Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kritické teze Josefa Hermana (No. 7/2018): Národní divadlo, Praha: Libuše

    Orchestr Národního divadla dokáže zahrát výborně, všechny jeho sekce, této partituře ovšem vládnou žestě, báječně sladěné, zvukově vyrovnané – paráda. Nastudoval a řídil Jaroslav Kyzlink pečlivě, hudba dýchá tempy od dramatických hybných po slavnostní maestoso, v plném krásném zvuku i pečlivě připravených sólech. Chybička se holt vloudila zrovna do nádherně zahrané předehry.

    Gestikulace na pohyblivých chodnících Foto Hana Smejkalová

    Na jevišti je inscenace Jana Buriana naprosto bezradná a v tradici Národního divadla ostudná, provedená archaickými a dnes nechtěně legračními prostředky. Příjezdy a odjezdy statistů i sólistů (a třeba i Přemyslova pluhu) na pohyblivých chodnících jsou z hodně hlubokého dávnověku. Gestikulace pěvců ve statických postojích a huňatých kostýmech se nedá brát vážně coby tvorba jevištních postav. Namísto věcného jednání se bezkoncepčně kreslí jakési živé obrázky – nemohu napsat obrazy, protože jsou nicotné. Lépe nevyzněly ani taneční pasáže.

    Nejvíc zaráží absence tématu – pro co jiného, než že je Opera ND povinna Libuši uvádět, inscenace vznikla? Co inscenátorům leželo na srdci? Jaký étos a jakým způsobem chtěli do inscenace vložit? Jediné, co z ní kromě inscenačního pragmatismu snad ještě lze vyčíst, je nevkusný nacionalismus – ze závěrečného obrázku položení základního kamene Národního divadla a vlasteneckého juchání se dělá zle i esteticky. Že by politická pojistka i směrem k Okamurovi? Jan Burian se kdesi nechal slyšet, že inscenace Libuše má spojovat – zní to stejně jako z úst Miloše Zemana…

    Gestikulace prostného lidu Foto Hana Smejkalová

    Schody přes celé jeviště připomínají expresionistické scény z počátku dvacátého století, také byly doplňovány malovaným pozadím, jen ne odvozeným ze známých obrazů generace výtvarníků Národního divadla, jako v tomto případě (jeden obraz palisád však Vlastislava Hofmana, pravda, připomněl). Na první výstup se v projekci valí voda – připomínka povodní v roce 2002? Mihnou se i “svobodovské” světelné rampy a proroctví Libuše se zpívá před světelným panelem jako na hlavním nádraží. Že by programová připomínka různých stylů z historie Národního divadla? A kdyby, to je téma hodné nového uvedení Libuše v tak turbulentní době, jakou prožíváme?

    Iveta Jiříková v ladném gestu Libuše Foto Hana Smejkalová

    Ivetě Jiříkové v titulní roli není skoro rozumět, jen se snaží vokalizovat. Jak by měla part zpívat, předvedla až poslední větou role, na tu se zřejmě celé představení šetřila. Z obsazení se dá se značnými výhradami uznat jen Svatopluk Sem coby Přemysl, jeho projevu však chybí kantiléna a slova často zanikají v podivné deklamaci – jakkoli má pěvec pro roli veškeré předpoklady, zřejmě otázka nedobrého nastudování, jako u dalších, odhaduji. Petra Alvarez Šimková má také na lepší interpretaci Krasavy. František Zahradníček v prostoru Národního divadla a pod tlakem hřmícího orchestru nehezky tlačil na hlas a občas distonoval, přitom vím, že Chrudoše má nastudovaného hodně dobře. Jaroslav Březina s námahou zvládá nejvyšší tóny partu Šťáhlava a nemyslím, že je dobře obsazen. Jiřímu Sulženkovi v roli Lutobora nezní nejnižší polohy – opět kritika obsazení, nikoli pěvce. Jiří Brückler zazpíval Radovana vcelku spolehlivě, stejně jako Stanislava Jirků Radmilu. Obsazení hodné interpretační tradice Libuše v Národním divadle to však není ani v jednom případě. Odhaduji, že někteří alternanti by možná byli případnější, proč nezpívali? Pragmatické provozní ohledy?

    Svatopluk Sem jako Přemysl Foto Hana Smejkalová

    Že Opera Národního divadla po nepodařených inscenacích klesne ještě hlouběji, a to zrovna v titulu, jímž by se měla chlubit, jsem nečekal. Jestli je devalvování hodnot jednou z hlavních příčin politického marasmu, pak v opeře k němu Národní divadlo razantně přispívá. A všichni garanti, kteří drží Jana Buriana ve funkci a nepřipustili o problémech veřejně diskutovat. A on sám neschopností sebereflexe.

    Libuše Ivety Jiříkové věští před světelným panelem Foto Hana Smejkalová

    Opera Národního divadla, Praha – Bedřich Smetana: Libuše. Slavnostní zpěvohra ve třech jednáních, libreto Josef Wenzig a Ervín Špindler. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Jan Burian, režijní a pohybová spolupráce Petr Zuska, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Kateřina Štefková, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéra 14. září 2018 v historické budově Národního divadla. Psáno ze slavnostní představení k 100. výročí vzniku Československa 27. října 2018 (4. představení).

    ///

    Více na i-DN:

    K Libuši se musí dospět

    Čelákovické glosy (No. 35)

    Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 20)


    Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 7/2018): Národní divadlo, Praha: Libuše

    1. Bronislav Procházka

      Profilový obrázek

      „jeho projevu však chybí kantiléna
      a slova často zanikají v podivné deklamaci – jakkoli má pěvec pro roli veškeré předpoklady, zřejmě otázka nedobrého nastudování, jako u dalších, odhaduji.“
      A čím jiným by to mohlo být, že to pouze odhadujete? Velmi často kritikové svou úrovní kopírují úroveň kritizovaného. Alespoň základní logiku, prosím.

      31.10.2018 (23.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Josef Herman

      Josef Herman

      Čím jiným to mohlo být?
      Svatopluk Sem mohl být v neohlášené indispozici, pro roli nemusí mít tu pravou pěveckou techniku, ten správný typ „smetanovského“ hlasu, překryje ho orchestr (což se tu, mimochodem, trochu dělo), jeho hlasu nemusí vyhovovat akustika, ublížit mu může režisér nesprávnou aranží…
      Protože kvality Svatopluka Sema dobře znám a slyšel jsem ho ve většině rolí, které zpívá, odhadl jsem problém ve způsobu nastudování role, a když to trochu rozvedu, pak myslím z původně dobrých důvodů: Sem velmi dobře artikuluje, šlo tu asi víc o srozumitelnost než o vázané legato (ono libreto není zrovna zpěvné), jenže to podle mne má popsané důsledky.
      Hloupé invektivy (jiné být nemohou) jako obvykle nekomentuji. A přeji vše dobré.

      03.11.2018 (1.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,