Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kritické teze Josefa Hermana (No. 1/2018)

    Soubor Státní opery se konečně postaral o skutečnou událost v pražské opeře.

    Prostor příběhu vášně a cti v mužské komunitě na válečné lodi z doby napoleonských válek. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Na operu Benjamina Brittena Billy Budd si u nás zatím nikdo netroufl, je technicky krajně obtížná, a vypráví příběh homosexuální vášně, cti a svědomí. Nic pro zdejší operní tradici. Je dobře, že se studovala původní čtyřaktová podoba opery, v níž se hudební témata převalují jako vlny na moři a také příběh se valí k neúprosnému konci ve volném tempu, jakým se po moři plaví loď.

    Zbrojmistr Claggart (Gidon Saks) okouzlený mladým jinochem Billym Buddem (Christopher Boldue). FOTO PATRIK BORECKÝ

    Daniel Špinar navázal na svou inscenaci Z mrtvého domu, v Brittenovi však nehledal novou interpretaci příběhu jako v Janáčkovi, jemu zjevně vlastní téma v Brittenově opeře z ryze mužské společnosti prostě je. Špinar vyprávěl příběh přímočaře, zřetelně, se všemi osudovými náhodami, psychickými zkraty, komplikovanými motivacemi, které vyústí do katastrofy. Podařilo se mu to proto, že důsledně odmítl popisnosti (možná ta namířená děla či rakve byly trochu navíc), řemeslně pečlivě vystavěl výsostně obrazivé výstupy, operní pěvce vedl v logice operního, z hudby vycházejícího jednání. Nezajímaly ho zbytečnosti, ale posiloval podstatná témata: kapitán Vere u něho nejen odsoudí Budda k smrti oběšením, ale přitíží svému svědomí tím, že exekuci sám provede mečem na posteli, v níž posléze také umírá. Řešení odporuje libretu, ale jitří výčitky svědomí, kvůli nimž stárnoucí kapitán svůj příběh vypráví.

    Prázdnému prostoru dominuje ruina postele, z níž kapitán Vere (Štefan Margita) vypráví příběh, který tíží jeho svědomí. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Poničená postel je paralelou k ruině klavíru v první polovině Janáčkovy opery. Stejného rodu je i strohý prostor holých stěn, do něhož Špinar uzavřel Janáčkův i Brittenův příběh. Správně – čert vezmi v opeře pravděpodobnost! Takový příběh lze uchopit jen symbolicky, napomohla tomu pětice akrobatů (členové Losers Cirque Company) v choreografii Radima Vizváryho, nahá (v tělových trikotech) těla vnesla do inscenace mužskou krásu, zdůraznila a zviditelnila téma zbrojmistrovy vášně a třeba také charakterizovala bitevní situaci. Na jevišti se objevovala jen když pomohla něco sdělit, žádná jen vizuální atrakce.

    Pětice nahých mužů komentuje a zesiluje jevištní dění, zvláště sexuální touhy zbrojmistra (Gidon Saks). FOTO PATRIK BORECKÝ

    Inscenace konečně zase jednou v Praze vychází z jednoho pečlivě vybraného obsazení. Štefan Margita nastudoval do nejjemnějších výrazových nuancí postavu kapitána Vere, co úzkosti a sebezpytování je v jeho projevu. Co fráze, to vyjádření pocitu, odhalení traumatu, nikoli jen, byť bezchybná, pěvecká interpretace. Majstrštyk!

    Kapitán Vere (Štefan Margita) v podobě citlivého gentlemana 18. století, charakterizovaný šlechtickým zšenštilým kostýmem, spolu s Billym Buddem (Christopher Boldue). FOTO PATRIK BORECKÝ

    Pro titulní roli se přesně hodí podobou, jednáním i bezprostředním projevem Christopher Boldue – když se v operních kruzích rádo přetřásá, jestli by zahraničního hosta adekvátně nahradil někdo domácí, pak tentokrát ne! To bych už netvrdil v případě Gidona Sakse, nicméně pro roli zbrojmistra Claggarta je naprosto disponovaný.

    Zbrojmistr John Claggart (Gidon Saks) a jeho sexuální touhy. FOTO PATRIK BORECKÝ

    V takových produkcích ovšem záleží na nejmenších rolích – z řady dalších pěvců připomenu Adriana Clarkea coby navigátora Flinta, a Jiřího Brücklera za výtečně zazpívané i předvedené dvě důstojnické role. Poklona všem!

    Scéna válečného střetu s nepřátelskou lodí (členové Losers Cirque Company, vzadu uprostřed Štefan Margita). FOTO PATRIK BORECKÝ

    Nakonec jedna z nejdůležitějších kvalit – Christopher Ward dovedl orchestr Státní opery k soustředěnému výkonu, docílil jemných zvukových valérů, které jsou nezbytnými základy inscenace. K tomu dobře sezpívaný mužský sbor, spolehlivě sekundovalo několik členů Kühnova dětského sboru. Zkrátka výsostné hudební nastudování ve všech aspektech.

    Nenechte si ujít!!

    Národní divadlo Praha, Státní opera – Benjamin Britten: Billy Budd, původní čtyřaktová verze opery z roku 1951. Libreto Edward Morgan Forster a Eric Crozier podle novely Hermana Mellvila. Hudební nastudování: Christopher Ward, režie: Daniel Špinar, scéna: Lucia Škandíková, kostýmy: Marek Cpin, světelný design: Karel Šimek, sbormistr: Adolf Melichar, choreografie: Radim Vizváry, dramaturgie: Jitka Slavíková. Česká premiéra v budově Národního divadla 18. ledna 2018.

    ///

    Více na i-DN:

    Čelákovické glosy (No. 25)


    Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 1/2018)

    1. Jan Dehner

      Profilový obrázek

      mám radost,
      že to vidíme prakticky stejně! kolegyně mi připomněla, že Špinar režíruje „postmoderně“ – naštěstí ne moc, pro mě je tenhle pojem dosti sprosté slovo…

      24.01.2018 (16.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Postmoderně…
      co to dnes znamená? Před těmi bratru třiceti lety postmoderna rezignovala na originalitu (všechno už tu bylo) a uvolnila zacházení s tématy (inscenace nemusí dodržet intence autora hry nebo partitury, tedy v performing arts) – zjednodušeně řečeno. Mělo to tehdy své důvody a výrazně to ovlivnilo jevištní poetiku do dnešních dnů.
      Ale to, co považujete za sprosté slovo, je spíš neschopnost stvořit srozumitelnou emotivně i tématem silnou inscenaci, vidím jich takových hodně, a to jak tradicionalistických, tak „postmodernistických“.
      Jsem také rád, že jsme se na této inscenaci shodli. Konečně má pražská opera něco opravdu velkého! Mám radost. Ale nemám radost z toho, že takové inscenace generuje provozní systém a způsob řízení oper ND spíš náhodně.

      25.01.2018 (0.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,