Divadelní noviny Aktuální vydání 14/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

14/2019

ročník 28
3. 9.–16. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Malá velká inventura 2019 (No. 4)

    V sobotu měl festival Malá inventura večírek, či spíše jakýsi queer Masopust. Díky své touze vidět nové kousky od umělců tvořících v Berlíně jsem se ocitla přímo uprostřed divokého reje v podzemí Veletržního paláce, kde se to míhalo nejrůznějšími postavami, připomínajícími zákulisí travesti show.

     Angelina Kartsaki a Sebastian Schlemminger, tedy PRAGMATA, přivezli do Prahy Theaterautomat – černou bedýnku, v níž se před zraky diváka odehrávají krátké epizodky, či spíše jednoduché situace, jejichž protagonisty jsou drobné artefakty, jako kovové kuličky, blikající žárovičky či barevný písek. Foto Richard Rocholl

    V letošní nabídce festivalu se mj. objevily projekty, které pracovně nazývám „berlínské pralinky“. Pro nezasvěcené, jedná se o projekt PRALIN (PRAha- berLIN), který v tomto roce začal propojovat komunity nezávislých tvůrců v obou městech za účelem vzájemné inspirace. To není vše, do Berlína začali jezdit naši alternativci, tvůrci i programoví pracovníci, aby se zde inspirovali (a taky trochu záviděli, jak jsou na tom tamější nezávislí tvůrci). Chcete-li se dozvědět víc, přijďte v pondělí 25. 2. od 17:00 do 18:00 do holešovické La Fabriky, kde se uskuteční setkání MEET PRALIN.

    Letošní Malá inventura nabídla a ještě do středy nabídne několik ukázek z práce umělců, které si vzala pod křídla LAFT Berlin, tedy Berlínská státní asociace pro nezávislé performativní umění. Ti, kdo přijeli do Prahy se svými projekty, jsou: PRAGMATA (Angelina Kartsaki & Sebastian Schlemminger): Der Theaterautomat, Claire Vivianne Sobottke: Strange Songs; Lori Baldwin: Tick-Tock the Timeline Clock; Marcello Lussana, Olga Kozmanidze a Pascal Staudt: Sentire a Lina Gómez: Restraint.

    Už jen tři ukázky, které jsem stačila vidět během soboty, hodily do ringu dohadování o žánrech doslova červený hadr. Neboť definovat to, co jsme viděli, v podstatě není možné. Stále se rozšiřující okruh kreací, které lze považovat za „divadlo“ , bezpochyby vzbudí ve vědeckých kruzích (pokud se někdo na podobné věci vůbec přijde podívat) bezpochyby značné diskuse. Na druhé straně je možné, že se tyto výstřelky v pomíjivém čase divadla jednoduše rozplynou v kouřovou clonu, vznášející se v noci ze soboty na neděli v podzemí Studia Hrdinů…

    Celé to začíná tím, že vás dva mladí sympatičtí tvůrci pozvou do místnosti, kde je pouze polohovatelné křeslo a nenápadná skříňka, a vyzvou vás k usednutí a zastrčení hlavy do černého „rukávu“ (nic pro klaustrofobiky!). Průvodcem je divákovi robotické oko, které s vaší hlavou komunikuje anglicky či německy. Foto Richard Rocholl

    Čas od času se v nabídce divadelních aktivit objeví miniaturizované projekty, podívaná určená vždy jen pro jednoho diváka. Některé z nich vyžadují spoluúčast, jiné ovšem jsou jen na dívání. Pokud vím, u nás se podobným typem produkcí zabývá Hana Voříšková, která prezentuje divákům poetické příběhy v miniaturním měřítku, ovšem na velmi jednoduchém mechanickém principu (např. Výlet). Sebastian Schlemminger a Angelina Kartsaki, tedy PRAGMATA, přivezli do Prahy Theaterautomat – černou bedýnku, v níž se před zraky diváka odehrávají krátké epizodky, či spíše jednoduché situace, jejichž protagonisty jsou drobné artefakty, jako kovové kuličky, blikající žárovičky či barevný písek. Celé to začíná tím, že vás dva mladí sympatičtí tvůrci pozvou do místnosti, kde je pouze polohovatelné křeslo a nenápadná skříňka, a vyzvou vás k usednutí a zastrčení hlavy do černého „rukávu“ (nic pro klaustrofobiky!). Jste tedy doslova zasunuti do prostoru, kde si můžete připadat jako Gulliver na návštěvě miniaturního světa. Pokud by to šlo zachytit kamerou, čouhá tady na jedné straně malinkaté místnosti obrovská hlava a pár centimetrů od ní se odehrávají drobné děje. Průvodcem je divákovi robotické oko, které s vaší hlavou komunikuje anglicky či německy. V symbolických pohybových etudách sledujeme fungování zvláštního poetického světa. Například zmagnetizované kuličky, kdy k jedné osamělé postupně přibývají další, až nakonec vznikne shluk kuliček, artefakt vzdáleně připomínající lidské tělo. Postupně se vaše pozornost díky proměně mini-light-designu přesunuje do další části, kde neidentifikovatelná součástka putuje prostorem, až skončí kdesi v propadlišti…

    Celé to končí poplachem, když nastává chyba v systému a objeví se symboly mini-únikových východů. Vaše hlava ovšem jen tak uniknout nedokáže, takže kromě zábavnosti tohoto hračičkářství můžete prožít i jakýsi mini-strach a uvědomění si nepatrnosti člověka i celé planety Země v nekonečném Vesmíru… Trvá to sotva čtvrt hodiny, ale má to něco do sebe…

    V inscenaci Strange Songs je v prostoru rozmístěno několik scénických prvků: barová stolička, sněhobílé plyšové schodiště, zákoutí s palmou, rozházené dlažební kostky a na okraji malý domeček, skleník, v němž zahlédneme obrysy postavy v červené mikině s kapucí – performerky, tanečnice a zpěvačky Claire Vivianne Sobottke. Foto Tian Rotteveel

    Na druhou kreaci jsem se vypravila do Studia hrdinů, v jehož suterénu se už pomalu rozehříval večírek. A Claire Vivianne Sobottke se svými Strange Songs na sebe nechala čekat. Když jsme nakonec byli vpuštěni do sálu, zněla tu jen lehce podivná hudba, která zdaleka nedávala tušit, co uvidíme a uslyšíme. V prostoru je rozmístěno několik scénických prvků: barová stolička, sněhobílé plyšové schodiště, zákoutí s palmou, rozházené dlažební kostky a na okraji malý domeček – skleník, v němž zahlédneme obrysy postavy v červené mikině s kapucí. Claire, performerka, tanečnice a zpěvačka je možná pro mnohé diváky spíše návštěvnicí z jiné planety nebo komiksovou postavičkou. Vlevo sedící hudebník a zvukař Tian Rotteveel po celou dobu vyrábí roztodivné zvuky a hudební doprovody. Jen jeho účast a reakce dosvědčují, že se tady nejedná o pouhou improvizaci chvílemi značně šílených nápadů. Mladá žena vychází z domečku s obrovskou sekerou v ruce, kterou vzápětí odkládá, napije se divně zbarvené vodičky a začne vydávat nelidské zvuky, které posléze přecházejí v disharmonický zpěv. Její projev je chvílemi rušen a přehlušován stále intenzivnějšími zvuky, překračujícími hladinu komfortního poslouchání. V průběhu hodiny předvede protagonistka několik choreografických kreací, mnohdy připomínajících epileptický záchvat či šamanský tanec v transu, vyzkouší nejrůznější pěvecké žánry od opery po rap, vydává nelidské zvuky, svléká se do půl těla i do naha, až nakonec končí navlečena v medvědí kůži a s medvědí hlavou a rozhání se sekyrou na všechny strany, přičemž postupně demoluje veškeré technické zařízení scény (samozřejmě jenom „jako“). V kontrastu ovšem jednotlivé choreografie několikrát střídá s přímým kontaktem s diváky, když je nepříjemnými otázkami na jejich soukromí nutí, aby se přihlásili, zda jsou rozvedení, svobodní, jak komplikované mají vztahy a jak jsou na tom s orgasmy. A některé vybrané jedince přiměje až agresivně, aby s ní komunikovali. Byl to pro mě nový, nepříjemný pocit, kdy tato naléhavá a cílená komunikace následovala poté, co před námi performerka zatančila lascivní nahý tanec. Jistě tu jde o bourání tabu (nikoli náhodou připomněla královnu performance Marinu Abramovič), ale smysl toho všeho mi skutečně unikal. A asi jsem nebyla sama, protože v průběhu produkce několik lidí z hlediště doslova uteklo. Přiznám se, že na otázku PROČ? si nedokážu odpovědět do dneška.

    Jen obtížně získávala v chaosu večírku pozornost umělá inteligence Lori Baldwin s představením Tick-Tock the Timeline Clock, která se měla pokusit uspokojivě odpovědět na otázky diváků. Když po cca dvaceti minutách usoudila, že výcviku už bylo dost, odešla, když mezitím několikrát simulovala kolabování stroje… Foto archiv Lori Baldwin

    Po desáté hodině večerní, když přítomní účastníci nasbírali v baru bezpočet selfies v nejrůznějších queer masopustních ohozech a když už to vypadalo, že se Lori Baldwin se svým Tick-Tock the Timeline Clock neobjeví, konečně vystoupila. Jen obtížně získávala v chaosu večírku pozornost umělá inteligence Lori, která se měla pokusit „uspokojivě odpovědět na vaše otázky“… Diváci, kteří se nakonec shromáždili v kroužku kolem ní, viděli toto. Mladá žena s výrazem v obličeji, který vídáme u figurín či robotů, vyzývá „strojovým hlasem“ okolo stojící diváky, aby se jí ptali na cokoli. Je robotem ve výcviku a jejím úkolem je odpovídat. Pastí u takových projektů (kdy má robot daný systém vyjadřování a je nutné, aby tázající se řekl ANO, byla-li otázka zodpovězena správně) je, objeví-li se nějaký kazič… A ten se objeví vždycky. Jinak tomu nebylo ani tentokrát, a tak se umělá inteligence AI Lori asi dost zapotila… Když po cca dvaceti minutách usoudila, že výcviku už bylo dost, odešla, když mezitím několikrát simulovala kolabování stroje… Tak nevím, je tohle ještě divadlo, nebo už ne? Přítomným alternativním umělcům to bylo zjevně jedno, vrhli se do masopustního reje… A společně se radovali až do rána.

    PRAGMATA (Angelina Kartsaki & Sebastian Schlemminger): Der TheaterautomatAutorský tým: PRAGMATA (Angelina Kartsaki & Sebastian Schlemminger).

    Claire Vivianne Sobottke: Strange Songs. Koncept, choreografie a performance: Claire Vianne Sobottke, zvuk: Tian Rotteveel, produkce: ehrliche Arbeit – freies Kulturbüro.

    Lori Baldwin: Tick-Tock the Timeline ClockKoncept, performance: Lori Baldwin, zvuk: Mikatsiu.


    Komentáře k článku: Malá velká inventura 2019 (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,