Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Lidstvo je svinstvo!

    Kasha Jandáčková, absolventka režie v ateliéru Jiřího Adámka na KALD DAMU, se profiluje coby režisérka vlastních divadelních textů. Po svém režijním debutu K smrti šťastní v Divadle DISK, pohádkové variaci na téma, co čeká pohádkové hrdiny po šťastném konci, se věnuje především aktuálním společenským tématům. V inscenaci Ve dne v noci v NoDu zpracovala osudy skutečných obětí teroristických útoků v Paříži a za hru získala Cenu Evalda Schorma, v Městečku Fake News, jež nazkoušela se souborem 11:55, se zase pokusila o reflexi života ve světě dezinformací. Ve své novince Les sebevrahů, jež vznikla v rámci rezidenčního programu Divadla LETÍ k oslavě jeho patnáctileté existence, se režisérka vrátila ke spolupráci s dramaturgem Davidem Košťákem, již si vyzkoušela právě na svém pohádkovém debutu. Tentokrát propojila obojí: aktuální téma environmentálního žalu s pohádkovými motivy.

    Foto: archiv divadla

    Příběh, zasazený do blízké budoucnosti, se dlouho zdá být pouhou moderní love story (jak jej ostatně prezentují sami tvůrci v anotaci). Představuje seznámení a následné sbližování Jeníka a Marie (koho jiného než Jeníčka a Mařenku umístit do symbolického pohádkového lesa?) a pokračuje dalším vývojem vztahu přes drobné konflikty po jako les hlubokou partnerskou krizi, způsobenou Mariinou depresí. V roztomile přirozeném podání Anny Kameníkové a Jana Hofmana (kteří vytvořili pár již v internetovém seriálu Semestr) jde o dva mladé lidi, tak trochu ztracené v individualistickém světě, kteří si jakoby od začátku opatrně zvykají na lidskou blízkost. Blízká budoucnost, nebo realita? Postupem času se však příběh začíná zadrhávat a ve vypravěčské rovině, jež převládá nad dialogy a v níž o svých postavách herci spíše referují, se opakovaně připomíná věta: Tenhle příběh je o Marii. Jeníček a Mařenka se tedy rozejdou a nezbývá než doufat, že se na lavičce v parku, kde se scházeli každý večer krátce před půlnocí, zase jednou setkají. Jak ale ujít tuhle cestu ve světě, který nikam nespěje, který je zaseknutý pár minut před katastrofou? V době, kdy Vltava je tenká jako Botič a na výlety se jezdí do Boubínské poušti nebo k Máchovu kráteru? Hrdinům nezbývá než se uzavřít sami do sebe – Jeníkovi do virtuální reality, jež mu otevře nekonečný svět her a pornografie, a Marii do Lesa sebevrahů.

    Foto: archiv divadla

    Nad vyprávěním tedy pomalu, ale jistě přebírá vládu Kameníková, zatímco Hofman postupně ustupuje, až se skryje za zástěnou, jež ohraničuje celé jeviště, a do příběhu nadále zasahuje pouze coby loutkovodič. Zpočátku obyčejně vyhlížející scéna Jána Tereby, složená z této jednoduché zástěny a několika různě velkých kvádrů/stupňů/beden po obou stranách jeviště, se začne proměňovat. Herci kvádry nejdříve přemisťují, aby si zabydleli také prostor setkávání se uprostřed těchto dvou světů, přičemž Mariinu první depresi zde ilustruje boční paprsek světla, který oddělí její hlavu od okolního světa i bezvládně sedícího těla. Jediným jejím potěšením se nyní stávají rostliny v drobných květináčích se zaobleným dnem, které vytahuje z beden a postupně jimi zaplňuje scénu. Mariin definitivní únik do sebe sama, potažmo posledního lesa na světě, ukrytého na neznámém místě, poté vizuálně doplňují projekce na stěnu a svícení zpoza ni skrze otvory různých velikostí, jimiž posléze herec prostrkuje prsty jako nějaké červy nebo žížaly a k tomu ještě pavouky a další havěť a konečně i Mariiny milované rostliny, včetně tisu s jedovatými bobulkami.

    Foto: archiv divadla

    Nyní se otevírá i veliký kruhový otvor uprostřed zástěny, na jehož poklopu herečka na začátku představení zaujatě sleduje digitální vizualizaci toho, čemu se dříve říkalo les nebo louka. Se svými krátkými ohnivými kudrnami (po dotočení seriálu Božena, kvůli němuž si musela uměle prodlužovat a barvit vlasy, se rozhodla pro radikální změnu a klukovský sestřih) a zvláštně prostřiženou pláštěnkou, spíše nezahalující její fantaskní černý kostým – sestávající z průhledného topu, podprsenky, ledvinky a mini legín, přes něž má natažené silonky a ještě jedny kalhotky –, působí Kameníková jako Petr Pan před obrazem Země Nezemě nebo Malý princ zkoumající život na jiné planetě. Průvodci, který prohlídku komentuje, pokládá zvídavé otázky, kde najít poslední, utajovaný les na světě a která rostlina je v lese nejjedovatější. Když se ve druhé polovině představení otvor otevře, odhalí skutečný les: za otvorem se totiž ukrývá veliký válec vyplněný mechem, listím a několika rostlinami, do něhož se herečka schová a kde se setká s vlkem, jehož obří hlavu animuje Hofman. To on nakonec spolyká červené bobulky a Marii nezbude než se ze všech sil rozeběhnout, jako křeček v kolečku rozpohybovat válec a započít svůj marný běh za záchranu planety.

    Foto: archiv divadla

    Ve chvíli, kdy se Marii otevře les, dostává hlavní slovo melancholická hudba Jakuba Königa známého jako Kittchen. To jeho hlas byl Marii průvodcem po digitálním lese a jeho živá hudba z kabiny DJ, jež je spolu s černě maskovaným hudebníkem v určitou chvíli odhalena pod nejvyšším kvádrem, ji nyní provází lesem skutečným. Moderní poetické texty, plné všednodenních obrazů a silných emocí, a spojení elektronické hudby a živé kytary jsou pro inscenaci jako stvořené a pevně doufám, že nejsou poslední Königovou divadelní realizací. (Album Puls s písněmi, jež zde zaznívají, Kittchen mimochodem vydal letos v květnu a ve videoklipu k písni Rohlíky, který natočil spolu s herci ve scénografii inscenace, ještě lépe využil potenciál projekcí a vizualizací v ní použitých.)

    Foto: archiv divadla

    Milostný příběh se tak postupně proměňuje v sondu do duše člověka trpícího depresí, způsobenou především zničujícím vědomím, že se naše planeta žene do záhuby a bezohledné lidstvo (Lidstvo je svinstvo! zaznívá mimo jiné v inscenaci) se jí v tom nesnaží zabránit. Případně se snaží, ale zdaleka ne dostatečně, přičemž jednotlivec její osud sám zvrátit nedokáže. Právě z toho plyne diagnóza tzv. environmentálního žalu – nemoci, jíž trpí převážně mladí lidé a kterou kromě zmíněné bezmoci způsobuje stejnou měrou také vědomí spoluviny, neboť ať se člověk snaží sebevíc, chtě nechtě na planetě zanechává negativní stopu i on sám svým životem. Jedním slovem výmluvná je v tomto ohledu scéna, při níž Hofman v koutě schoulené Kameníkové vytáhne z úst mikrotenový sáček, k němuž je připojen další a další, až šňůra pytlíků zaplní celou scénu, jako by jich herečka měla v ústech celou roli! Beznadějně působí i Mariino rozhodnutí nemít děti (jméno Marie je přitom příznačné, neboť samo o sobě je symbolem mateřství): jeho důvodem je sice solidarita k planetě, namísto radostného poslání jím ovšem v Mariině životě vzniká pouze dekadentní pocit zmaru.

    Foto: archiv divadla

    Premiéra měla být uvedena v říjnu loňského roku, pandemie si však vynutila odklad na letošní červenec. Můžeme jen odhadovat, jaký podíl měl na výsledném tvaru, troufám si však říci, že inscenace vyzrála v pozoruhodně komplexní a naléhavé divadelní dílo. Japonský Les sebevrahů Aokigahara, jenž se rozkládá na severozápadním úpatí hory Fudži a je po sanfranciském Golden Gate Bridge druhým nejvyhledávanějším cílem sebevrahů, byl pro autorku pouze volným inspiračním zdrojem, stejně jako pohádka o Jeníčkovi a Mařence. Jandáčková je naopak přetavila v silnou generační výpověď s ekologickou tematikou, jejíž uchopení činilo českým divadelníkům dosud spíše problémy. Zatímco loňská Greta Divadla LETÍ a letošní novinka Švandova divadla Zabíjejte popírače klimatických změn, jež měla online premiéru v lednu a ta divadelní se uskuteční v září, jsou spíše marnými výkřiky do tmy, Les sebevrahů je skutečným voláním o pomoc. A to právě proto, že neapeluje, ale za pomoci obrazivých divadelních prostředků se jednoduše snaží přiblížit pocit beznaděje mladé generace. Tomuto účelu koneckonců slouží i jistá tematická a žánrová rozmlženost.

    ///

    Divadlo LETÍ, Praha – Kasha Jandáčková: Les sebevrahů. Režie Kasha Jandáčková, dramaturgie David Košťák, výprava Ján Tereba, hudba Jakub König (Kittchen). Premiéra 3. července 2021.

    ///

    Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.

    ///

    Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.


    Komentáře k článku: Lidstvo je svinstvo!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,