Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Konečně naživo

    Poprvé po sedmdesáti pěti dnech se streamy a videozáznamy různé kvality mířím na skutečnou premiéru – na Protokol do Divadla v Celetné. Jdu sama a jsem trochu napjatá, vedle koho a kde budu sedět. Hlediště je poloprázdné, některé diváky uvaděčka posílá na jeviště. Na izolovanou dvojici židlí ke mně usedá cizí pán.

    Dobrý den.

    Dobrý den.

    To nás sem asi spolu posadili, abychom se seznámili, zahajuje hovor.

    Nejsem si jistá, jestli takhle u sebe nemají sedět jen rodinní příslušníci z jedné domácnosti.

    Tak to se rovnou vezmeme, ne? žertuje muž s červenými ponožkami. Chvilku se bavíme, je to docela milé. Za dlouhé roky pravidelných návštěv divadel jsem většinou s neznámými sousedy neprohodila ani slovo. Po letošních událostech se zdá, že lidé chtějí hlavně komunikovat.

    Později potkávám ve foyer a před vchodem několik známých. Krátce si povídáme o nové inscenaci. Řeč se pak stočí k přijímačkám na gympl, což je moje téma posledních dní. Dokonce se přistihnu, že používám mateřský plurál, který jsem nevzala do úst snad ani v době, kdy moje dcera byla kojenec. No jo, koronavirus některé věci změnil. A po týdnech strávených doma s testy z Cermatu a zprávami z MŠMT se člověk prostě musí s ostatními podělit. Radka Potměšilová dorazila s manželem, hercem Janem Potměšilem. Je to sympatická paní, kterou znám jenom z Facebooku. Teď, když se konečně vidíme, mi líčí trampoty své rodiny s maturitou a přijímacím řízením na VŠ. Vzájemně si přejeme štěstí a pevné nervy. Matky musí v této těžké době držet pospolu, protože studijní milníky svých potomků pochopitelně prožívají mnohem intenzivněji než děti samotné.

    Herec Tomáš Karger mě nepoznává, protože mám roušku. Když si ji sundám, běží ke mně a volá: Kačko, to jsi ty! Objímá mě a líbá na obě tváře. Povinné rozestupy v divadle, které je kontaktní tak nějak celkově, se zkrátka udržet nedají.

    Kolem jedenácté odcházím domů. Venku je hrozná zima a já mám jenom mikinu. V režimu home office jsem téměř přestala sledovat předpověď počasí. Ulice je v podstatě prázdná. Sundávám roušku a běžím na metro. Hlavně nechci nastydnout, za čtyři dny mě totiž čeká další výlet do divadla, o který opravdu nechci přijít.


    Komentáře k článku: Konečně naživo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,