Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Čelákovické glosy (No. 25)

    Mnohá překvapení

    Národní divadlo / Státní opera, Praha – Benjamin Britten: Billy Budd. Repro ND

    První překvapení: zvuk orchestru Státní opery (jde o produkci tohoto souboru) je od prvního nasazení jemný, barevný, komorní, s dobrými sóly skupin. Tak se positivně projevuje práce s tělesem, postulování mimořádných úkolů – viz listopadový koncert, kde zazněl mj. Bergův houslový koncert a první akt Wagnerova Siegfrieda.

    Druhé překvapení: scénický tvar. Rozlehlá sterilní hala s deformovanou nemocniční postelí (která bude i něčím jako kapitánským můstkem), na níž leží kapitán Vere rozpomínající se na celý příběh, se promění v lodní palubu poté, co vběhnou dvaceti dveřmi námořníci (zpočátku trýznění spíše psychicky, než fyzicky – při naříkavém sborovém zpěvu nevytahují plachty, jak jim to předepisuje libreto, ale vkleče se monotónně kolébají).

    Režisér Daniel Špinar inscenuje trochu Brittena, více však svoji představu o látce a opeře. FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Režisér Daniel Špinar inscenuje trochu Brittena, více však svoji představu o látce a opeře – někdy tak potencuje sdělení díla, jindy jsou jeho nápady mimo. Například na večírku u kapitána si důstojníci místo avizovaného pití vína hrají s modely lodí (které jim tam přinesou malí chlapci – konotaci radši nedomýšlet), kapitán Vere umývá nahému Billymu nohy v lavoru (katolický obřad na Zelený čtvrtek, ovšem bez nahoty). Jakoby „ozvláštnění“ se projevuje i v dekoraci – ve druhém díle přibudou rakve (pozor diváku, budou mrtvoly!) a později se z boku na chvíli vysunou hlavně děl (tohle už neumím vyložit).

    Třetí překvapení: přes tyto nelogičnosti, obrazy, metafory (čeho?) je děj tlumočen srozumitelně a sugestivně, expozice i konflikt jsou dobře vyloženy, je zřetelné napětí mezi postavami. Režisér vede představitele ke stylizovanému pohybu, civilnímu herectví. Odbouráním konkrétních akcí (tažení lan apod.) vlastně obnažuje konflikt, v němž jde o zotročení a utlačování.

    Kolem postavy hlavního zloducha Johna Claggarta se vine pět submisivních, prakticky nahých mladíků (členové Losers Cirque Company). FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Sexuální stránka příběhu ovšem není opomíjena – kolem postavy hlavního zloducha Johna Claggarta se vine pět submisivních, prakticky nahých mladíků (členové Losers Cirque Company); to je jejich hlavní funkce. Kromě toho také vytvářejí „dramatický vizuál“ v instrumentálních mezihrách. Zřejmou sexuální konotaci má i změna způsobu popravy Billyho Budda – ačkoli se několikrát zmiňuje, že bude oběšen, nakonec ho kapitán Vere v posteli probodne mečem.

    Čtvrté překvapení, už méně pozitivní: ve druhé půli se zřetelně projevuje, že hraná čtyřaktová verze opery je mnohomluvná. Napětí klesá, také proto, že režisér už nepřináší nové nápady a naopak se uchyluje ke konvenčnímu „hamletování“ v závěrečné scéně kapitánova umírání (pravda, dílo k takovému ztvárnění takřka vybízí).

    Páté překvapení: velmi dobré výkony zpěváků i po herecké stránce. FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Páté překvapení, opět pozitivní: velmi dobré výkony zpěváků i po herecké stránce – např. Gidon Saks (hlavní zloduch zbrojmistr Claggart) je využitelný i v tanečně akrobatických kreacích se skupinou Losers Cirque Company. Christopher Bolduc jako protagonista byl ve svém projevu střízlivý a přitom sugeroval mladický zápal, radost ze služby i pocity ublížení. Štefan Margita vytvořil přesvědčivou postavu stárnoucího kapitána Vere, prostými prostředky postihl jeho rozpolcenost ve chvílích rozhodování o osudu Billyho Budda. Ostatní zpěváci vytvořili v rámci svých úloh také působivé kreace. Časté koloraturní pasáže zněly sólistům přirozeně a působivě, taková interpretace „zdůvodňovala“ jejich použití.

    Štefan Margita (vlevo) vytvořil přesvědčivou postavu stárnoucího kapitána Vere, Christopher Bolduc byl ve svém projevu střízlivý a přitom sugeroval mladický zápal. FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Brittenovu hudbu, která dovedně využívá vytrubované vojenské signály (nebo jejich napodobení), dirigoval Christopher Ward věcně, bez zbytečných výrazových vln, v komorním zvuku. O to více byla dramatická.
    Všechna překvapení nakonec vedla ke komplexnímu zážitku, především v první části představení, která „šla báječně přes rampu“. Jak už jsem zmínil, ve druhé půli jeho intenzita bohužel poklesla, přesto šlo o výkon na slušné evropské úrovni.

    Národní divadlo / Státní opera, Praha – Benjamin Britten: Billy Budd. Libreto Edward Morgan Forster a Eric Crozier podle novely Hermana Mellvila, hudební nastudování Christopher Ward, režie Daniel Špinar, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Marek Cpin, světelný design Karel Šimek, orchestr a sbor Státní opery (sbormistr Adolf Melichar), členové Kühnova dětského sboru (sbormistr Jiří Chvála), členové skupiny Losers Cirque Company, choreografie Radim Vizváry, dramaturgie: Jitka Slavíková. Česká premiéra 18. ledna 2018 v budově Národního divadla v Praze.

    ///

    Více na i-DN:

    Kritické teze Josefa Hermana: Billy Budd v Národním divadle


    Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 25)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,