Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Kyslíkovou masku nasaďte nejprve sobě…

    Autorský projekt Rusky žijící v Polsku Ingy Antarktingy Russian Book of Dead by mohl působit kontroverzně. Tématem je utrpení Rusů v době barbarské ruské invaze na Ukrajinu.

    Jde sice o Rusy, kteří nesouhlasí s válkou, odmítají mlčky přihlížet, stydí se za Rusko – ale odmítání čehokoliv ruského se stalo snadno dostupným a vděčným prostředkem alespoň symbolického aktu vzdoru vůči zlu (ostatně, v závěru představení nás k tomu ironicky vyzývá jedna z postav). Všechno, co zavání obhajobou Rusů, je dnes u nás považované za přinejmenším podezřelé. Navíc právě nedávno Svetlana Aleksijevič, nositelka Nobelovy ceny za literaturu, celoživotně se zabývající poznáváním a pochopením „ruské duše“, v rozhovoru pro italský deník la Republica prohlásila: Fiktivní představa národa potlačeného a zneuctěného svými elitami je příliš jednoduchá; nic nevysvětluje. Je třeba pochopit, že lidé, národ jsou také vinni a mít odvahu to říci, protože bez toho nemůže být řeč o novém začátku.

    Přesto inscenace kontroverzní není. Představuje osamělost, bezmoc, touhu vzdorovat, když (téměř) není jak, ale především nutnost přijmout situaci, smířit se s ní, nepřipustit, aby nás ničila. To jsou pocity, které v současné době zažíváme mnozí, a to je úkol nás všech bez ohledu na to, jaké jsme národnosti.

    Navíc, kdyby snad někdo byl na pochybách, autorka inscenace Inga Antarktinga – sama Ruska žijící v Polsku – po potlesku vyšla na scénu a připomněla, že přestože zde byl představen ruský úhel pohledu, pozornost je třeba věnovat především Ukrajině. Válka – v konceptu představení uzavřená do čtyřiceti dnů – neskončila, neobhajitelné barbarství Rusů trvá; dva dny před premiérou zaútočili na město, ve kterém žijí její příbuzní.

    Představení začíná projekcí… Repro Divadlo X10

    Představení začíná projekcí. Hovoří Anna Repman, třicetiletá ruská spisovatelka a kreslířka. Texty, které od začátku války zveřejňovala na svém instagramovém blogu, jsou základem inscenace. Záznam je dlouhý, příliš dlouhý. Až se ztrácí pocit, že jsme v divadle. Jako bychom přišli na dokumentární film. Ale možná nám autoři záměrně sdělují, že to, co nás čeká, je dokument – o bezmoci a nefunkčním společenství.

    Pozorujeme zoufalství Rusky, které se – když je artikulováno – málo liší od zoufalství Ukrajinců v současné válce nebo i našeho tváří v tvář bezmoci vůči ní (ačkoliv je zásadní rozdíl v míře rizika ohrožení života, bezpečí, pohodlí…). Sledujeme rozklad ruského společenství, které se na politické i občanské úrovni zříká každého, kdo nepodporuje oficiální politiku, tedy válku. A v přímém přenossu vidíme i neschopnost evropských a amerických států adekvátně jednat, přestat usilovat o plošná, zdánlivě spravedlivá, pro všechny stejná pravidla a začít posuzovat jednotlivé případy – Rusům (a Bělorusům) nejsou vydávána víza do žádné unijní země bez ohledu na to, jak se staví k válce a režimu. Ti, kterým se podaří dosáhnout uznání politického pronásledování, dostanou turistická víza na tři měsíce bez možnosti pracovat a bez záruky, že po uplynutí této doby nebudou muset zpět. V diskusi po představení se dozvídáme příběh ukrajinské režisérky, která spolupracovala v Moskvě s ruským Teatrem.doc a v Polsku už jí dvakrát odmítli stipendium se zdůvodněním, že pracovala v Moskvě. Jak říká Anna R.: Všimli jste si, že Rusové, kteří odmítají válku, jsou dnes nejosamělejší a nejzavrženější sociální skupinou?

    Pod projekcí je na podlaze, betonové, studené, uprostřed velkého neútulného prostoru X10, schoulená herečka (Milana Gorská). Spolu s ní na jeviště vstupuje performerka Jana Kozubková v masce Anonymouse (vlevo). Foto Iana Koroleva (rlung)

    Pod projekcí je na podlaze, betonové, studené, sama uprostřed velkého neútulného prostoru X10 schoulená herečka (Milana Gorská) postupně přebírající slovo a roli od ženy z filmu. Před ní nízký stolek s počítačem, jediným objektem podtrhujícím prázdnotu a samotu jedince v době krutě dnešní, kterou prožívá snad každý, kdo k sobě připouští informace o válce. Trochu odosobněná postava z projekce formátu obrazovky mobilního telefonu tak před námi ožívá. Její výpověď/zpověď získává na naléhavosti – zejména díky prosté, ale autentické jevištní přítomnosti Milany Gorské. Spolu s ní procházíme temnotami bezmoci vyznačenými prvními čtyřiceti válečnými dny a událostmi, které se staly. Čtyřicet dnů podle ruské pravoslavné tradice přebývá duše po smrti těla na Zemi, než odejde… nedozvídáme se kam. Symbolickou smrt, hranici, kdy končí jedno období a začíná nové, ohlašuje telefonát matky: Poprvé v životě tě jako matka nemůžu uklidnit, říct banální slova útěchy, která jsem říkala vždycky, protože jsem věřila, že všechno bude v pořádku. Dnes ti to nemohu slíbit. Čtyřicet dnů trvá hrdinčin přechod přes šok, vztek, strach, depresi, apatii, agresi, smutek – k očistě, ke světlu. Všemu navzdory.

    Demonstrovat pro Rusy znamená hrozbu vězení, pokuty, ztráty práce. Foto Iana Koroleva (rlung)

    Znějí slova, která jsem nejednou slyšel od lidí, kteří utekli do Čech z Ukrajiny: Dnes ráno se všechno, co bylo včera důležité, stalo bezvýznamným… Slova se nyní zdají být nepatřičná a prázdná… Všechny životní plány se hroutí… Vyvstávají pochyby, které známe: Jít na demonstraci proti válce – má to smysl? Annina odpověď: Strašlivé následky, nulový vliv na realitu, užitečnější je zůstat na svobodě.

    Demonstrovat pro Rusy znamená hrozbu vězení, pokuty, ztráty práce. Pro Ukrajince na okupovaném území – represi, nebo smrt. Obdobné je to v Bělorusku. Nedemonstrovat, neozvat se – pocit, že jsem zbabělec, stud před sebou samým. Co hrozí za účast nebo neúčast nám není třeba líčit. Demonstrace za uzavření vzdušného prostoru nebo za větší vybavování Ukrajiny zbraněmi, což hrozí rozšířením konfliktu do Evropy, mají výrazně menší podporu.

    Postava neurčitá a neuchopitelná, pohybově i slovně precizně ztvárněná českou performerkou Janou Kozubkovou, je chvíli chladně objektivní, chvíli soucitná. Foto Iana Koroleva (rlung)

    Na cestě Annu provází Joker – šašek, provokatér, prorok hledící pod povrch reality, utěšovatel – v černém oděvu a masce Anonymouse. Postava neurčitá a neuchopitelná, pohybově i slovně precizně ztvárněná českou performerkou Janou Kozubkovou, je chvíli chladně objektivní, to když popisuje mechanismy represivního systému nebo dopad protiruských sankcí, chvíli soucitná, když usedá k Anně, když ji bere za ruku. V jediné promluvě adresované Čechům nabádá k přejmenování názvů ulic a produktů odkazujících na Rusko. A je to Anonymous, kdo Annu odvádí do světla.

    Annina cesta depresí k novému životu, započatému vědomým přijetím reality, ve které se octla, tedy faktu, že je součástí vraždícího mechanismu, na kterém se však nepodílí, může být vnímána jako očistný obřad, který účastníky-diváky přivede k prahu přehodnocení vlastní vnitřní reality a vztahu k době, ve které žije. Nedává odpověď na otázku, jak žít – jen otevírá prostor pro hledání další cesty.

    Inscenaci by se dalo ledacos vytknout. Například, že koncept čtyřiceti dnů posmrtného bytí duše na zemi před rozhřešením ruší hranice čistého dokumentárního záznamu, je uměle navozený vzhledem k tomu, že válka po čtyřiceti dnech neskončila. Nebo že další odpočet dnů mířících do budoucnosti a zastavujících se na náhodném čtyřmístném čísle při Annině působivé promluvě k Ukrajincům, kterým se Rusové budou muset velmi dlouho omlouvat a dlouho jim všechno vysvětlovat, je svou nahodilostí příliš spekulativní, nejasný. Ale všechny vady ustupují do pozadí díky adekvátně, v pravý čas formulovanému poselství.

    Diskuse po představení – zleva překladatelka, Ivan Vyrypajev, Inga Antarktinga, René Levínský a moderátor Jan Jiřík. Foto Vladimír Hulec

    Právě o potřebě adekvátnosti v divadle hovořil v besedě po představení i Ivan Vyrypajev, dramatik a režisér ruského původu, zakladatel (spolu se svou ženou, herečkou Karoliny Gruszka) uměleckého domu a produkčního studia WEDA a vlastní  divadelní školy Szkoła teatru Iwana Wyrypajewa (STIW) ve Varšavě, kterou Inga Antarktinga absolvovala a tímto svým pražským projektem završila. Sluší se dodat, že inscenace vznikla ve velmi krátkém čase, během osmi dnů režisérčiny stáže v Divadle X10.

    Divadlo X10, Praha – Inga Antarktinga: Russian Book of Dead. Na motivy textu Anny Repman (ru). Koncept, režie a dramaturgie Inga Antarktinga (ru-pl), hudba rlung (Iana Koroleva) (ru-cz), vizuální složka Lilya Matveeva (ru), Natasha Gobs (ru), gutalen & AnimatorsAgainstWar (ru), animace Evgeny Vrublevski (by). Hrají Milana Gorská (ru-cz), Jana Kozubková (cz). Plakát Lilya Matveeva (ru). Premiéra 30. května 2022 v Divadle X10, Praha.

    ///

    Inga Antarktinga

    Inga Antarktinga. Foto Soundcloud.com

    Queer performerka, divadelní režisérka a spisovatelka. Narodila se na ruském Dálném severu – Jakutsku, poté žila a studovala v Petrohradu a v Praze. Nyní sídlí ve Varšavě, kde vytvořila experimentální performativní skupinu tArtLib (2016–2019). Vystudovala Divadelní školu Ivana Vyrypajeva, působila v různých divadlech ve Varšavě a v Maxim Gorki Theater v Berlíně.

    Ivan Vyrypajev (*1974)

    Dramatik a režisér. Je jednou z vůdčích postav ruského nového dramatu. Studoval divadelní herectví v Irkucku a režii v Moskvě, kde se po studiu uplatnil v Centru nového dramatu Teatr.doc. Jeho první hry Bytí č. 2 a Kyslík získaly mnoho ocenění v rusku a v zahraničí. Ve své dramatice se věnuje otázkám smyslu lidské existence. Je také aktivní ve filmové tvorbě, jeho film Euforie získal Zlaté lvíče na filmovém festivalu v Benátkách a moskevskou cenu Nika za Objev roku 2006.
    Dlouhodobě žije v Polsku, kde založil umělecký dům a produkční studio s názvem WEDA . Cílem tvůrčí iniciativy je propojování představitelů různých uměleckých odvětví za účelem společné tvorby uměleckých děl vysoké kvality. Hledá nové produkční a kreativní modely pro tvorbu díla a ochranu jeho autorů. Jedním z hlavních projektů WEDY je Divadelní Škola Ivana Vyrypajeva (STIW).
    V prosinci 2021 roku režíroval v divadle Kryštofa Warlikowského Nowy Teatr inscenaci 1.8 M. Inscenace vychází ze skutečných textů běloruských politických vězňů, kteří je přednášeli u soudu nebo psali v dopisech ke svým blízkým. Tento divadelní projekt podporuje politické vězně, kteří se staví proti světovým totalitním režimům.

    ///

    Více o inscenaci Russian Book of Dead na i-DN:

    Zpráva o ruské (opoziční) duši

    Více o Ivanu Vyrypajevovi v DN 11/2022:

    Ivan Vyrypajev: Katastrofa ruského umění


    Komentáře k článku: Kyslíkovou masku nasaďte nejprve sobě…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,