Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Reportáž

    Kronika jednoho přerodu (No. 1)

    Do víru krásy prvních jarních týdnů zcela jistě sedne jedna z nesporně dobrých zpráv. Slyšte, že brněnské divadlo Radost je zase již věrno svému názvu! Po čtvrtstoletí vlády Vlastimila Pešky v červnu loňského roku konečně došlo ke změně vedení v umělecké instituci určené dosud především dětem a rodinnému publiku.

    Divadlo Radost Brno. Foto: archiv

    Ředitelských otěží se tentokrát sveřepě ujal scénický výtvarník evropského věhlasu Pavel Hubička, jenž se svou vizionářskou koncepcí rozvoje divadla v příštích letech, která mj. počítá počítá s větším otevřením instituce evropskému divadelnímu dění a jeho novým formám s důrazem na využití loutek v nejširším významu, zvítězil ve výběrovém řízení. Spolu s novým lodivodem zároveň do funkce kmenové režisérky nastoupila mladá polská tvůrkyně osobitého rukopisu Joanna Zdrada. Výkladní skříní spolupráce nově ustanoveného tvůrčího triumvirátu, jenž kromě zmíněného dua tvoří i brněnský divadelní dramaturg, pedagog a romanopisec Pavel Trtílek, se stala příprava a následná realizace vstupního ročníku nově obnoveného Festivalu Radosti, jenž na svět vstoupil s inspirativním podtitulem loutka-objekt-artefakt. I přes v pravdě šibeniční termín pouhých několika měsíců vymezených k restartu akce, se do devíti dní vešel reprezentativní průřez evropským divadlem pro danou věkovou kategorii.

    Příspěvky domácí scény

    Divadlo Radost do programu přispělo trojicí svých vlastních, čerstvě zrozených inscenací, plánovaná premiéra autorské adaptace klasické francouzské pohádky Kráska a zvíře v režii Marka Zákosteleckého musela být díky onemocnění v souboru bohužel přesunuta. I z uvedeného tria lze ale jasně vydedukovat, že po konzervativnějších Peškových sezonách do Radosti zavítalo světlo euforie z progresivní tvorby. Atmosféricky vtahující exkurz do životních osudů budoucího světce Bratříčci sv. Františka stojí a padá s vynikajícím hereckým výkonem Františka Herze (alternace Vilém Čapek). Přirozené klukovské charisma, a komplexní múzická připravenost mladého aktéra jsou spolu s hravou režií Jacka Poplawskiho, a kreativní scénografií Pavla Hubičky hlavními strůjci scénického úspěchu, který zdatně překonává místy poněkud tezovitý (zejména v pasážích se Sultánem!) výchozí text. Ústřednímu hrdinovi ideálním způsobem partnersky v alternacích sekundují Barbora Dobišarová a Helena Dvořáková coby Klára a v roli Anděla pak Eva Koupová a Kateřina Höferová. Pozoruhodný projekt výborně funguje hned ve dvou dramaturgických liniích, a to nejen coby netradiční vhled na legendami opředenou lidskou bytost, ale rovněž coby neortodoxní příspěvek do žánru Vánoční hry. Vítaný odklon ode všech odraných Betlémů i Ježíškových košil. Předurčeno k dlouhému životu!

    Pilotním projektem nového uměleckého vedení Radosti je inscenace Hamlet on the Road, která měla svou premiéru 18. 6. 2021, a záhy byla kriticky oceněna na prestižním toruňském festivalu loutkových divadel Setkání, odkud si shodně odvezla ceny dospělé i dětské poroty. Pavel Trtílek v úzké spolupráci s autorem hudby Tomaszem Lewandovskim stvořili výtečnou předlohu pro funerální muzikál, jenž je zeširoka přátelsky otevřenou bránou do světa umělecké tvorby Williama Shakespeara. Tvůrci sice využili fragmentů klasických překladů Josefa Václava Sládka, Františka Douchy a Josefa Jiřího Kolára, výsledkem je však ryze současná, rabiátsky přímočará varianta jedné z nejslavnějších tragédií všech dob. Joanna Zdrada svěřený ansámbl zodpovědně vede k pečlivému kolektivnímu výkonu, jenž nemá slabých stránek v partech činoherních, ani loutkových. Rockově neogotická stylizace výpravy Pavla Hubičky nezapře svou inspiraci ve výtvarné tvorbě Tima Burtona či Quentina Tarantina, jíž ostatně hlásají i propagační materiály divadla, ale objeví se dokonce i doslovná citace líčení nechvalně proslulého klauna Pennywise z filmové adaptace Kingova slavného románu To. Půl druhé hodiny dlouhý Hamlet sice logicky redukuje původní dramatikův text, před jeho klíčovými situacemi však nijak neuhýbá, a navíc skvostně nakládá s principem divadla na divadle.. Titulní role se stala další z bravurně využitých příležitostí pro Františka Herze, jenž zde obnaží i temnější stránky svého hereckého umu, muzikantské cítění i intonačně precizní, co do výrazu však adekvátně rozervaný zpěv. Z jeho jevištních partnerů je nutno zmínit démonického Horacia Dalibora Dufka, jehož hororově zrůdný sykot mne dodnes budí z hrůzných snů, lepou i temperamentní Ofélii Barbory Dobišarové, či na festivalu hrdinsky za nemocné kolegy zaskakující Radima Sasínka a Tomáše Žilinského. Řemeslně precizní a umělecky přesvědčivý počin, jehož plenérová verze jistě v létě zpestří nejeden tuzemský festival. Krása.

    Třetím reprezentantem domácí radostné tvorby se stala scénická adaptace klasické dětské fantasy Astrid Lingrenové Ronja, dcera loupežníka, v režii Konrada Dworakowskiho. Foto: archiv divadla

    Třetím reprezentantem domácí radostné tvorby se stala scénická adaptace klasické dětské fantasy Astrid Lingrenové Ronja, dcera loupežníka, v režii Konrada Dworakowskiho. Inscenátoři zvolili adaptaci Jana Jankovského, původně stvořenou pro ústecké Činoherní studio, již kromě románové předlohy výrazně ovlivnila i její neméně proslulá filmová adaptace. Dramatizace, evidentně určená pro diametrálně odlišný typ divadla i herců sice místy trpí přílišnou verbální popisností, brněnská inscenace se ale s danými limity úspěšně vyrovnala.  Její vyznění sice částečně devalvuje zbytečně táhnoucí se finále, i přítomnost přestávky, která je zjevně definována spíše potřebami dětského publika než logikou jevištního dění, její nespornou devizou je však kromě příběhu, neotřele si pohrávajícího s tradičními motivy odvěkého sváru dvou rodů a sugestivní atmosféry dospívání mezi hvozdy, především pevné režijní vedení bez výjimek vynikajících hereckých představitelů. Hostující Mariana Kučíková je Ronjou uvěřitelně dětsky spontánní, i předčasně dospělou, Gabriel Kulíšek jistě způsobem, jímž do soudržného celku poutá Birkovu předstíranou drsnost, povýšenou samolibost s postupně rostoucí ochranitelskou něhou, jistě rozehřeje nejedno dívčí srdce a trio Dalibor Dufek, Barbora Dobišarová a František Herz definitivně potvrzuje svou schopnost ujmout se funkce aktuálních tahounů souboru. Zážitek, bez debat.

    ///

    Pokračování příště!


    Komentáře k článku: Kronika jednoho přerodu (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,