Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2020

ročník 28
18. 2.–2. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Malé feministické rýpnutí

    Jedním z témat, které se v souvislosti s divadlem (ovšem nejen s ním) stále znovu objevují, je oblíbený stereotyp rozdělující témata na „ženská“ a „lidská“. Myslím, že české umělkyně rozhodně nevyžadují zvláštní pozornost, či dokonce pozitivní diskriminaci, která by zdůrazňovala jejich ženskost. Neobjevují se u nás útočné články jako v zahraničí, a zvykly jsme si, že na kampaň #Metoo se u nás hledí v lepším případě shovívavě, v horším tak trochu skrze prsty. Jakmile se ale naskytne možnost zdůraznit, že něco je „ženské téma“, hbitě se toho někdo ujme. S tím, že takové označení neznamená kvalitu, ale spíše varování. Je to možná až legrační, ale – jak se zdá – nevykořenitelné klišé. Před pár dny jsem na Facebooku zaznamenala zajímavou debatu kolem olomoucké premiéry Lorcova Domu Bernardy Alby jako typicky ženského tématu. Inu, jsou tu zajímavé herecké příležitosti pro herečky, ale hraje se převážně o vztahu k mužům (a navíc hru napsal muž a na realizaci se rovněž podílejí muži). Sklon ke škatulkování je přirozený a pohodlný, ale stejně mi vrtá hlavou, proč nikoho nenapadne nálepkovat jako „mužské“ hry s výhradně mužským obsazením, včetně nejrůznějších variací z hospod a fotbalových šaten? Kdybychom byli v Americe, určitě by to téma už někdo vědecky zpracoval… jas

    • Autor:
    • Publikováno: 2. února 2020

    Komentáře k článku: Malé feministické rýpnutí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,