Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 7)

    V sobotu 24. června a v pondělí 26. června se v Divadle Ponec odehrály dvě rozdílné, ale formou v zásadě si podobné produkce – duety muže a ženy.

    V prvním případě se jednalo o rovnocenný duel izraelské (původem z Chile, v Izraeli – konkrétně v Tel Avivu – žije a působí od roku 2010, předtím v letech 1998 – 2010 působila v Německu /více zde/) choreografky a tanečnice Olivie Court Mesa s jejím životním partnerem Yochaiem Gintonem nazvaný I carry, you hold / Já nosím, ty držíš.

    Dvacetiminutové představení je postavené na kontaktní improvizaci, již oba vyučují v rámci jejich pohybové laboratoře The Common Body. V zásadě ale o nic moc víc nejde. Mesa je silový typ tanečnice, je schopná svého partnera nosit, chytat jeho náskoky, partneřit s ním v mnoha pohybových variacích. A on je jí vhodným partnerem. Občas přebírá aktivitu sám, dostávají se i do groteskních situací, kdy ji celou překryje svým tělem a pak se zase rozdělí. Vytvářejí různé situace, které lze interpretovat jako mezilidský vztah či – jak k tomu inklinovali někteří diváci v diskusi po představení – jako feministický manifest Mesy vyrovnávající – či dokonce překlopující – roli a možnosti ženy v tanci a v důsledku i vztahu mezi mužem a ženou.

    Bylo to sice vtipné, pohybově vynalézavé, intenzivní, ale v zásadě spíše pohybové cvičení formou kontaktní improvizace. Foto Vojtěch Brtnický

    Nevím. Bylo to sice vtipné, pohybově vynalézavé, intenzivní, ale v zásadě spíše pohybové cvičení formou kontaktní improvizace, jíž se oba zabývají a o níž po představení zasvěceně a zajímavě mluvili. Sympatický pár, který si umí z tance i sebe sama udělat legraci, své tancování vnímá a dělá poctivě a je skutečně – vzájemně mezi sebou i s diváky – komunikativní. Nebere sebe ani tanec příliš vážně a na jevišti spíše než kompaktní tvar (vzpomněl jsem si během představení na dávný duet Malé modré nic Karla Vaňka a Evy Černé, který byl mnohem intimnější, opravdovější, propracovanější) předvádí – tak trochu novocirkusové (tedy pohybově a fyzicky náročné, na odiv dávané) – pohybové sestavy s fórky (tělo jako loutka, pouštění hudby z mobilu, úvodní nástup ve sportovním a převlek do šatů ležících na zemi, závěrečné odtažení tanečníka po zemi ze sálu). Vlastně nejzajímavější – či nejživější – situace nastávaly, když se tanečnici (jak po představení nechtěně, ale občas se jim to stává) rozpustil pevně začesaný cop a při růzých zvedačkách a kroužení jejího těla zavěšeného za spolutanečníka jí sponky létaly všude po sále (diváci seděli ve čtverci kolem prázdného jeviště) a vlasy začínaly postupně vlát.

    Berger Myhre & Lasse Passage: Panflutes and Paperwork. Foto Rob Hogeslag

    To druhý duet byl daleko chladnější, formalistický a v zásadě nekomunikativní. Padesátiminutová hudebně-pohybová/taneční inscenace se jmenovala Panflutes and Paperwork / Panovy flétny a práce s papírem a jejími autory byli Ingrid Berger Myhre, norská choreografka a performerka působící v Bruselu, a Lasse Passage, norský hudebník a skladatel, přední osobnost současné norské hudební scény. Zde šlo – jak tvůrci potvrdili i po představení – zcela programově o stylistické, či spíše formalistické (experimentální) cvičení přísně dodržující zvolenou formu zkoumající vztah tance (pohybu) a základních hudebních a rytmických struktur.

    Zprvu oba předvedli několikaminutový rytmizovaný vokální (voicebandový/a cappella) duet na slova Fish and chips. Zpívali/Recitovali je pomalu, rychle, dekomponovali je, ostře rytmizovali i z nich vytvářeli různé hudební struktury. Bylo to vtipné a zábavné. Pak oba pobíhali pozadu i popředu po jevišti v různých vzájemně se křížících liniích po jevišti, pak se Passage vydal ke stoličce a kytaře, které stály uprostřed na malém koberečku, a Myhre tančila na jeho hraní. A to třeba třikrát stejnou – jednoduchou, přehlednou choreografii na stejnou hudbu, stejnou (jím zpívanou) písničku. Poté se Passage položil do stejné výchozí pozice jako předtím Myhre, ta si vzala kytaru, zahrála (neumětelsky) úplně stejnou psíničku, zatímco on tančil (spíš se neuměle pohybově naznačoval) stejnou choreografii. A tak duet, číslo po čísle pokračoval. Působil jako záměrně odosobněný chladný – písničkový, z různých čísel sestavený – humor provozovaný s tzv. poker face. A lidé produkci právě tak vnímali a poměrně často se smáli. Nemám moc pro takový, diváky znejisťující přístup smysl, ale říkal jsem si: Norové mají zkrátka zvláštní smysl pro humor.

    Byl jsem zvědav, co tvůrci budou o svých dílech po představení říkat. Zatímco Mesa s Gintonem byli komunikativní, vstřícní, do detailů domýšleli nabízená témata jak od moderátorky Veroniky Joškové Štefanové, tak od diváků, Myhre s Passagem si udržovali odstup, a ač se moderátorka (každou produkci festivalu moderoval někdo jiný) Marta Ljubková snažila sebevíc, nic podstatného z nich nedostala. Zvláště hudebník Passage si udržoval znechucený výraz nepochopeného umělce, který danou produkci vytvořil jako vážně míněný experiment, ale diváci se – pro něj nepochopitelně – při ní smějí. A to nejen v Praze. Ovšem, říkal jsem si, možná i to byl zvláštní norský smysl pro humor, domyšlený do důsledků.

    Ingrid Berger Myhre (uprostřed) s Lassem Passagem si udržovali odstup, a ač se moderátorka Marta Ljubková (vpravo) snažila sebevíc, nic podstatného z nich nedostala. Foto Vladimír Hulec

    Přesto byla tato produkce pro mne (včetně vystupování obou) nejproblematičtější z celého letošního, jinak velmi vydařeného (včetně závěrečné produkce, o níž napíšu příště) festivalu.

    Olivia Court Mesa (CL/IL): I carry, you hold / Já nosím, ty držíš. Choreografie Olivia Court Mesa, zvukový design Roey Hason, hudba Wolfgang Amadeus Mozart/ Piano Concerto No.23 in A Major, K.488: II.Adagio. Matthew Herbert/ Titles, kostýmy Factory 54. Účinkují: Olivia Court Mesa and Yochai Ginton (creative co-dancer). Délka 20 minut. Premiéra 14. listopadu 2019, Curtain Up Festival, Israel /zde/. Psáno z uvedení 24. června 2023 na festivalu Tanec Praha 2023 v Divadle Ponec v Praze.

    Ingrid Berger Myhre, Lasse Passage (NO/NL/BE): Panflutes and Paperwork / Panovy flétny a práce s papírem. Performeři: Ingrid Berger Myhre, Lasse Passage, hudba Lasse Passage, Ingrid Berger Myhre, světelný design Edwin van Steenbergen, poradce Alex Zakkas, Merel Heering, kostýmy Min Li, fotograf Rob Hogeslag. Koprodukce Dansateliers Rotterdam (NL), Black Box Teater (NO), CSC Bassano Del Grappa (IT), WP Zimmer (BE) za podpory P.A.R.T.S., Rimi/Imir Senter for Scenekunst, Moving Futures Festival, FPK Nieuwe Makers Regeling. Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP 2014-2021, financováno Arts Council Norway. Délka 50 minut. Premiéra 20. únor 2019 Theater Rotterdam Schouwburg, Rotterdam (NL). Psáno z uvedení 26. června 2023 na festivalu Tanec Praha 2023 v Divadle Ponec v Praze.

    ///

    Více o festivalu Tanec Praha 2023 na i-DN:

    Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 1)

    Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 2)

    Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 3)

    Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 4)

    Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 5)

    Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 6)


    Komentáře k článku: Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,