Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Krkem velbloudím (No. 7)

    Vyvrcholením letošního festivalu byla Pocta Nabilu Malehovi, otci moderní syrské kinematografie, jehož život byl spjat také s Prahou.

    Foto Irena Vodáková

    Nabil Maleh se narodil se v roce 1936 v Damašku do významné intelektuální damašské rodiny, která prý v hlavním městě svého času vlastnila dokonce palác. Do tohoto výjimečného rodinného prostředí skvěle svými ambicemi zapadl. Už jako teenager začal psát politické články do místních novin, o něco později se rozhodl odjet do Československa. Nejprve chtěl v Praze studovat jadernou fyziku. Ale učaroval mu film, a tak vstoupil na FAMU. V roce 1963 natočil krátký studentský film Pozor, dítě!, za nějž o rok později získal první cenu na 14. MFF v Karlových Varech v soutěži II. Symposia mladých a nových kinematografií.

    Repro archiv

    Po absolutoriu v roce 1964 se vrátil  do Sýrie, ale za rok znovu odešel do zahraničí. V Sýrii se stal členem nově vzniklé Národní filmové organizace a začal točit svůj první celovečerní film Leopard podle románu slavného syrského autora Haydara Haydara. Jde o příběh obyčejného rolníka, který se stává osamělým rebelem proti koloniální vládě. Syrské ministerstvo vnitra však tento film zakázalo. Diváci se s ním mohli seznámit až v roce 1971. Snímek měl ale velký úspěch ve světě. Získal první cenu na Filmovém festivalu v Locarnu v roce 1972 a v roce 2005 byl vybrán jihokorejským Mezinárodním filmovým festivalem Pusan jako jedno z největších mistrovských děl v historii asijské kinematografie (více zde).

    V dalších letech natočil Maleh mnoho filmů o válce v Palestině a Vietnamu. Měl však problémy se syrskou vládou. Jeho snímek Práce byl zakázán, stejně jako film Fragmenty. Následoval jeho odchod do Spojených států, kde učil filmovou produkci na University of Texas v Austinu a na University of California v Los Angeles.

    Osmdesátá léta strávil v Evropě, většinou v Řecku. V roce 1992 ho syrská filmová organizace povolala zpět, aby natočil film v Damašku.  A tak vzniklo další z jeho oceňovaných děl, film Kompars (Al-Kompars / Extras), který jsme měli možnost zhlédnout. Magicko-realistický snímek, plný politických narážek a jinotajů, líčí nástrahy, s nimiž se setkává dvojice mladých lidí, když chce být na chvíli sama a ukryje se do soukromí bytu kamaráda hlavního hrdiny. Zde je však dostihne nejen temperamentní snoubenka hrdinova přítele či vlastní představy a fantazie, ale i jejich černé svědomí, výčitky, mravní autocenzura a bohužel také tajná policie, která zatkne souseda, slepého hráče na arabskou loutnu. Třebaže snímek dodnes neztratil nic ze své magičnosti a humoru, může působit lehce naivně v líčení erotických představ hlavního představitele, který se živí jako komparsista a sní o tom, že bude jednou hrát hlavní role. Je třeba si však uvědomit, že v devadesátých letech minulého století to znamenalo velkou odvahu a že film Kompars je považován za jeden z vůbec prvních snímků otevřeně hovořících o sexualitě, která byla v tehdejší syrské společnosti velkým tabu.

    Se svou společností Ebla produkoval Maleh také mnoho dokumentů. Jeden z nich, Cestu do Damašku z roku 2006. jsme mohli vidět i v rámci festivalového večera. Režisér v něm hovoří o snech a tužbách obyčejných syrských vesničanů, kteří touží odejít do Damašku za lepším životem, čímž otevírá hluboké problémy tehdejší syrské společnosti, a to pět let před revolucí.

    V roce 2006 byl Nabil Maleh oceněn Mezinárodním filmovým festivalem v Dubaji za mimořádný přínos světové kinematografii.

    Samiha Maleh a Amre Sawah. Foto Irena Vodáková

    Charif Bahbouh a Morris Issa. Foto Irena Vodokává

    Na Nabila Maleha, člověka, filmaře, otce, kolegu v Praze vzpomínali jeho dcera Samiha, česká divadelní výtvarnice, Amre Sawah, syrský dramatik a scenárista, který je podepsán například pod scénářem Cesty do Damašku (více o setkání s ním v minulém pokračování festivalových reportáží), režisér Moris Issa a nakladatel Charif Bahbouh, který připomněl poslední Malehův filmový záměr, kterým měl být film Matka podle Karla Čapka. Jím chtěl vzdát hold české kultuře, kterou nesmírně miloval. K realizaci ovšem už nedošlo. Nabil Maleh zemřel v roce 2016 v Dubaji, kde tou dobou žil. Jeho život dokumentovala v Centru vědeckotechnických společností na Novotného lávce také výstava fotografií, dopisů a kreseb Nabila Maleha, kterou uspořádala Samiha Maleh. Její součástí byla i vlastnoručně vyrobená kniha Nabilových veršů a ilustrací věnovaných jeho první ženě.

    Samiha Maleh a irácká velvyslankyně Sundus Omar Ali Albayraqdar. Foto Irena Vodokává

    Pocta Nabilu Malehovi udělala tečku za pražskou částí letošního 11. ročníku festivalu Nad Prahou půlměsíc. V dalších dvou dnech následoval program v Hradci Králové a Brně, kde se konaly debaty s Amre Sawahem a v Brně byl promítán i film Kompars.

    ///

    Více o festivalu Nad Prahou půlměsíc na i-DN:

    Nad Prahou půlměsíc


    Komentáře k článku: Krkem velbloudím (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,