nimi svobodný a odvážný. A na přejícího ředitele Glasera.

    A co vaše spolupráce s amatéry? Tím, že jsem po letech cestování konečně doma (v Praze), rodina svolila, že bych mohl jednou za čas mimo Prahu hostovat. Ale pouze v Karolince. S kolegou Holcem (Vsetín – režie) hovoříme o Balabánovském gestu v horách.

    Jaký je podle vás smysl divadla dnes?

    Snad každému soudnému člověku je zřejmé, že se společnost normalizuje, ideologizuje. A děje se to i v českém divadle. Jsem přesvědčen, že nutný je dialog. Dialog s dobou a nově i s planetou. A je jedno, zda se jasně vyslovím sekerou, anebo slovem. Prvotní je posedlost vyjádřit se. A až potom budu u kávy definovat teze a potřeby smyslu. Nikomu to ale nenutím.

    Máte nějaké krédo, jímž se řídíte?

    Co se týká divadelní reality, byl jsem otužován profesorem Scherhauferem. Kdysi jsem v jeho hodině nadnesl etický problém u jednoho umělce. Velký profesor na mě zařval, ať to teda nedělám, když nechápu, že divadlo jsou i posraný trenýrky světa. Tak se snažím to tak brát.

    A co umělecké sny? Máte ještě nějaké?

    Na sny dnes není čas.


    Komentáře k článku: Martin Františák: Upozornit na to, co je skryté

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,