Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor

Lenka Lázňovská: Průšvihy Jiráskova Hronova

Za dobu svého trvání stál festival Jiráskův Hronov mnohdy na hraně existence. Za totality byly důvody ideologické, po roce 1989 spíše ekonomické. Na některé kauzy zavzpomínala a nad budoucností festivalu se v rozhovoru, který vznikl na konci letošního ročníku, zamýšlela ředitelka NIPOS-ARTAMA Lenka Lázňovská.

Při 90. výročí Jiráskova Hronova jste vzpomínala na nejrůznější „průšvihy“, kdy se zdálo, že Jiráskův Hronov jako festival skončí.  Zkuste některé momenty těch dobrodružných cest připomenout.

Těch uzlových situací bylo několik. V osmdesátých letech, kdy se české amatérské divadlo trošku vzpamatovalo z nejtužší normalizace, toužilo přirozeně po tom, aby Hronov byla „žatva“, tedy aby tu bylo všechno – od divadla pro děti přes loutkové divadlo až po experimenty. A to bylo hodně riskantní. Zatímco Šrámkův Písek byl relativně svobodnější, protože jej pořádali svazáci a strana je nechala být, ať si to mladí vyřeší, program JH i s texty inscenací jsme museli předkládat na ÚV KSČ. Oni v tom pak hodně škrtali, říkali tohle jo, tohle ne a bylo nám jasné, že inscenace takového Ochotnického kroužku J. A. Pitínského nebo Petra Lébla, které se na Písku hrály úplně bez problémů, by tady neprošly. Tehdy Jana Paterová, která dělala metodičku, vymyslela systém tzv. studijních, tedy uzavřených představení, která nebyla plakátována. Nebyla pro veřejnost, byla přístupná jen seminaristům z Klubu mladých divadelníků a vybraným lidem z krajských kulturních středisek, které jsme si vybrali. Díky tomu v letech 1985-86 i na JH začaly pronikat všechny ty problematické inscenace z Písku, z Mladé scény, z Wolkerova Prostějova. Ale pořád bylo trochu „o hubu“, kdyby někdo přišel na to, co se za těmi zavřenými dveřmi hraje.

Která konkrétní představení byla nebezpečná?

Oddělení pro kulturu na ÚV KSČ vyvádělo při zdánlivě nevinných inscenacích, zatímco protirežimní hry J. A. Pitímského Ananas a Matka Ochotnického kroužku se potichu hrály v závětří ve Žďárkách na uzavřených představeních. Neskutečný problém v těch letech byla představení souboru Metra Blansko, který hrál Suchého a Šlitra, ale jejich vedoucí Jiří Polášek tam přidal nějaké své texty. S tím byl neskutečný problém, nechtěli to ani náhodou. Ale našel se člověk, který na ÚV KŠC zašel. Byl to František Laurin, který Metru Blansko dvakrát prosadil. S námi by se nikdo nebavil, ale on byl ředitel prestižního Divadla na Vinohradech a režisér Národního divadla a nějak je ukecal.

Přímo v „revolučním“ roce 1989 byl velký problém s Majakovským…

Byl to tenkrát obrovský skandál kvůli Příliš horké lázni právě Metry Blansko. Polášek tam totiž opět doplnil nějaké své texty. Inscenaci vybíral tehdy profesor Císař na jižní Moravě a mysleli jsme si, že když se jedná o Majakovského, nemůže být problém. Všichni ti soudruzi přijeli a poté, co vyslechli na konci první části píseň Blbnem dál pod jakýmkoli praporem, práskli do kočárů a hradecký tajemník vykřikoval, že si to vyřídíme jinde. Rozpoutala se velká bouře a vypadalo to, že půjdeme do háje úplně všichni. Ale naštěstí se našli i tací, kteří se postavili za nás – a měli možnost se postavit. byl to především náměstek ministra kultury Švagera.

Ten rok byl vůbec takový zvláštní. S Majakovským byl tehdy i další průšvih. Stejná hra v inscenaci ze Slovenska se hrála ve Svitavách na festivalu českých a sovětských her a tam už to vypadalo opravdu zle. Kontrarevoluci nám sem netahejte!, znělo z ÚV. Sice nás nevyhodili, ale kdyby nepřišel Listopad, tak to s námi mohlo dopadnout všelijak. Existoval tehdy systém uličních výborů a tady v Hronově byl uliční výbor přímo v ulici nad divadlem. Jeho zástupci sdělili, že program je jejich odpovědnost a že si tituly budou vybírat sami. Aniž by samozřejmě o divadle cokoli věděli. Nejlepší na tom je, že na jedné straně byl tenhle skandál a naproti tomu šla v uzavřeném programu bez problémů Pitínského Matka.  Ale pak někdo pověsil na dveře radnice portrét Masaryka. A to už opravdu vypadalo, že sem přijedou kontráši a zakážou to.

Ovšem i po roce 1989 byl Hronov v ohrožení, i když už ne z ideologických důvodů.

My jsme si museli najít modus vivendi s novou radnicí v čele s Mírou Houšťkem, který byl před revolucí zakázaný režisér i autor. Zpočátku byl k nám, úředníkům z Prahy, nedůvěřivý. A my mu museli v praxi dokázat, že můžeme společně fungovat. Rozhodl se tehdy, že udělá valnou hromadu a z přihlášených divadelníků si program vybere sám. Přijelo asi čtyřicet divadel a vybrat z nich bez přehlídek opravdovou kvalitu se ukázalo nemožné. A stačil rok dva, a fungovalo to bez problémů.

Jen občas přišel na radnici někdo, kdo myslel, že by festival mohl být jen o Jiráskovi. Hrát třeba deset Luceren mohlo být úspěšné v padesátých letech, ale ne v roce 1992. My jsme přesvědčovali, že dnes už soubory Jiráska nehrajou, a bylo nám řečeno, že jim to tedy máme nařídit. Argumentovali jsme, že amatérské divadlo dělají všichni svobodně a dobrovolně, a že jim tedy nelze nařizovat, co mají dělat. Takže se to nakonec nechytlo.

Další absurdní situace byla, když kdosi vymyslel, že by se festival mohl konat v jiném městě…

S tím přišel jeden člověk z Brna, že by to mohl být putovní festival – že by se to sice jmenovalo Jiráskův Hronov, ale každý rok by se konal jinde. To naštěstí rovněž neprošlo.

Dovedete si představit, zda a jak bude Jiráskův Hronov fungovat v perspektivě – řekněme – deseti let?

Věřím, že festival s takovou tradicí se udrží. Pořád sem divadelníci jezdí a jsou zvědaví na program, není viditelný úbytek zájemců o účast. Otázka je, zda v době, kdy je ekonomická, energetická a možná trošku i společenská krize, je složitý systém postupových přehlídek udržitelný. To je otázka organizační a ekonomická. Oblast amatérského činoherního divadla je ovšem tak velká – cca 200 inscenací ročně -, že si nedokážu představit, jak by se vybíralo. Musíme se ale připravit na to, že tato otázka položena bude. Protože není systém, který by postupové přehlídky zaštiťoval. Hradecké Centrum podpory uměleckých aktivit Impuls je pořád jediná výjimka a spolky, které by přehlídky pořádaly, v zásadě nejsou. SČDO zaštítí jednu dvě přehlídky, v současné době jich máme ale osmnáct (!).

Otázka tedy nezní, zda bude Jiráskův Hronov existovat, ale jakou bude mít do budoucna koncepci. Pro co se divadelníci rozhodnou. O takových otázkách nemůže rozhodovat žádná státní instituce, ale musí na ně odpovídat a směrování JH rozhodovat ti, kdo v oblasti amatérského divadla pracují.

/Rozhovor vyšel ve Zpravodaji JH 4/2022 pod názvem Kontrarevoluci nám sem netahejte
aneb Kdy bylo s Jiráskovým Hronovem zle, pro i-DN jej zpracoval a upravil hul/

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 11. srpna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Lenka Lázňovská: Průšvihy Jiráskova Hronova

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ