Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 20)

    Ke stému výročí vzniku samostatného státu uvedlo 14. září pražské Národní divadlo premiéru nového zpracování Smetanovy opery Libuše. Hudebně dílo nastudoval a na premiéře dirigoval hudební ředitel opery ND Jaroslav Kyzlink, režíroval ředitel ND Jan Burian.

    Jaroslav Kyzlink kladl důraz na dramatičnost. Dynamické kontrasty vyzněly vcelku přesvědčivě, ačkoliv mnohdy sílu zvuku předimenzoval a pěvci se v něm ztráceli. Zůstal však dosti dlužen dramatickému vypracování jednotlivých témat a Smetanově polyfonii. Místy celkový zvuk zněl jen jako sled tónů, v němž se obtížně hledal jejich celkový hudební smysl. Přitom orchestr Národního divadla podal po technické stránce vynikající výkon.

    Inscenátoři vycházeli zdá se z toho, že o Libuši a Přemyslovi neexistují žádné historické prameny. Opera byla tedy inscenována jako sled živých obrazů z české mytologie evokujících svým charakterem devatenácté století, nikoliv jako živé hudební drama. Jejich smysl a vyznění jsou tak nejasné.

    Scénograf Daniel Dvořák ohraničil jeviště zlatým obrazovým rámem. Foto Hana Smejkalová

    Scénograf Daniel Dvořák ohraničil jeviště zlatým obrazovým rámem, pro předminulé století typickým. Do něj přijíždějí na posuvných pásech sólisté a sbor v teatrálních pózách jak na orlojích či v lidových betlémech. Sestoupí, zazpívají, odehrají svoji roli a odjíždějí. Na statickou scénu přijíždějí i vycpané ovce, rádlo… Ženci zavěšeni nad jevištěm naznačují běh, nepřirozeně rozjásaný lid a jeho taneční výstupy evokují agitku padesátých let minulého století. Vyvolávají v hledišti až nevěřícný smích. V rámu se promítá příjezd Libušina poselstva, sjíždí do něj zobrazení krajiny, současné i historické. Při Libušině proroctví je pro změnu spuštěn oslňující diodový závěs, nehnutě stojící Libuše před ním evokuje spíše americkou sochu Svobody než vznešenou slovanskou panovnici ve věšteckém vytržení. Její proroctví tak zcela zaniká, a to tím spíš, že v jeho závěru je na jevišti naivisticky zobrazena slavnost kladení základního kamene ND. I to byl zřejmě jeden z důvodů, proč proroctví nesklidilo potlesk na otevřené scéně, jak bývá obvyklé.

    Kostýmy Kateřiny Štefkové jen podtrhují výtvarnou nevyváženost celku. Foto Hana Smejkalová

    Kostýmy Kateřiny Štefkové jen podtrhují výtvarnou nevyváženost celku. Kostýmy Libuše a lidu kolem ní, barevně důsledně světle béžové, evokovaly antiku. Bíle poprášenými topornými parukami (sólisté i sbor) připomínali herci oživlé sochy. Kostýmy sólistů vzájemně splývaly, neodlišovaly jednotlivé role. Opakem byly velmi výrazně barevné oděvy optimistického Přemyslova lidu.

    V této koncepci měli pěvci velmi obtížnou pozici. Nemohli se rozehrát, dát postavám jejich charakteristické rysy. Ztvárnit postavy aspoň nějak přesvědčivě, natož pravdivě pro ně nebylo jednoduché.

    Všem dominoval Adam Plachetka v roli Přemysla. Foto Hana Smejkalová

    Všem dominoval Adam Plachetka v roli Přemysla. Znělým, průrazným barytonem příjemného témbru, čistotou hlasového projevu a celkovým vystupováním dokázal vytvořit uvěřitelnou postavu, svým herectvím i zpěvem oslovil diváky. Byl tak jediným, kdo se dočkal potlesku na otevřené scéně. Prokázal, že jeho úspěchy v zahraničí nejsou náhodné. Titulní roli na premiéře zpívala Dana Burešová. A i když ji přijmeme jako lyričtější Libuši, pro ztvárnění české kněžny je přece jen třeba dramatičtějšího a průraznějšího hlasu i projevu. Navíc pěvkyni nebylo dobře rozumět, především v závěrečném proroctví.

    Spolehlivé výkony podali ostatní pěvci, v duchu režijní koncepce odtažitě. Chrudošem byl František Zahradníček, Lutoborem Jiří Sulženko, Radovanem Roman Janál, Radmilou Stanislava Jirků. Nejvýrazněji působil Jaroslav Březina v roli Šťáhlava. Maria Kobielska jako Krasava zaujala oduševnělostí svého projevu. S choulostivým ansámblem ženců si dobře poradili Eva Kývalová, Lucie Hájková, Yvona Škvárová a Václav Lemberk. Posílený sbor pod vedením Pavla Vaňka předvedl krásný zvuk, ale zpěv byl velmi málo srozumitelný.

    Těžko říci, co si divák má z této Libuše odnést. Foto Hana Smejkalová

    Těžko říci, co si divák má z této Libuše odnést. Dojetí v publiku nepřicházelo, sváteční pocit, který posluchač při Libušině proroctví míval, tušení hrdosti, odvahy, síly – nic z toho se nedostavilo.

    V obsáhlém a fundovaném textu Ondřeja Hučína, který je otištěn v programu, se na straně 73 překvapivě píše: po krátkém veselém zpěvu ženců, který sem Smetana zkušeně vkládá jako typický nástroj romantické ironie… Je tedy tato inscenace záměrnou parodií na národovecké snahy devatenáctého století?! Či měla naopak toto století a jeho atmosféru připomenout a jen se to nepodařilo? Nebo – viděno ze zcela jiného úhlu – měla snad tato Libuše vyjadřovat názor, že vlastenectví a národy jsou dnes přežitkem? A my se na ně máme dívat s nadhledem současného evropanství? Při oslavách vzniku samostatného státu by to bylo věru zvláštní poselství… Anebo inscenátoři prostě jen nevěřili vlastní dramatické síle Smetanova díla?

    Škoda, že divák, odcházející z divadla, přemýšlí nad těmito věcmi, místo, aby byl bezvýhradně osloven a uchvácen genialitou Smetanovy hudby.

    Národní divadlo, PrahaBedřich Smetana: Libuše. Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Jan Burian, režijní a pohybová spolupráce Petr Zuska, scéna Danie Dvořák, kostýmy Kateřina Štefková. Premiéra 14. září 2018 v Národním divadle, Praha.

    ///

    Více na i-DN:

    Čelákovické glosy (No. 35)


    Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 20)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,