Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Které karibské autory znáte? aneb Tři Češi na ostrově svědomí

    Ostrov Martinik představuje pro nás Středoevropany zvláštní sociokulturní fenomén. Přemýšlíme o něm většinou jako o ztraceném ráji ztělesněném tyrkysovým mořem, sluncem zalitými nekonečnými plážemi a kokosovými palmami. Jako by tyto exotické kulisy byly stvořeny pouze pro romantické příběhy žhavé lásky, pirátská dobrodružství či tajemné detektivní záhady ochucené špetkou voodoo a zombie. Tyto představy pocházejí spíš než z poznané reality ze sféry snů a fantazií. Krásné je snít, ale daleko zajímavější a podstatnější je dostat se těmto vžitým klišé pod kůži. Třeba prostřednictvím psané tvorby a divadla.

    Národní scéna Martiniku Tropiques Atrium, kde se konal festival Malých forem FOTO LUCIE NĚMEČKOVÁ

    Martinik je jedním z takzvaných zámořských departamentů Francie tvořících hranici Evropské unie v Karibském moři. Říká se mu také „ostrov svědomí“. Imponuje svým míšeneckým charakterem. Stojí na křižovatce Afriky, Evropy, Ameriky a je dokladem, že setkáním kultur těchto kontinentů může vzniknout nová kvalita, nová kulturní identita. Pozitivní síla takzvané kreolizace, tedy kulturní plurality vzniklé z tohoto míšení, je výzvou i pro nás, obyvatele srdce Evropy.

    Martinik je ostrov s bohatou, i když bolestnou historií. Ať se zde pohybujete kdekoli, v koloniální architektuře města, s ulicemi a institucemi nazvanými po významných postavách boje proti otroctví a kolonialismu, či se kocháte přírodní scenerií, všude vás dostihne ona krutá, ale pravdivá Césairova věta, že Evropu nelze obhájit. A pokud jste Césaira náhodou nečetli, tak vám vše dojde, když na vás přímo uprostřed třtinových polí vykoukne rudě vyvedený nápis „Blood“ ve stylu Hollywoodu, dílo vystavené uprostřed 160hektarové rozlohy památníku národního dědictví Habitation Clément.

    Nejen Kundera a Chamoiseau

    K poznání Martiniku nám česká literární produkce mnoho šancí nedává. Pro zájemce jmenujme alespoň několik publikací, jež u nás vyšly. Je to především výbor poezie Aimého Césaira Trpký čas (Odeon, 1968), dále Zápisník návratu do rodné země, klíčový text filozofického a kulturního hnutí négritude, který vyšel spolu s dalšími Césairovými texty ve sborníku Postkoloniální myšlení II (tranzit.cz, 2011). Stejná edice věnuje pozornost také studiím Frantze Fanona Psanci této země (Postkoloniální myšlení V., tranzit.cz, 2015) a Černá kůže, bílé masky (Poskoloniální myšlení I., tranzit.cz, 2011), jimiž se před třemi lety nechala inspirovat – v českém divadelním kontextu výjimečná – inscenace Davida Jařaba Bílí psi a černý kočky v pražském Studiu Hrdinů.

    Ze starší produkce bychom neměli minout martinickou literární klasiku Černošská ulička od Josepha Zobela, která česky vyšla v padesátých letech minulého století. Zapomenout nesmíme ani na knihy jednoho z nejvýznamnějších současných martinických autorů Patricka Chamoiseaua Otrok stařec a obří pes (Volvox Globator, 2005), na jeho pohádky Byl jednou jeden zázrak (Baobab, 2018) nebo na román Solibo ohromný (Atlantis, 1993), k němuž napsal předmluvu Milan Kundera. Mimochodem, manželé Kunderovi si Martinik velmi oblíbili a právě Patrick Chamoiseau věnoval Věře Kunderové svůj román Texaco, za který získal v roce 1992 Goncourtovu cenu. Možná první stopa česko-martinických literárních vztahů…

    Spousta dalších zásadních děl martinických autorů – Edouarda Glissanta, Raphaela Confianta, Suzanne Césaire, Suzanne Dracius či Alfreda Alexandra – u nás zatím nevyšla. Přesto jak je vidět, je na tom karibská literatura v češtině mnohem lépe než drama. To neznáme téměř vůbec. A tak výjezd malé skupinky tří Čechů na tento ostrov letos v lednu byl jedním z průkopnických činů, který by mohl znamenat výraznou proměnu v česko-martinických divadelních vztazích.

    Debata s českými autory po scénických čteních jejich her (zleva moderátor Axel Artheron, Martin Františák, Lucie Němečková a Kateřina Rudčenková) FOTO KLÁRA GYÉNOVÁ

    Ostrovy a kontinenty

    Letos v lednu totiž odstartoval projekt Ostrovy a kontinenty, který vznikl z iniciativy sdružení ETC-Caraïbe a jeho současného prezidenta Alfreda Alexandra a spolku Komba. Ten v Čechách již šestnáct let pořádá festival Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani, jehož byl Alfred Alexandre v roce 2017 hostem coby dramatik. Jeho hra Bar pod hvězdami v překladu Matyldy a Michala Lázňovských se stala vůbec první hrou martinického autora přeloženou do češtiny. Uvedena byla tehdy formou scénického čtení ve Viole v režii Jakuba Šmída s Natálií Drabiščákovou a Tomášem Kobrem. Další scénické čtení vzniklo v plzeňské Moving Station pod vedením Romana Černíka.

    Během této návštěvy se zrodila chuť poznat českou dramatickou tvorbu a divadelní prostředí důkladněji. Tak se o dva roky později česká básnířka a dramatička Kateřina Rudčenková a dramatik a režisér Martin Františák ocitli společně se mnou ve Fort-de-France na festivalu Malých forem pořádaných na národní scéně Tropique Atrium. Bylo to vůbec poprvé v historii, kdy se na Martiniku prezentovaly česká literatura a drama.

    Tato událost nabývá na významu o to víc, že se jednalo o první krok k dlouhodobé spolupráci, díky níž přijedou na podzim do České republiky na oplátku autoři z Martiniku. Měli by to být Daniely Francisque a Bernard Lagier. Festival Tvůrčí Afrika ve spolupráci se Švandovým divadlem uvede Lagierovu hru Moi, chien créole (Já, kreolský pes) v překladu Vojtěcha Šarše a Cyclones (Cyklony) od Daniely Francisque v překladu Kateřiny Neveu. A na příští rok už se chystá další výprava českých autorů na Martinik.

    S čím se ale na Martiniku představila česká výprava letos?

    Kromě čtení básní Kateřiny Rudčenkové ze sbírky Chůze po dunách, v češtině a ve francouzském překladu Benoita Meuniera v podání herečky, režisérky a dramatičky Lucette Salibur, byli diváci svědky scénického čtení her Františákovy Nevěsty (překlad Katia Hala) a Rudčenkové Čas třešňového dýmu (překlad Benoit Meunier) v podání místních herců a hereček. Režie se ujaly významné osobnosti martinického divadla Lucette Salibur a Arielle Bloesch. Čtení vzbudila u přítomných diváků pozitivní ohlas a během následné debaty došlo k široké výměně názorů a postřehů. Diváky zajímalo nejen zákulisí vzniku her, ale i kulturní kontext. Zaujala je témata jako vztah k ženám, problematika generací, jistá tvrdost našeho života, ale i snaha o únik z tohoto světa do snu.

    S vývojem českého divadla a dramatu se pak měli možnost seznámit i studenti Antilské univerzity. Ze všech setkání bylo patrné, že „naši Martiničané nám rozumějí“ a že nás pojí mnoho společného, jako je například neustálý boj o vlastní identitu, o jazykovou suverenitu a národní i kulturní emancipaci nebo třeba i zájem o politické divadlo. Milým překvapením bylo i to, že studenti znali nejen Milana Kunderu, Dobrého vojáka Švejka, Franze Kafku či některé hry Václava Havla, ale také hru Věra Petra Zelenky, která se nedávno hrála v pařížském Théâtre des Abbesses.

    Festival malých forem

    Důležitou součástí české výpravy byla přátelská setkávání s ostatními umělci, autory a tvůrci z různých zemí světa, ať už šlo o kanadské tvůrce a organizátory festivalu Jamais lu (První čtení) z Montréalu, o guadeloupské pořadatele festivalu Textes en parole (Vyslovené texty) v Pointe à Pitre, či o umělce z Guyany, Martiniku a Francie.

    Z plejády divadelních produkcí jsme zhlédli podmanivou minimalistickou inscenaci hry kanadské autorky Carole Fréchette Le collier d’Hélène (Heleniny korále) v režii Lucette Salibur s Jann Beaudry v roli evropské dívky na cestě za svou vlastní identitou v jedné vzdálené, horké a chaotické zemi. Jejím partnerem v roli řidiče Nabila byl Ruddy Sylaire, martinický herec známý i ve Francii. Inscenace tvůrců z Guyany La fôret des illusions (Les iluzí, představ) se inspirovala místní mytologií a s pomocí projekcí a dvou pohybově precizních herců dotvořila magickou atmosféru iniciačnímu příběhu chlapce ztraceného v lese, který se během hledání své babičky setká se vzácným bílým kajmanem. Ten navzdory tomu, že má s lidmi špatné zkušenosti, neboť znečišťují přírodu, chlapce nesežere, ale naopak se s ním spřátelí.

    Vztahem ženského a mužského světa se zabývala další dvě představení – taneční inscenace Vivre (Žít) nabídla čistě pohybový dialog muže a ženy v různých životních situacích a etapách. Hra Jaz Koffiho Kwahoulého, významného francouzského autora s ivorijskými kořeny, známého rovněž u nás texty Nestyda a Bintou, je původně monologem znásilněné ženy jménem Jaz. Francouzský režisér Ayouba Ali však pojal tuto poněkud schizofrenní výpověď jako velmi sugestivní dialog oné ženy se svým druhým já před znásilněním a obsadil do hlavní role dvě vizuálně téměř identické herečky Astrid Bayiha (kterou čeští diváci mohli vidět loni na Divadelním světě Brno v představení Fontaine Solaire – Sluneční fontána) a Swalu Emati. Druhý festivalový týden pak diváci mohli vidět polynéskou inscenaci Les champignons de Paris (Houby z Paříže) vypovídající o následcích 193 jaderných zkoušek, které v letech 1966–1996 Francouzi prováděli na atolech Moruroa a Fangataufa a které zásadním způsobem poznamenaly historii, kulturu i zdraví obyvatel Francouzské Polynésie.

    Všechny festivalové inscenace se tedy vyznačovaly silnými tématy a neopominutelnou naléhavou vnitřní potřebou o nich hovořit, a to maximálně možnou účinnou formou, vesměs prostřednictvím těla či hlasu jednoho dvou herců, střídmé scénografie a propracovaného light-designu.

    Taková je zdejší divadelní praxe. V důsledku častých hostování do vzdálených destinací mají větší šanci na přežití „malé“ divadelní formy, tedy inscenace nenáročné na dopravu scénografie a herců. Tvůrci tato omezení přirozeně respektují a rozhodně tím své diváky o plnohodnotné divadelní zážitky nepřipravují.

    Zájem o jiné kultury

    Česká literatura a drama se dají propagovat různě. Doby, kdy umělec přijel do zahraničí s pocitem, že teď všechny svou tvorbou ohromí, jelikož máme Havla a všichni jsme tak trochu hrdinové sametové revoluce, jsou dávno pryč. Dnes nám už svět tak snadno netleská. Naši zemi provází spíš pověst země na ústupu z dřívějších „havlovských“ pozic směrem k netoleranci, uzavřenosti a nekomunikativnosti. Jenže to první, na co se vás třeba Francouzi nebo Kanaďané zeptají, ať už přímo, nebo mezi řádky, je: Jak se vy jako tvůrci a intelektuálové stavíte k ekologii, k uprchlíkům? Které africké, karibské, arabské autory ve vaší zemi znáte a co pro jejich poznání děláte? Většinou jsme jen krčili rameny a oháněli se důvodem, že máme přece jinou historii a že Češi nikdy nikoho nekolonizovali. Takové tvrzení ale nedává logiku a čím dál víc nás izoluje od okolního světa. Takového, který chápe, že nejúčinnější způsob propagace vlastní země je zájem o kultury a životy těch druhých, třebas i geograficky vzdálených zemí. Nicméně spřízněných vnitřně, přirozeně, nenásilně. Právě k tomu slouží autorské a tvůrčí výměny na druhý konec světa, jako byla ta zde popisovaná. Vedou k uvědomění si pravé podstaty slov, jako jsou humanismus, solidarita, otevřenost, bezpředsudečnost či svoboda. Hodnoty, které se z našeho kulturního prostředí dnes nenápadně vytrácejí.

    Martinik není velký ostrov, ale je nesmírně otevřený celému světu. Je to pro jeho obyvatele otázka přežití. Se vstřícností se pojí také velká zvídavost stran kulturního dění jinde a respekt k cizím, neznámým kulturám. Přičemž nezáleží na tom, jestli přicházíte ze sousedních ostrovů, ze vzdálené Polynésie nebo z České republiky. Takový přístup je pro nás velmi inspirativní. I my jsme malá země, ostrůvek uprostřed Evropy. Bohužel nám mnohdy chybí ona antilská velkorysost, pohledy za horizont, důvěra v jiné, vzdálené kultury. Právě to může být jeden z důvodů, proč se na Martinik vypravit a poznávat jeho kulturu.


    Komentáře k článku: Které karibské autory znáte? aneb Tři Češi na ostrově svědomí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,