Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kulturní manifest: Manifest kultury

    Zveřejňujeme text, který sice nedošel přímo do redakce, ale který nabízíme k veřejné diskusi.

    Kulturní manifest: Manifest kultury

    Ve veřejném životě se projevují dva základní přístupy ke kultuře: představa umění jako třešničky na socio-ekonomickém dortu, kterou jsme zdědili z minulosti, a ta, která souzní s pseudoliberálními představami o kultuře jako objektu tržních sil. Obě mají na naši současnost zničující vliv. Kultura je normotvorná součást společnosti, její funkce je nezastupitelná: pokud upadá kultura, upadají i všechny ostatní oblasti existence lidské společnosti, politiku a stejně tak i ekonomiku nevyjímaje.

    Kultura není součást politiky, ale politika je součást kultury. Politika, správa věcí veřejných, nemůže být založena na čtyřletém mandátu, od jedněch voleb k druhým. Pokud nemá přesah, do minulosti, stejně jako do budoucnosti, k hodnotám, které jsou za naší každodenností, zdegeneruje v pouhou mocenskou technologii, která podvazuje a nakonec podváže veškerou lidskou kreativitu a společnost jako takovou.

    Kultura je ničím nenahraditelný lék proti skleróze systému a společenské regresi. Ve své různorodosti a mnohotvárnosti brání, obnovuje, nastoluje hodnoty, které přesahují jedno volební období, jeden lidský život – pomáhají vést společnost, národ z minulosti do budoucnosti, živí vazby, které národní společnost tvoří a udržují ji schopnou sebereflexe, bez které se nemůže udržet žádný sociální řád.

    Kultura zajišťuje kontinuitu hodnot, kritického myšlení a vnímání. Vytváří identitu národního společenství a zároveň ji kriticky posuzuje, problematizuje národní či jiné pravdy, mýty a myšlenkové stereotypy, které umrtvují otevřenou diskusi a trivializují národní existenci. Zasazuje aktuální dění do kontextu a brání veřejnou diskusi proti různým ideologickým zkratkám a zjednodušením, které nakonec vždy vedou k rezignaci a k úpadku – kulturnímu a politickému, stejně jako ekonomickému.

    Kultura podporuje dynamiku a otevřenost živého národního společenství, které je připravené čelit výzvám doby bez nacionální či jiné hysterie.

    Kultura bourá mentální hradby, do kterých se snaží národní společenství uzavřít nacionalisté. Proti pocitu ukřivděnosti a zahleděnosti do sebe, které mrzačí vlastenectví, staví hrdé, nezakomplexované češství, které je otevřené světu, protože ví, co je, odkud je a kam směřuje a nebojí se o svou existenci. Proti malosti staví velkorysost, proti křupanství noblesu.

    Kultura klade společnosti znepokojivé otázky, bez kterých národ – vědomý si své přináležitosti a odpovědnosti za hodnoty, na kterých je postavena evropská civilisace a které jsou universální – degeneruje v xenofobní, ustrašenou a lehce manipulovatelnou a ovladatelnou masu.

    Kultura je brána, která spojuje české země se světem. Všechny národní poklady kultury vznikly v interakci s podněty, které přicházely zvenčí, my je přetvořili k obrazu svému a zase je zpětně, ve vrcholných obdobích českých dějin, vyzařovali ven.

    Kultura, napájející se z různorodých zdrojů lidské kreativity, je pilířem svobodné, otevřené, demokratické společnosti. Bez živé, různorodé, mnohavrstvé kultury a kulturní činnosti nemůže dlouhodobě existovat žádná prosperující společnost. Národní společnost, která není dostatečně napájená životodárnými zdroji lidské kultury, uvadá, vadne a zvadne.

    Ministerstvo Pravdy

    Ve svobodné společnosti nerozhoduje stát o tom, co je dobré a co špatné – stát má pouze vytvářet co nejširší prostor pro realizaci a tvůrčí aktivitu občanů na základě jejich svéprávnosti, odpovědnosti, subsidiarity a plurality. Kulturní politika České republiky, jak ji zajišťuje ministerstvo kultury, naproti tomu staví na neodpovědnosti, buzeraci a byrokratizaci, která kulturu mistruje a má snahu předem vyřazovat projekty přesahující její byrokratická a hodnotová – pseudo-ideologická kritéria a sází na průměrnost, která je nezpochybnitelná a neohrožuje po desetiletí zaběhnutý chod byrokratické instituce.

    Ministerstvo kultury se často chová jako vrchnostenský úřad, který z „výše“ své úřední pozice blahosklonně rozhoduje o tom, co je hodno podpory, a co ne, ačkoli něco podobného instituci demokratického státu vůbec nepřísluší, pokud si nechce hrát na Ministerstvo pravdy.

    Ministerstvo kultury má vytvářet podmínky pro všestranný, mnohovrstevný rozvoj kultury a být servis živé kultuře, v profesionální i v amatérské rovině. Místo toho funguje jako byrokratický moloch, jehož první a často i poslední starost je udržet sám sebe v chodu, k čemuž vyžaduje striktní plnění nejrůznějších byrokratických úkonů, výkazů, předpisů, příkazů, kolonek – plnění často nesmyslných kritérií, která byla vymyšlená od stolu ad hoc bez ohledu na realitu a často doslova nouzové podmínky, ve kterých se živá kultura tvoří a často jen živoří…

    Tvůrčí činnost – literární, výtvarná, hudební, divadelní, filmová – není pouhou soukromou věcí autorů. Umění přesahuje naši existenci jako jedinců tak i národa. Vede nás k pramenům bytí.

    Kde je zakopán pes

    Tento problém má několik rovin. Politici považují kulturu ve výše uvedeném modu za něco navíc, nepodstatnou věc, které se vždy jen tak něco přihodí, aby se neřeklo, přičemž zcela ignorují normotvornou funkci kultury, bez níž má společnost našlápnuto k regresi a průšvihu – kulturnímu, politickému a nakonec i ekonomickému.

    Praxe je taková, že ministerstvo kultury, kde se netočí veliké peníze, a tedy o něj není politický (stranický) zájem, je leta obsazováno druhořadými osobnostmi, které dostávají post na ministerstvu jako stranickou trafiku, přičemž kultura je to poslední, o co jde. Hlavní a často jedinou ambicí ministrů-trafikantů je udržet se ve funkci pokud možno bez problémů po celé čtyřleté volební období, přičemž mantra zní – hlavně nic neřešit.

    Aparát ministerstva pak funguje především proto, aby výše zmíněné zadání – hladký chod byrokratického molochu – naplnil. S tím se pochopitelně pojí starost o památky a rozpočtové kulturní instituce, která je nezpochybnitelná. Živá kultura přitom zůstává zcela na chvostu zájmu této instituce, přičemž to někdy vypadá, že ministerstvo s umělci válčí – produkuje jen další byrokratická omezení a překážky, jako kdyby šlo v kultuře o byznys a stamilionové státní zakázky: na to, na co před dvaceti lety stačil jediný papír s deseti kolonkami, kde bylo vše černé na bílém a nešlo to nijak ošvindlovat, je dnes papírů deset a kolonek jsou desítky, žadatel se v nich těžko orientuje, za to jde s nimi všelijak kouzlit. Místo, aby grantová řízení zprůhlednily, zkvalitnily, zefektivnily, vytváří naopak prostor pro manipulaci a úřední či jinou zvůli.

    Komise, které rozhodují o přidělení a výši grantů jednotlivým projektům, jsou sestavovány podle nejasných či svévolných kritérií, zasedají v nich lidé, kteří jsou s jednotlivými projekty propojeni a často také ignoranti, kteří se s oblastí, o kterou mají rozhodovat, letmo seznámí krátce před hlasováním, přičemž neznalost a různé přátelské vazby váží víc, než kvalita posuzovaných projektů. Některé projekty dostávají peníze rok co rok automaticky v plné výši žádosti, zatímco zbylé musí o granty každý rok bojovat a musí se spokojit s třeba jen zlomkem sumy, o kterou žádaly.

    O živé kultuře rozhoduje diletantismus a přátelské vazby podobně jako tomu bylo v době nejhoršího kulturního a společenského úpadku za normalizace, kdy hlavní slovo v kultuře měla vrstva profesionálních služebníků, jejichž jedinou kvalifikací byla stranická loajalita a byrokratická omezenost a často jen pitomost – nejčastěji vše dohromady.

    Kulturní obec, tvůrčí lidé a jejich projekty jsou pak rukojmím tohoto stavu – nebouří se, přežívají z často úplného minima, kterým MK na jejich aktivity blahosklonně přispívá, jsou zticha, aby příští rok vůbec na nějakou podporu dosáhli.

    Tím je zásadním způsobem podvazován smysl kultury určené výhradně uměleckými kritérii, které nejsou poplatné stávající moci, stejně jako poptávce a dobovému vkusu většinové společnosti, či komerčním kritériím (jedním z hlavních měřítek při posuzování kulturních projektů je kvantita – kolik se čeho prodá, jaký je náklad, kolik je návštěvníků, diváku, posluchačů…)

    Kultura je kulturou proto, že nepodkuřuje a nepřitakává myšlenkovému či hodnotovému pohodlí společnosti, jak to činí na komerci založená zábava či političtí populisté. Její role je v tom, že většinový vkus zpochybňuje – osvobozuje společnost od jejího materiálního omezení a vymezení, které jsou rysem otroctví.

    Současný způsob podpory kultury v České republice je umrtvující. Vyzýváme uměleckou scénu, odbornou veřejnost, politiky i zainteresovanou veřejnost – bavme se o smyslu, koncepci a podpoře kultury v této zemi. Bez živého kulturního vědomí, které vnímá kontexty problémů, se česká společnost stane rukojmím extremistů a xenofobů všech druhů a velikostí a suverénní země svobodných a odpovědných občanů bude opět periferií mocenských zájmů druhých.

    7. dubna 2019

    Olga Sommerová, dokumentaristika, Michal Matzenauer, výtvarník, Petr Placák, historik a spisovatel, Jiří Dědeček, básník a písničkář, Břetislav Rychlík, režisér, vysokoškolský učitel, Arnošt Goldflam, dramatik, Bára Štěpánová, herečka, Vladimír Merta, písničkář a spisovatel, Tomáš Císařovský, výtvarník, Libor Grubhoffer, VŠ učitel, biochemik, Kateřina Žlebková, výtvarnice, Jiří Žlebek, sochař, Věra Roubalová, psychoterapeutka, Blanka Chocholová, fotografka

    • Autor:
    • Publikováno: 16. dubna 2019

    Komentáře k článku: Kulturní manifest: Manifest kultury

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Text podepsaly osobnosti,
      kterých si vážím za jejich díla, činy a postoje, a jsem rád za osobní kontakty a spolupráci s některými z nich. Nicméně mi mrzí, že je to prohlášení vybrané skupinky, která zřejmě s řadou věcí moc obeznámena není, a myslím zásadně nekomunikuje u nás obvyklými cestami – třeba prostřednictvím odborných periodik.

      To hlavní, co se mi nezdá:

      1. Manifest je napsaný nabubřelým až arogantním jazykem: my moudří vám ostatním říkáme, co máte dělat. Je zbytečně konfrontační. Vidí hranice mezi kulturou a ostatními, což neodpovídá realitě a nevede ke snaze domluvit se. Poněkud přímočaře určuje protivníky, s nimiž je třeba bojovat, jenže situace na bojišti je podstatně složitější.

      2. Manifest vidí jen dvě pojetí kultury, obě prý špatná, cituji: „představa umění jako třešničky na socio-ekonomickém dortu, kterou jsme zdědili z minulosti, a ta, která souzní s pseudoliberálními představami o kultuře jako objektu tržních sil. Obě mají na naši současnost zničující vliv.“ To zavání poplašnou zprávou! Kromě toho se tu míchá kultura s uměním jako hrušky s jablky, není to jedno a to samé, jak zřejmě autoři soudí. Umění bylo odjakživa především třešinkou na dortu bohatých donátorů, a vždycky bylo, zvláště umění divadelní, součástí tržních vztahů, komerce, či jak to chcete nazvat. Profesionální divadlo jako jakákoli jiná profesionální činnost se prostě dělá za peníze, umělci se tím živí po tisíciletí – a co je na tom špatného? Jak jinak by to mělo být, když tohle je prý špatně? Současný stav je zastavením na staletém ba tisíciletém vývoji místa a způsobu existence umění ve společnosti.

      3. Manifest řadou proklamací tvrdí, že kultura je nade vše. Podle mne je kultura nezbytnou součástí společenské struktury, bez ní by společnost našeho typu neexistovala, v tom jsem s Manifestem zajedno. Jenže bez jiných lidských aktivit by společnost také nebyla. Myslel jsem si, že zbožšťování umění zemřelo s romantismem. Konkrétní tirády Manifestu svádějí k polemice či ironizování, ale nechám si zajít chuť. Vlastně byť přehnaný étos je mi nakonec na textu nejsympatičtější – autorům o něco jde! Ještě kdyby napsali, jak a kdo se má postarat, aby se to uskutečnilo. Ergo kdyby upřesnili, koho vlastně vypeskovali? Je mi bližší čapkovské vylepšování stávajícího třeba jen drobnými krůčky, ale dobrými pro konkrétní lidičky, než hřímání všepravd z ideologického piedestalu.

      4. Ministerstvo Pravdy? Jsem dalek toho ho chránit, ale copak dnes ministerstvo rozhoduje, co je dobré a co špatné? Mistruje kulturu?? Chová se jako vrchnost??? A tak dále a tak dále? Ano, někteří konkrétní ministři či náměstkové či dokonce i úřednice a úředníci se snaží prosadit svou vůli. To bylo a bude a má se řešit adresně. Leč systémově MKČR dotuje projety prostřednictvím příspěvkových organizací a grantových řízení, obsazených lidmi z branže. Také si myslím, že jejich výběr by měl být transparentnější, jejich rozhodování zrovna tak, také pochybuji léta letoucí o kritériích a hlavně o způsobu jejich posuzování (platí pro grantové programy MKČR, jinde či v jiných programech je tomu jinak, nelze paušalizovat). Ale o penězích v zásadě nerozhoduje ministr, ale odborníci. Oni se brání zpětné vazbě, a v daném systému hodnocení se jim nedivím. To pojďme změnit! A pak nesmyslné posuzování zcela odlišných projektů v jednom grantovém řízení. Ale neházejme na politiky vlastní špínu. Kdo jiný má zodpovědnost v demokratické společnosti rozdělovat veřejné peníze než oni. Spíš mi vadí obecný ústup od občanské společnosti a její nezávislé jaksi roztroušené kultury (a umění), návrat k zaměstnancům pod penzí a ti ostatní nejsou zajímaví nejen pro politiky, ale i většinu těch zaměstnanců příspěvkovek. No holt kultura jde stejným směrem, jako celá společnost, za jásotu třiceti procent zdejších voličů.

      5. Kde je zakopán pes? Ve stavu společnosti, jak jsem právě uvedl, jenže ten se nedá změnit proklamacemi a manifesty, ale konkrétní drobnou čapkovskou prací. O vedení státu rozhodla většina v řádných volbách, a ty nelze zpochybnit bez zpochybnění samotné demokracie. Tudíž nelze holt zpochybňovat ani osoby ministrů, které vítězové jmenovali – i když mechanismus toho jmenování, jak ho Manifest popsal, vidím stejně. Ano, lze bedlivě sledovat a posuzovat, co konkrétního ministři, náměstci a další činovníci činí. Být jejich hlídacím psem. A křičet, když si myslíme, že nečiní dobře. Jenže když jsem křičel, že Opera Národního divadla nečiní dobře a snažil se vyvolat debatu, činovníci v Garanční radě mi sdělili, že jsou orgánem ministra a s veřejností se o ND nebaví!! Odhaduji, že i mezi signatáři jsou ti, kteří stanovisko Garanční rady schvalovali. Prostě si nedělám iluze o této společnosti, v tom jsem možná s autory Manifestu zajedno, ale nemyslím, že za to mohou jen „oni“, jsem přesvědčený, že za to můžeme „my“, a že se to nějakým prohlášením nezmění.

      16.04.2019 (21.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Manifest
      není napsán šťastně ani chytře. Je příliš obecný a problémy pojmenovává bez hlubšího vhledu do finanční a organizační problematiky vztahu státu (a finančních donátorů) a kultury. Přesto jde o jasné gesto a výrazný hlas, který dnes – v této znormalizované společnosti – značně chybí. Obdobně jako před listopadem 1989 i dnes většina intelektuálů, funkcionářů a umělců aktivity jiných (kverulantnských, „vybraných“) osobností naší kultury a veřejného života, uporňujících na neblahý stav mnoha oborů naší společnosti, problematizuje a relativizuje, místo abychom se respektovali, podporovali a – spolu s nimi – apelovali na veřejnost a své politické představitele a razili možnosti pozitivních změn.
      Tak chápu tento Manifest, který má řadu nedostatků a nedotažeností (například není jasné, zda a jak se k němu dá připojit), ale jsem velmi rád, že vznikl a že propojuje výrazné osobnosti z různých oborů naší kultury, které jsou zárukou pevného postoje. Bohužel asi – jak to u nás bývá – zapadne…
      Kdysi to bylo 2 000 slov, později Několik vět, nyní by stačilo pár slov. Význam a přínos kultury je mnonásobně vyšší a podstatnější, než jak je od dob vlád Václava Klause po současnost politickými a ekonomickými představiteli našeho státu chápána. Je třeba ji daleko víc než dosud finančně i jinak podporovat, chránit a rozvíjet. Bez vzdělání a kultury žádný stát dlouho nepřežije. Bez vzdělání a kultury není budoucnost. Prvním krokem nechť je (nejméně) 1% státního rozpočtu do kultury.

      20.04.2019 (0.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,