Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 2)

    Další hvězdou letošního ročníku Tanec Praha byla – po Silvii Gribaudi – původem izraelská a po životě a tanečním vzdělání v USA dnes opět v Izraeli tvořící choreografka a tanečnice Yasmeen Godder. Do Ponce přivezla vlastní sólo (po delší době prý opět sama tančí) nazvané Practicing Empathy #3. Vzniklo v době covidu a je jím přímo ovlivněné.

    Diváci sedí kolkolem jeviště do čtverce upravného prostoru s podlahou potaženou zářivě bílým baletizolem. Po celý čas se hraje za plného osvětlení jeviště i diváků. Na jedné straně mezi diváky stojí malý konferenční  stolek se džbáben vody a pár rekvizitami na něm a kolem něj. Přichází Yasmeen Godder v barevných elastických legínech a v černém sportovním tričku. Jako by šla běhat či do posilovny. Godder hovoří a představení začíná.

    Obdobně jako u Gribaudi jsme posluchači přednášky o tom, jak inscenace vznikala, jaké měla téma a jak byla v důsledku covidu proměněna ze skupinové choreografie o empatii, což je aktuální téma Godderové zájmu, na její, okolnostmi vynucené sólo. Jak je autorka tvořila, jak v době covidu žila. Začíná jemná elektronická hudba a Godder se rozebíhá prostorem navazujíc oční kontakty s diváky. Tak trochu jako by byla běžkyní městem a později parkem či lesem a měla na uších sluchátka. Nejprve komunikuje – očima a gesty – s diváky, jako by je vyzývala k dialogům, později už vytváří různé figury a kompozice svého těla sama, bez evidentního kontaktu, soustředěna na sebe, stále však ve velkém tempu. Ostatně fyzické nasazení vedoucí k maximálnímu výkonu je zřejmě jedno z témat zvoleného konceptu a padesátiletá Godder dokazuje, že je v náramné kondici, již by ji mohly – stejně jako skvěle udržované tělo – závidět ledasjaké třicátnice.

    Godder se rozebíhá prostorem. Foto Tamar Lamm

    V této fázi je Godder skutečnou tanečnicí. Má divokou pohybovou fantazii, dokáže ovládnout prostor a udržet rytmus, a to – a patrné je to zvláště – i když hudba ustane a Godder se pohybuje v naprostém tichu doprovázena jen zvuky a kroky vlastního těla. Jsou to silné chvíle vnímání těla jako pohybujícího objektu ve velkém prázdném prostoru, vnímání osamělé ženy, jež abstraktními prostředky gest a vlastní tělesnosti, s očima stále po divácích těkajícíma a na ně se celým obličejem usmívající, popisuje či opisuje různé situace, jež lze vnímat pouze esteticky, abstraktně, ale můžeme si do nich dosazovat i vlastní významy. Například situace, kdy se Godder jako by střílela zespoda prstem do brady a jež často opakovala. Překládal jsem si je jako nebezpečí, jež nás celoživotně, umocněně covidem, kdy choreografie vznikala, provázejí, ať jsme sami v pokoji či běháme v parku, anebo jsme obyvateli Jeruzaléma, kde se Godder v roce 1973 na rodila a dnes opět žije a tvoří, či New Yorku, kde od roku 1984 vyrůstala. Nebezpečí, s nímž musíme počítat, ale nesmíme se mu poddávat.

    Godder se svleče do punčocháčů, přináší na plochu zvláštně pokroucené pletené (či háčkované?) barevné látkové objekty, jež připomínají zčásti tašky a zčásti obrovské, lehce surrealistické obří podprsenky s jedním, dvěma či třemi košíčky, a tančí s nimi. Foto Tamar Lamm

    Po snad dvaceti minutách či půlhodině se Godder zastavila, sedla ke stolku, svlékla legíny (do punčocháčů) a propocené tričko, oblékla jiné, průhledné, a napila se vody. A začala mluvit o tématu své produkce, jímž je empatie a jež navazuje na dvě předchozí na toto téma vzniklé produkce Practicing Empathy #1 (skupinová choreografie) a Practicing Empathy #2by2 (interaktivní formát pro dvojici performer/performerka a dvojici divák/divačka). A mluví a mluví, a my, diváci, jsme – jako u Gribaudi – opět svědky přednášky o představení, které sledujeme, s praktickými ukázkami. Po chvíli odchází a na dosud prázdnou plochu jeviště přináší zvláštně pokroucené pletené (či háčkované?) barevné látkové objekty, jež připomínají zčásti tašky a zčásti obrovské, lehce surrealistické obří podprsenky s jedním, dvěma či třemi košíčky. A tančí s nimi. Opět občas doprovázena – decentní – hudbou a někdy v tichu.

    Občas byla Godder i démonem. Foto Omer Alsheich

    Jsou to obdivuhodné objekty a Godder s nimi umí hodně. Někdy je používá jako partnery, jindy jako masku na obličeji, občas jako prostorovou instalaci, s níž komunikuje a v rámci níž se pohybuje. Opět vzniká řada zajímavých kompozic a člověk z jejího tance či pohybu nespouští oči. Zvlášť přibližuje-li se k němu či tančí-li poblíž. Ale i vzdálené situace jsou pro oko přitažlivé, neb divák může vnímat celek, hledět i na diváky, jak jsou či nejsou zaujati, vtaženi. Občas jako by nás tanečnice vábila, jindy byla zas děsivým démonem či křehkou, pronásledovanou bytostí. Vždy hravá, suverénní, svébytná.

    Get Drunken Be Yourself… Foto Tamar Lamm

    A Godder si opět sedá, převléká (obléká si kraťasy a tričko s nápisem Get Drunken Be Yourself) a vede divákům poměrně dlouhou přednášku o empatii a vcítění. Vyzývá je, ať zavřou oči a poddají se vlastnímu tělu, mysli, prožitku. V tu chvíli se inscenace mění v esoterickou přednášku či spíš hodinu jógy či obdobných psychofyzických praktik. A dlužno říci – aspoň pro mne – těžko přijatelnou. Nejsem si jist, zda má divadlo mít – kdy a v jakých situacích – funkci sebezpytu, sebeanalýzy, sebeterapie. Jistě někdy ano, nicméně Godderovou nastolená situace – a vůbec situace festivalového diváka – tomu podle mne vhodná ani nakloněná není. Je to jako by hluboce přesvědčený přívrženec nějaké víry zčistajasna začal okolí přesvědčovat, ať se obrátí směrem k Mecce, Vatikánu, Slunci či Vesmíru. Po zavření očí jsme měli dávat ruce k srdci a pak je zdvihat k performerce, do prostoru, k nebi… Nezavřel jsem ni oka a překvapivě moc nás takových – s otevřenýma očima – nezůstalo. A mezi „vcítěnými“ diváky a divačkami si připadal jako nepatřičný voyeur.

    Ukázalo se, že jde o dvě vzájemně propojené figuríny, jež jedna „tančila“ před performerkou a druhá za ní, všechny tři propojeny rafinovanou konstrukcí. Foto Tamar Lamm

    Naštěstí nás Godder po chvíli vysvobodila a na jeviště přinesla zvláštní konstrukci obalenou opět barevně háčkovanou přízí a mechanismus si na sebe složitě připojila. Ukázalo se, že jde o dvě vzájemně propojené figuríny, jež jedna „tančila“ před performerkou a druhá za ní, všechny tři propojeny rafinovanou konstrukcí. Godder předtím osvětlila, že jde o její osobní situaci v covidu, kdy žila a ven chodila s manželem (ten byl vzadu) a dcerou (ta byla vpředu) a museli od sebe udržovat dvoumetrový odstup. A ono to – divadelně – fungovalo. Opět jsme sledovali tanec Godder, tentokrát propojenou s onou konstrukcí, s níž dokázala nakládat vtipně, rytmizovaně, s espritem a grácií. A touto pasáží představení skončilo.

    Ve mně vyvolalo rozpaky. Na jedné straně strhující, pohybově vytříbená a nápaditá sóla, ať tančená v prázdném prostoru či s objekty a rekvizitami, na druhé zbytná manipulativní přednáška, která z diváků činila uvězněné loutky, které se nemohly – anebo jen radiálním odchodem (učinili tak, jak jsem sledoval, dva) – bránit.

    V diskusi po představení se rozebíral vznik díla (Godder vpravo). Foto Vladimír Hulec

    V diskusi po představení se na toto téma mnoho nehovořilo (anebo jen vágně). Spíše se rozebíral vznik díla, jež původně mělo být skupinové, současná činnost a přemýšlení Godder, podoba objektů (autor Gili Avissar byl přítomen) a technika práce s nimi, jež byla pro autorku objevná a pro diváky vizuálně atraktivní, dění obohacující. A o to, že jí – a v divadle vůbec – jde. Objevovat stále něco nového, vyhledávat výzvy, neopakovat se, mluvit o sobě a s druhými, zkoumat a vyvolávat empatii, „léčit“ sebe i diváky. Nejsem si jist tímto trendem, který najdeme i u nás (např. v Call Alice Terezy Ondrové či Odloučení Markéty Vacovské) a který z diváků činí svědky cizích vizí, snů a traumat, aniž by jim byla dávána možnost s nimi polemizovat a sám – svobodně – se dobírat, dozvídat, přihlížet, aniž by divák musel spoluprožívat. Divadlo by podle mne nemělo nahrazovat psychoterapii (anebo jen výjimečně), ale daleko spíš apelovat na naše svědomí, přemýšlení, činy, ať už vlastními příběhy performera/performerky či převzatými, jako to u nás činí například Miřenka Čechová, Martin Talaga či Nela H. Kornetová. Ale to je zas moje vize a přesvědčení a jiní to jistě vidí jinak. A to je dobře. Umění by nemělo být monochromní. Ať tak či onak, Godder a Gribaudi i Ondrová a Vacovská jsou ve svých produkcích pohybově/tanečně výsostné, svého jevištního tvaru a témat vědomé, jejich produkce jsou lidsky i umělecky poctivé. A právě o to v divadle – a v umění a životě vůbec – jde především.

    Yasmeen Godder: Practicing Empathy #3. Choreografie a autorství: Yasmeen Godder, dramaturgie, režie zkoušek: Nir Vidan, dramaturgie projektu: Monica Gillette, předměty: Gili Avissar, konstrukce: Gili Godiano, světelný design Tamar Orr, hudba: Beating Stick (track 4 from the album Stick Music by Clogs, složil Padma Newsome, aranžmá Padma Newsome, interpret Jennifer Choi, Erik Friedlander, Bryce Dessner, Padma Newsome), Asaf Avidan – Different Pulses, Lior Pinsky – Star Glass, kostýmy: Shirley Itzik. Produkce Omer Alsheich, Yasmeen Godder Company a Künstlerhaus Mousonturm. Dílo vzniklo pro festival Frankfurter Positionen 2021 jako součást iniciativy BHFBank Foundation. Podporu poskytl Federal Government Commissioner for Culture and the Media v rámci Alliance of International Production Houses. Inscenaci podpořilo izraelské ministerstvo zahraničních věcí, generální konzulát Německa a Japonska. Premiéra 8. července 2021, Künstlerhaus Mousonturm, Frankfurt – Německo /zde/. Psáno z uvedení 12. června 2023 v Divadle Ponec, Praha v rámci 35. ročníku Mezinárodního festivalu Tanec Praha.

    ///

    Více o festivalu Tanec Praha 2023 na i-DN:

    Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 1)


    Komentáře k článku: Komunikace Tancem Praha 2023 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,