Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 15)

    Velikonoční pondělní večer přinesl v cyklu záznamů divadelních inscenací (v případě Hvězdy pražského Studia DVA dokonce koronavirového přímého přenosu) na ČT Art po Hvězdě, Láskách jedné plavovlásky, plavovláskách jedné lísky Husy na provázku, Romeovi a Julii newyorského Richard Rodgers Theatre, po Verdiho opeře Nabucco z Metropolitní opery a po filmu Vzdálené světy Cirque du Soleil z kanadského Quebeku konečně zase výlet do českého divadla: na Lakomce režiséra Stanislava Moši s Bolkem Polívkou v titulní roli. Premiéru měla inscenace v Městském divadle Brno v březnu 2018.

    Soužití s koronavirem není žádná legrace, to už poznali všichni, od navrátilců ze zahraničí až po britského premiéra. Bodejť by se faktické stanné právo netýkalo divadelníků, kteří spolu s pracovníky cestovních kanceláří budou patřit k nejpostiženějším profesním skupinám. Herci a herečky nemají pro koho hrát, režiséři a režisérky nemohou sršet nápady, scénografové a kostymérky se bojí, že jim výtvarná fantazie umře v náručí…

    Ještě před tím, než je hlava státu štítivě pomluvila, a prý ať zajdou pod okna domovů seniorů zahrát třeba Erbenovu Kytici nebo zatančit Čajkovského Labutí jezero, rozjeli se nejpilnější z nich, tedy skoro všichni, do všech světových stran pomáhat: po šití roušek zvládají těšit nejenom stařenky a dědoušky. Sociálními sítěmi se šíří tsunami příspěvků tak jako tak koketujících s onou červenou virovou koulí s minovými šnečími nášlapnými výrůstky: od sarkastického popěvku Xindla X Šijte roušky až k žalozpěvné Koronárii operní pěvkyně Miroslavy Časárové na nápěv Rusalčina Měsíčku na nebi hlubokém.

    Kolosální úspěch má jedovatě satirická analýza březnového Česka s koronavirem (zde). Napsala ji obchodnice s farmářskými krmivy Ina Koldová ze severu Moravy, a kdyby bylo možné někomu ji zahrát jako divadlo, stala by se cajtštykem, který by po Novém roce nebyl bez šancí jako tip pro Svět a divadlo v kategorii Hra roku 2020.

    Svou novou hru Valná hromada v čase virů a netopyrů aneb Operace ovulace čili Akce DAVI (Bulvární videofraška o ničem a o všem pro obrazovku, plátno i jeviště, jak se komu zlíbí) /o vzniku hry více zde – pozn. red./ přečte ve čtvrtek 16. dubna v 17 hodin před prázdným  hledištěm „jeho“ Divadla na Vinohradech neúnavný a neudolatelný Pavel Kohout, podle epidemiologů člověk z nejohroženější skupiny, což on jako nový přikázaný odsun do starého železa nebere. Na četbu se vylaďte na počítačích na webové adrese: www.divadlonavinohradech.com.

    Pavel Kohout. Foto archiv Pavla Kohouta

    To už jsem u divadel, která o sobě dávají vědět aspoň pohyblivými obrázky na vlastních webových stránkách. Bylo by spíš jednodušší vyjmenovat ta, která tak nečiní, ale zmíním raději jen některá aktivní – Divadlo na Vinohradech, Městské divadlo Brno, Slovácké divadlo, Studio DVA nebo ostravské Národní divadlo. Jeho ředitel Jiří Nekvasil již stačil mimo jiné oznámit, že blížící se dvě století od narození i připomenutí kulatého výročí úmrtí Bedřicha Smetany (1824, 1884) oslaví Ostrava uvedením všech jeho devíti oper (včetně nedokončené Violy)…

    Bolek Polívka se k stáru stal skrblíkem

    Harpagon (Boleslav Polívka) se svou truhličkou, v níž má všechny své peníze, a se sluhou Stýblem (Jakub Uličník). Foto Jiří P. Kříž

    Ukažte mi Brňáka, který není zvědavý na výkon krajana ­ – filosofa, mima, klauna, manéžisty, valašského krále a českého herce století. I když škarohlídové hned dodají: No jo, ale toho minulého. To ale jen ti, kdo neviděli nebo nepochopili ve věku novém třeba Šaška a syna, jež oba Polívkové -­ Bolek a Vladimír -­ pojali posmutněle, jak z kloubů stále vymknutější je naše doba. Anebo LakomceMěstském divadle Brno, který měl premiéru 24. března 2018.

    V paměti mnoha diváků zůstává ještě Harpagon Borise Rösnera. Pustit se do křížku s jeho pojetím domácího tyrana nebylo lehké ani pro Boleslava Polívku. Ostatně dostal se k Lakomci až v osmašedesáti, Rösner ve dvaapadesáti. Bylo jasné, že Harpagon na současném českém jevišti v novém, tak trochu na domácí skrblíkovské poměry aktualizovaném překladu Zuzany Čtveráčkové a v režii Moši bude muset být hodně odlišný od zážitku, za který Rösner v roce 2004 obdržel Cenu Alfreda Radoka i Cenu Divadelních novin.

    Ti dva – Harpagon a Frosina – by si možná mohli rozumět. Zvláště v pojetí Bolka Polívky a Aleny Antalové. Foto Jiří P. Kříž

    A taky ano. Po úvodních výstupech nešťastných Harpagonových dětí, Kleanta a Elišky (Kristian Pekar a Andrea Zelová) se do příběhu vbelhá vrtošivý, lakotný, prolhaný, podezíravý a mstivý geront. Má pocit, že ošidí celý svět: Harpagon Boleslava Polívky.

    Maličko proti duchu příběhu se inscenace – zásluhou scénografa Jaroslava Milfajta a kostymérky Andrey Kučerové – odehrává na klasicistním jevišti s velkým svícnovým lustrem, typickou nápovědní budkou, z níž se Zdena Chlumská nevysouká bez pomoci herců, a se stínítky svíček v portálu, aby neoslňovaly velectěné publikum. ­Pozoruhodný je lexikální výběr výrazů nového překladu, využívající dokonce i vulgarismy současné lidové řeči včetně citací z projevů poslanců, premiéra či současného pána Hradu. Pro potřebu TV-záznamu byly však – bohužel – mnohé z nich vypuštěny. A v nápovědní budce nebyla nápovědka. Na premiéře ji herci – jak jsem psal výše – z té budky vytahovali na jeviště…

    Polívka se převtělil do Harpagona se vší vervou potměšilého, trochu již žvavého a podstatné věci zapomínajícího vládce domu bez sebereflexe, bez schopnosti uznat vlastní výmysly a omyly a bez slušnosti pokoušet se třeba někdy je i uznat, natož napravit.

    Jíme, abychom žili

    Hraje se na klasicistním jevišti s nápovědní budkou, a je v ní opravdu nápovědka. Foto Jiří P. Kříž

    Harpagon o holi se k rychlejší akci probelhává až do chvíle, kdy na jeviště jako vichr vtrhne dohazovačka Frosina ­- Alena Antalová. Skvělá!

    Dobrých spoluhráčů má ale Polívka naštěstí víc – Michala Isteníka v hbité figuře Harpagonova kuchaře a kočího Jakuba, Jana Mazáka coby Kleantova sluhu Floka nebo Alana Novotného a Jakuba Uličníka, Harpagonovy sloužící.

    Pod jhem Harpagonovy osobní prohlídky trpí Kleantův sluha Flok – Jan Mazák. Foto Jiří P. Kříž

    Lakomcem přispělo Městské divadlo Brno dalším kouskem do dlouhé řady dlouhověkých inscenací. To, doufám, uzná po zhlédnutí na ČT Art každý, kdo Harpagona Boleslava Polívky viděl. Ti, kdo už na jaře 2018 tleskali ve stoje a dlouho, odnesli si jako po letošním Červeném pondělí televizní diváci přinejmenším ono proslulé Molièrovo naučení základní: Nežijeme, abychom jedli. Jíme, abychom žili! A zjistili, že se ledasco dá vyvzdorovat i proti křiváctví.

    Hodnocení: 80%

    Městské divadlo Brno – ­ Molière: Lakomec. Překlad Zuzana Čtveráčková. Úprava a režie Stanislav Moša, dramaturgie Jiří Záviš, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová, hudba Mirko Vuksanović, světelný design David Kachlíř. Premiéra divadelní inscenace 24. března 2018. Premiéra televizního záznamu 13. duibna 2020. Režie televizního záznamu Petr Soukup.

    Dalším dílem z dramaturgicky dobře připraveného koronavirového cyklu veřejnoprávní televize bude v sobotu 18. dubna Paní plukovníková Bengta Ahlforse v režii Vladímíra Strniska z Divadla Na Jezerce, jež měla premiéru roku 2008 (TV záznam je z roku 2018), se skvělou Jiřinou Bohdalovou v titulní roli.

    ///

    Více o inscenaci Lakomec v MdB na i-DN:

    Bolkův Lakomec jako one-man show


    Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 15)

    1. Pavel Pešek

      Profilový obrázek

      K napsanému dovolím si jen přidat:
      Máte-li Harpagona hravého fyzicky (stále ještě) i slovně, klauna, který využije každou příležitost (vkusně) rozesmát diváka, pak je z Moliérovy hry KONEČNĚ komedie.

      (Vlastně jsem nikdy nechápal, proč je tenhle text jako komedie označován. S nadšením jsem sledoval různé Harpagony, vedle zmíněného B. Rösnera především Miloše Kopeckého v Divadle na Vinohradech. Byl jsem fascinován, ale nesmál jsem se nikdy.)

      Brněnští takového Harpagona v B. Polívkovi mají a na ostatních je, kolik pro sebe svým herectvím – klaunstvím v Moliérem spíše odbytých postavách získají prostoru. Vydobili si ho A. Antalová a M. Isteník, kterého, zdálo se mi, B. Polívka nejvíce bere jako partnera. Ostatní, tu lépe, tu méně zdařile, přihrávají. Ale Moliérovy postavy jsou už takové.

      Velká poklona Z. Junákovi, který je ochoten čekat celý večer a pak svou precizní dikcí (kterou tak často v současném divadle a i v této inscenaci místy postrádám) ozdobí závěr hry v roli Anselma. Polívkova improvizovaná poznámka „konečně herec“ zněla mi jako poklona.

      Moc hezký večer. Těším se na další.

      13.04.2020 (23.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Škoda,
      že záznam není stále k dispozici. Jistě se bude řadit do tzv. „zlatého fondu“ divadelních inscenací ČT obdobně, jako je to se záznamy Harpagonů v podání Filipovského a Kopeckého (J. P. Křížem zmiňovaného Rösnera nevím, zda ČT natočila), a to právě díky hereckému výkonu – či spíš přístupu – Boleslava Polívky. Přesně toto, v podstatě autorské herecké pojetí je parketa, kterou bravurně zvládá a je v ní mistr. Nazval bych je gurmánským herectvím. Ač je celá inscenace postavená na něm, není to z jeho strany pouhá sebeprezentace, ale velmi vtipné a pro dialog a souhru otevřené rozvíjení komediantského divadla, jak je praktikoval ve svých nejlepších hereckých letech v Huse (Divadle) na provázku. Mám na mysli sérii inscenací od Commedie dell´arte přes Am a Ea a Pezza vers. Čorba až kamsi k Poslední leči či Šaškovi a královně. Je fakt, že někteří herci mu zde trochu nestačí a jedinými skutečnými partnery mu jsou pouze Michal Isteník, Alena Antalová a – přidal bych k panem Peškem jmenovaným – Jan Mazák. A v závěru – byť kraťounce – Zdeněk Junák.
      Je to ovšem i otázka dlouhodobější herecké souhry, kterou Polívka kdysi na Provázku téměř geneticky měl, ale nyní ji musí získávat jednorázovým hostováním, což je úplně něco jiného. Přesto si myslím, že i představitelé mladé generace mají – obecně – ve hře dostatečný prostor, jen zde nebyl režisérem akcentován, a herci se tak nemohli více projevit. Po úvodním milování pod stolem už žádná podobně vtipně rozehraná situace nanásledovala (a že by příležitosti byly). Jak pro celou inscenaci, tak i pro pojetí Harpagona jako ústřední postavy je to škoda. Inscenace by pak byla ještě bohatější, vrstevnatější, brilantnější. I tak ale za mne: paráda!
      Kdo má rád chytré komediantské divadlo, musel se náramně bavit.
      A jen malá douška na závěr: Nedávno uvedlo Lakomce i pražské Divadlo Kalich v titulní roli s bývalým provázkovským kolegou Polívky – Pavlem Zedníčkem. I on v té roli září, avšak herecky zcela jinak. S obrovskou vervou – řekněme hanswurstovsky – řádí, což je ale už na závadu vyznění celé hry a inscenace se přeměňuje v hereckou exhibici téměř nezávislou na původním tématu. V rozhovoru, který s ním do Dn chystám, se tomu – co je vlastně herectví a o co Zedníčkovi v jeho herectví jde – věnujeme. Oba přístupy, tedy herecky exhibovat, ale stále interpretovat či dokonce zdůrazňovat skrze postavu téma hry (případ Bolka Polívky), anebo si postavu vzít za záminku hereckého – v dobrém slova smyslu – „blbnutí“ (v Kalichu Zedníček, ve Sluhovi dvou pánů takový před nedávnem v ND byl další z jejich provázkovských kolegů – Miroslav Donutil), jsou podle mne možné a v divadle mají své oprávněné místo, byť ne každému vyhovují.

      14.04.2020 (13.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,