Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Konec legrace (No. 1)

    Před několika tisíci lety dal Bůh lidem desatero přikázání. Základní příručku pravidel, podle kterých by se měl žít slušný život v souladu se společenskou morálkou i vírou. Jenže kdo rozhoduje, co je dobré a co špatné, dnes? Nakolik dnešní společnost dodržuje ony etické zásady a jde vůbec vyřešit morální dilema jednou větou? A záleží na tom ještě vůbec někomu? Podobné otázky si kladl Krzysztof Kieślowski, když roku 1988 napsal scénář a natočil seriál televizních filmů – Dekalog, kde každé přikázání dostalo samostatnou epizodu, a na osobních příbězích obyvatel jednoho varšavského sídliště ukázal morální rozpad společnosti. Divadelní adaptace Stephana Kimmiga z vídeňského Volkstheatru s názvem Desatero přikázání je podobenstvím o hledání morálky. Nedělní představení v Divadle na Vinohradech zahájilo letošní Pražský divadelní festival německého jazyka.

    Prázdnou scénu narušuje jediný výrazný prvek, a sice torzo kabiny kamionu, které spolu s kostýmy odkazuje k osmdesátým letům v neutěšených končinách. Foto © www.lupispuma.com / Volkstheater

    Kimmig se rozhodl příběhy nerozdělovat, ale nechal je se volně prolínat, aby se spojily v téměř tříhodinovou inscenaci. Nejedná se však o dějovou propojenost, nýbrž o vnější formální postup. Jednotlivé epizody jsou rozsekány na několik částí a úseky několika rozdílných osudů jsou pak mezi sebou promíchány. Zatímco se na jevišti odehrává situace z jednoho příběhu, aktéři těch ostatních vyčkávají na červených plastových židlích vpředu po stranách jeviště, až znovu dostanou prostor a herce v centru dění nahradí.

    Stejně jako se mezi sebou střídají rozdílné dějové linie, tak i oktet herců doplněný o dvě děti plynule přechází z role do role. Představitelé převléknou kostým, paruku a spolu s tím výrazně promění i svůj herecký projev. A právě herectví je největší silou celé inscenace. Obejde se (většinou) bez velkého patosu, je velmi přesné a poutá divákovu pozornost i ve chvílích, kdy inscenace dlouhými promluvami a místy poněkud nesoudržnými propletenci lidských osudů ztrácí na temporytmu. Každý z herců dokáže své postavy dostatečně odlišit a nesklouznout při tom k parodii, byť na jemné zesměšňování či mírný nadhled také dojde. Navíc je věcné herectví dokreslováno občasnými stylizovanými gesty a pohyby, které metaforicky dovysvětlují vztah mezi jednajícími. Když například během štědrého večera milenka odláká muže, který je objektem jejího zájmu, od jeho rodiny, ukazuje mu svou oddanost a odevzdanost spojenou ale zároveň s určitým nátlakem tak, že na něj začne padat celou vahou svého těla.

    Věcné herectví je dokreslováno občasnými stylizovanými gesty a pohyby, které metaforicky dovysvětlují vztah mezi jednajícími. Foto © www.lupispuma.com / Volkstheater

    Ostatní prvky inscenace již bohužel nejsou tak čitelné či srozumitelné. Režisér se patrně snažil abstrahovat příběhy do obecné roviny výpovědi o současné společnosti, čemuž svědčí i prázdná scéna. Narušuje ji jediný výrazný prvek, a sice torzo kabiny kamionu. Po úvodu, v němž starší dáma v bílých šatech, evokující přesluhujícího anděla či ducha, adresuje autorovi směs filosofických otázek (Co je štěstí? Co je důležité? A co láska?), se tato bytost odebere do nákladního vozu a sleduje, jakou odpověď jí autoři prostřednictvím inscenace nabízejí. Rozbité auto a do jisté míry i kostýmy odkazují k osmdesátým letům v neutěšených končinách. V několika momentech se zmiňuje přímo Polsko, nebo postavy dokonce začnou polsky mluvit. Tendence zobecnit příběhy na všeobjímající úvahy o lidském chování, uvažování a dilemata, která dnes společnost i jedinci řeší, se ovšem s připomínáním konkrétního polského kontextu osmdesátých let poměrně dost bije.

    O adaptaci, která by nesla podobně silnou výpověď a dojem jako Kieślowského filmy, nemůže být řeč; o to více inscenaci neustálé připomínání původní předlohy vlastně škodí. Rozhodně však zaujmou nadstandardní herecké výkony, které si tak bezprostředně (a přesto výjimečně) dokázaly osvojit jeviště Divadla na Vinohradech.

    Volkstheater, Vídeň – Krzysztof Kieślowski: Desatero přikázání. Režie: Stephan Kimmig, dramatizace: Stephan Kimmig a Roland Koberg, dramaturgie: Roland Koberg, scénografie: Oliver Helf, kostýmy: Anja Rabes, hudba: Michael Verhovec, light-design: Paul Grilj. Hrají: Gábor Biedermann, Peter Fasching, Anja Herden, Lukas Holzhausen, Nadine Quittner, Seyneb Saleh, Jutta Schwarz, Jan Thümer, Leonhard Baumgartner, Johanna Baumgartner. Premiéra 15. 12. 2017. Psáno z představení 18. 11. 2018 v Divadle na Vinohradech v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

    ///

    Více o Pražském divadelním festivalu německého jazyka na i-DN:

    PDFNJ


    Komentáře k článku: Konec legrace (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,