Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Malostranské okraje 2019 (No. 1)

    Je tu konec května a ke všem divadelním premiérám, pražským hostovačkám a festivalům přibývá má pravidelná mise po divadelních a nedivadelních prostorách Malé Strany, kde probíhá Prague Fringe. Festival rozmanitých alternativních druhů divadla a dalších scénických aktivit, na který se dnes slétají herci a performeři z celého světa a na který sem pravidelně už po několik let váží cestu manželský pár z Austrálie (viděla jsem je na vlastní oči).

    18.ročník festivalu Firnge Prague právě odstartoval

    Bylo by tedy divadelním hříchem, kdybych si – jako smíchovská rezidentka – nenašla čas zaběhnout na pár představení v místech pár minut vzdálených…  Navíc, Prague Fringe letos slaví osmnáctiny, a tak se sluší přijít na oslavu alespoň symbolicky.  Každoročně je to tak, že v rozsáhlém programu –   letos 52 show – zaškrtávám to, co zaujme na první pohled (většinou různé variace Shakespeara), a poté třídím, co vlastně stíhám. Chválabohu, představení se většinou vejdou do hodiny, a hraje se cca od 16 hodin do půlnoci (to dovoluje mezitím stihnout sem tam ještě premiéru v pražském divadle). Vzhledem k tomu, že jsem byla oslovena také jako člen hodnotitelského panelu Fringe, budu se snažit stihnout co nejvíce. A tak to bude od 24.května do 1.června dosti značný hukot!

    Pátek 24.května začínají první představení od 16.45 hodin a končí se ve 24.00 hodin. V nabídce je celkem 24 (!) představení v sedmi různých prostorách. Nakonec volím dvě, v divadle Kampa: Kotuku and The Moon Child  a Three´s A Crowd.

    Komorní prostor divadla Kampa umožňuje rozšířit řady stupňovitého hlediště o polštářky přes první řadou, tak, aby tady mohly sedět nejmenší děti. Představení Kotuku and The Moon Child (Kotuku a holčička z Měsíce) manželského a tvůrčího páru performerů, a loutkoherců Rogera a Bridget Sandersových z Nového Zélandu (Birdlife Theatre)  je nonverbální.

    Kotuku and The Moon Child (Bílá volavka a holčička z Měsíce) novozélandského souboru Birdlife Theatre Foto Prague Fringe

    Příběh je jednoduchý a tedy dobře srozumitelný i malým dětem. Při vstupu do sálu vidíme hvězdné nebe – na černém pozadí mihotavé hvězdičky. Měsíční holčička, hlídaná nebeskými strážci (jsou celí v černém a ve tmě se blýskají bílé orientální masky), dostane na hraní blikající kouli. Ta se ovšem odkutálí, a z dohledu strážců se ztratí i holčička. Následuje svou hračku až na Zemi, kde se setkává s agresivní bílou volavkou, která se hračky zmocní. Vše ovšem změní bouřka, která shodí na volavku síť, z níž se nemůže dostat. Když ji holčička osvobodí, volavka jí vrátí kouli a holčička putuje zpět do nebe, kde se stává měsíční královnou.  Tvůrci se prý inspirovali jako námětem pro představení novozélandskou krajinou, konkrétně Tasmánským zálivem plným volavek bílých. Výprava je ve své jednoduchosti půvabná – kromě již zmíněné hvězdné oblohy ji tvoří kvádrovitý paraván v popředí, původně zakrytý černou látkou, a posléze kouzleným tahem proměněný v krajinu, v níž se prolíná linie modré moře se zlatým pískem pláže a zelenavými horami v pozadí. Masky nebeských strážců jsou inspirovány orientem (inspirace patrně vychází ze Sandersovy spolupráce s japonským loutkářem  Akiko Myamotem).

    Pan Měsíc v nonverbální pohádce Kotuku a holčička z měsíce Foto archiv Fringe Prague

    Měsíční holčička je bílý nafukovací balonek s lehce naznačenýma očima a pusou, bílá volavka má hlavu a zobák z trychtýře a dlouhý krk ze smršťovací hadice. Kromě pohybu a poetické loutkohry (herci jsou zcela anonymní na způsob černého divadla, oblečeni v černém, s černými kuklami) dokresluje atmosféru poetická hudba wellingtonského hudebníka Davida Sanderse. Není to velké divadlo, spíše kapesní. Ale v každém případě příjemné pohlazení pro děti i dospělé.

    Druhé představení Three´s  a Crowd (Dva jsou tak akorát) je toho večera v divadélku na Kampě poslední. Publikum je natěšené, a – což je pro Fringe neobvyklé – převážně české. To  proto, že skupina  spolužáků z londýnské Královské akademie dramatických umění RADA má v čele pražského rodáka Raphaela Ruize. Tato kočovná skupina si říká be•wilder theatre company, zaměřuje se na fyzické divadlo a hlásí se k inspiraci commedií dell´arte. Její představení však má nejblíže ke klasické klauniádě, a němé grotesce čili slap-stick comedy. Čerpá tedy z bohaté studny rozmanitých klišé nonverbálního divadla.  Navzdory názvu nejsou protagonisté ani dva, ani tři, ale celkem čtyři. Performeři různých národností: tři kluci a jedna dívka (Raphael Ruiz, Lola Claire, Hadleigh Harrison, Kostis Daskalakis).

    Three´s a Crowd souboru be* wilder Theatre Company. Foto Prague Fringe

    Jejich prakticky jedinou rekvizitou je klobouk, který jednotlivce charakterizuje a je tak trochu záchranným lanem, když zrovna nevědí, co s rukama. Nápad, který tvoří princip inscenace, je na první pohled jednoduchý a vůči divákům velmi vstřícný. Čtveřice klaunů, která se přiblíží na scénu typickým cirkusovým cupitáním, objeví starou filmovou klapku. A tak ji hned vyzkoušejí. Odtud se pak odvíjí doslova smršť jednotlivých kratičkých etud, podmalovaných hudbou ze známých i méně známých filmů. Skupina si totiž předsevzala, že během šedesáti minut předvede divákům ukázky ze stovky (!) filmů, a provede je celou historií filmu. Je to doslova lavina energie, ale v té kvantitě je i past. Ztrácí se spoustu nápadů, které by stály za rozpracování. V tomto představení naopak platí, že v okamžiku, kdy situace slibuje nějaký dramatický moment, jeden z protagonistů klapne, a melodie i příběh se změní. Chápu, že mladá nadšená skupina na přípravě projektu musela strávit spoustu času, ať už jen vymýšlením filmů, tak i výběrem situace, který by film okamžitě charakterizovala, i převedením nápadů do scénické podoby. Výsledek ovšem zůstává na půl cesty. Pro diváka je tento tematický stroboskop náročný v tom, že ve vražedném tempu scén je schopen jen stěží identifikovat jednotlivé filmy, a tak si pohybové vtípky s nimi spojené dokonale užít. Pokud nestíhá (což byl můj případ),  sleduje jen sérii klaunských etud, často bez pointy (neboť přerušené další klapkou), kde se při stovce jednotlivých výstupů gesta, mimika i pohyby nutně opakují. Tento hold filmovému průmyslu, či dokonce „milostný dopis biografu“ , bezpochyby baví, ale stopa zůstává mělká. Ze všeho nejvíc je tedy ukázkou  dovedností, které  studenti na herecké škole získali, a může posloužit jako digest pro hledače talentů z oblasti showbusinessu.

    ///

    Více na i-DN:

    Prague Fringe


    Komentáře k článku: Malostranské okraje 2019 (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,