Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Krystian Lupa a jeho děti

    Polské divadlo, to je dnes především Krystian Lupa. Jeho vliv je neopominutelný. V Krakově se konal už sedmý Mezinárodní divadelní festival Božská komedie. Spíše než o „mezinárodní festival“ šlo o brilantní polský showcase. Anebo by se ještě spíš dalo akci charakterizovat slovy Krystian Lupa a jeho děti. Protože stěžejní část festivalu tvořily inscenace v režii Lupových krakovských žáků, kteří opanovali v poslední době polské autorské režijní a interpretační divadlo (Maja Kleczewska, Michał Borczuch, Radosław Rychcik, Krzysztof Garbaczewski nebo Wiktor Rubin).

    Mýcení

    Krystian Lupa se prezentoval vlastní dramatizací románu Thomase Bernharda Mýcení (Teatr Polski Wrocław, premiéra 23. října 2014) FOTO NATALIA KABANOW

    V souvislosti s Dantovým dělením jeho Božské komedie spadala stěžejní představení festivalu převážně do kategorie Inferna (Peklo), některá potom do kategorie Purgatoria (Očistec) a jen okrajově do Paradisa (Nebe). Zastavme se u nejzajímavějších z nich.

    O revoluci, válce a tělesném postižení

    První festivalové představení, inscenace Słowackého Balladyny, bylo z divadla v Rzeszowě. Režii měl Radosław Rychcik, jeden z nejpilnějších Lupových žáků. V předsálí se hromadí na invalidních vozících tělesně i psychicky postižení, jednak ochrnutí, jednak s Downovým syndromem. Je zde také muž s amputovanou nohou. Je to jakýsi chór. Postavy Słowackého hry však hrají herci divadla. Scéna má charakter jakéhosi lazaretu z první světové války. Hodně se také zpívá a mluví anglicky, novinářka stále fotografuje. Postižení se zapojují v jakési scéně stolů s šachovými figurkami. Několikrát udeří blesk, ale Balladyna se neskácí a nepřijme spravedlivý trest (jak předepisuje Słowacki), ale přechází do závěrečného zpěvu. Boží trest nebyl vykonán, dnes to už nefunguje. Slavná Słowackého hra je něco mezi Shakespearem a pohádkou Boženy Němcové. V Polsku je to stále často inscenovaná klasika, ale z našeho hlediska se jeví text archaický. Toho si byl dobře vědom režisér, který hru zcela zasadil do první světové války, a tím jí dal zcela jiný rámec a zároveň ji silně divadelně ozvláštnil. Není to jen bajka, ale hra o revoluci, válce a o tělesném postižení či utrpení.

    Bisexuál Mefisto

    Krakovské divadlo Bagatela přivezlo Mefista Klause Manna v adaptaci Radosława Paczochy. Výpravu připravil Tomasz Brzeziński, režii měl Michał Kotański. Hendrika Höfgena ztvárnil Marcin Czarnik j. h., jeho přítele Ju­lie­na Adam Szarek. Ten je zde nejen transvestitou, ale také sexuálním partnerem Hendrika (místo černošské tanečnice, ta zde chybí). Děj je prokládán úryvky z Fausta, Hamleta a Macbetha, ve kterých Höfgen exceloval. V rozhovoru s novinářem na otázku, na kterou roli Höfgen vzpomíná, říká: Na Hamleta. Czarnik udělá malou pauzu, dodá: V docích a teprve potom… v Hamburku. Tedy zde navazuje na svůj osobní herecký příběh, protože Czarnik hrál Hamleta ve slavné inscenaci v gdaňských docích v režii Jana Klaty. Po výstupu v roli Mefista se objevuje sám na jevišti a doprovází ho chór Mefistů. Interpretace narcismu, egoismu, osobního selhání a hrůzy zapojení do totalitního řádu jsou brilantní. Velmi silná, formálně vytříbená inscenace.

    Dziady po americku

    Další inscenací Radosława Rychcika byly Mickiewiczovy Dziady v jeho režii a – dalo by se říct – rázné transformaci. Začíná se tak, že na železné oponě formou psaní na stroji se ukazuje věnování mnoha mužům, včetně prezidenta Kennedyho a jeho bratra Roberta. Scénografie připomíná tělocvičnu, kdesi v Americe. Pohybují se zde polonazí, silně potetovaní muži, kteří hrají košíkovou, tři americké krásky, dvě měšťanské dcerušky, jako chór vystupují černoši nebo mulati, muži chtějí pověsit hotelového pikolíka a dají mu na hlavu pytel. Objevuje se zde kráska typu Marylin Monroe. Pochopitelně zjevuje se Gustaw-Konrad (hlavní postava z Dziadů), silně potetovaný, s dlouhým vousem a vlasy, které mu zakrývají obličej, čímž se stává typickým americkým hipíkem. Muž na invalidním křesle je kněz Piotr. V době přestávky se postavy zdržují na scéně a předstírají pohyb po tělocvičně, dělají přeskoky a podobně. Po přestávce, ve výrazné polotmě za zvuků cikád a ospalé nálady běží ze záznamu text Dziadů. Režisér během celého představení silně používá kouřový efekt. V něm se houfují nahé postavy, které mají jít na Sibiř. Objevuje se stůl se sedícími členy Ku-klux-klanu, na které míří a vystřelí paní Rolinsonová, tady tlustá a neforemná černoška. Posvátný text romantické hry polského klasika transformoval režisér do amerického prostředí s jeho typickými znaky, náladou a s inspirující filmovou parodií. A kupodivu mu to prošlo.

    Towiaińczyci, králové mraků

    Režisér Wiktor Rubin sáhl do pařížské emigrace Adama Mickiewicze v 19. století (J. Janiczak: Towiaińczyci, králové mraků, Stary Teatr Krakow, premiéra 14. března 2014) FOTO MAGDA HUECKEL

    Deníky

    Inscenaci Kronos přivezlo divadlo Teatr Polski z Wrocławi. Režii měl další žák Lupy, Krzysztof Garbaczewski. U něj se říká, že jsme přišli do divadla, ale ocitli jsme se v kině. Záliba ve videu je u něj až obsedantní, vždy na úkor živých herců. Je pochopitelné, že Gombrowi­czův deník, který byl prvotní inspirací pro vznik této produkce, se nedá inscenovat. Režisér tedy transformoval osobní deníky herců, kteří je na jevišti různými způsoby interpretují, a doplnil je řadou absurdních situací. Celek byl téměř nesrozumitelný, nebylo jasné, o co vlastně hercům a režisérovi na jevišti jde. Zajímavý pokus o autoterapii, inscenačně však nedotažený do zdárného konce.

    Králové mraků

    Towiaińczyci, králové mraků. Jde o text autorky Jolanty Janiczak, která už napsala několik historických her, které režisér Wiktor Rubin také inscenoval. Tentokrát sáhla do doby či tématu pařížské emigrace v 19. století v čele s Adamem Mickiewiczem (Roman Gan­car­czyk). Vedle něj v hře vystupuje jeho syn (Bogdan Brzyski), žena Celina (Katarzyna Krzanowska), milenka Ksawera (Ewa Kaim), Seweryn Goszczyński (Zygmunt Józefczak), žid Ram Gerszon (Juliusz Chrząstowski). A pochopitelně hlavní postavou je mesiáš (možná podvodník), hoštapler Andrzej Towiański (Krzysztof Zarzecki), který filosoficky silně ovlivnil celé společenství. To jsou postavy historické. Ale objevuje se i literární postava z Mickiewiczowa díla, Gustaw, v podání Michała Majni­cze. Text se drží děje, ale ne ve smyslu románu Györgyho Spiróa Mesiášové, o jehož autorovi je zde také řeč. Postavy přecházejí až do 20. století. V podstatě jde o proplétání současnosti či nedávné minulosti s polskými romantickými mýty a hrdiny. Na pozadí scény se promítají známé dokumentární záběry z nedaleké minulosti, např. Wałęsa v loděnicích v Gdaňsku při vzniku Solidarity, Joanna Szczepkowska sdělující veřejnosti v roce 1989 po volbách, že v Polsku skončil komunismus. Inscenace je originální nejen míšením rovin historických a současných, ale především novým pohledem na historické události. Její silné erotické zabarvení je obsedantním režisérovým motivem všech jeho inscenací. Snaží se – jak sám říká – tak odhalit realitu až na samu dřeň.

    Ráj?!

    Jeden z dílů Dantovy Božské komedie inscenoval pod titulem Paradiso další absolvent Lupovy dílny, režisér Michał Borczuch. Scénu, kterou tvoří v polokruhu několik křesel, v rohu imitace hotelového pokojíku, vytvořila Dorota Nawrot. Kromě dvou hereček a herce Pawła Smagały hrají skuteční autisté. Sedí v polokruhu a Paweł Smagała, jakýsi jejich terapeut, jim zadává různé úkoly. Potom je dlouhá scéna v pokojíku, kde autistický herec neohrabaně stele postel a Smagała na něj dohlíží a kárá jej. Následují scény s autistickým ředitelem, mladou ženou v proutěné krinolíně, uklízečkou Beatricí… Tma, světýlka, vražda v hotelu. Jeden herec hraje neuměle na klavír Beethovenovu Měsíční sonátu, zazní také Šostakovičův Ruský valčík. Na závěr postavy hrají na různé předměty jakousi pseudohudbu. V obrovském lustru se promítá postava pravé Beatrice ve Florencii. Šišlající ředitel vyjmenovává okruhy duše. To je opravdu z Danteho. Záliba zapojovat postižené a handicapované se stala i v Polsku módou. Jejich přítomnost v této inscenaci posouvala Danteho text do jakési terapeutické besídky. Vizuálně to bylo zajímavé, ale jako celek působilo představení hodně rozpačitě.

    Dziady

    Posvátný text romantické hry polského klasika transformoval režisér do amerického prostředí (A. Mickiewicz: Dziady, Teatr Nowy Poznań, premiéra 22. března 2014) FOTO PIOTR LIS

    Peklo jsou ti druzí

    Krystian Lupa se prezentoval vlastní dramatizací románu Thomase Bernharda Mýcení. Inscenace je vlastně smuteční hostinou po sebevraždě jisté Joanny, na které se sešla skupina velmi rozdílných lidí, především umělců. Prototypem postav byli skuteční lidé, kteří zde ale vystupují pod jinými jmény.

    Po dlouhé době šlo u Lupy o dějově čitelnou inscenaci, která si ale i tak uchovává jeho typickou poetiku velkého divadelního plátna s řadou kulturních odkazů. Celý průběh smuteční slavnosti má charakter extenzivní demonstrace Sartrovy teze Peklo jsou ti druzí. Postavy sleduje režisér v jejich intimních chvílích setkávání, milování a rozhovorů, a to nejen přímo na jeviš­ti, ale i živou videokamerou či řadou videozáznamů promítaných na železnou oponu. Plastické, propracované představení se složitě komponovanými obrazy, přesto plně srozumitelné a dekódovatelné.

    Ač Lupovi žáci nabídli vesměs umělecky kvalitní, autorsky originální inscenace, svého Mistra nepřekonali.


    Komentáře k článku: Krystian Lupa a jeho děti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,