Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Klání stavitelů chrámů

    Vzhledem k mé profesi historičky umění a kurátorky mě vždycky potěší, když má divadelní kus přesah do výtvarného umění. Ne že by to bylo základní kriterium, podle kterého si vybírám své návštěvy v divadlech, ale znáte to, když máte něco rádi, když do něčeho vidíte, tak to ve vás víc rezonuje. Někdy vám to zvedne mandle nebo se vám trochu zkřiví tvář, když se vaše představa o dané věci neslučuje s představou autora hry, jindy vás to ale třeba potěší nebo zahřeje, když se naopak vaše představy protnou. Jako tuhle mě zahřálo představení Divadlo Gočár zhlédnuté v pražském Divadle Na zábradlí. A zahřálo mě doslova, protože nedlouho poté, co jsem se culila v hledišti, jsem vyrazila i do ulic a svižnou procházkou proputovala Prahu po ose tří staveb, které zas tvořily osu hry Miloše Orsona Štědroně.

    Kateřina Tučková

    Začala jsem u vinohradského kostela Nejsvětějšího srdce páně na náměstí Jiřího z Poděbrad, který projektoval Josip Plečnik. Hlavou mi bleskla šílená kštice bezvadného Jana Mikuška a jeho hysterické volání: Ústřední topení v kostele je svinstvo! a posléze vidina jeho spokojeného převzetí řádu Tomáše Garrigue Masaryka, jímž byla vznášející se, nafukovací jednička. Jako tichý magor (na divadle), který se však stal autorem tak přesvědčivé stavby, jako je vinohradský kostel (v reálu), si získal moje sympatie (na divadle i v reálu). Fandila jsem jeho rozsypané dětské stavebnici a vážně se teď přikláním k jeho názoru, že na vlajkové stožáry je lepší dřevo než beton (když on to uměl tak přesvědčivě zazpívat!).

    Měla jsem za to, že monumentalitu této stavby už toho dne nic nepřekoná, ale jakmile jsem vysupěla na kopeček a minula vinohradskou vodárnu, spadla mi při průhledu zvonicí Janákova Husova sboru brada. Sakra, říkala jsem si, ten suchar Pavel Janák, který by jen pohřbíval, kremoval nebo se válel v teoriích (na jevišti doslova), má taky něco do sebe. A už jsem si broukala jeho houpavé blues o krystalech a šikmé ploše: Rovné tvary anebo kolmá stěna, prostě klid a nuda, žádná změna!

    Zvědavě jsem pak sbíhala kopeček do Vršovic, pod sebou půl města rozsvěcejícího se večerními světly, jako v pohádce. A tu ho máme! Kostel svatého Václava ve Vršovicích, kterému jsem v tom divadelním klání nedávala žádnou šanci (neboť v podobě Gočárova klobouku vypadal jako přadlácká fabrika s komínem), mě usadil. Stála jsem pod ním a přehodnocovala svůj divácký vztah ke slovutnému elegánu Josefu Gočárovi. Přemožená dojmem ze štíhlé vertikály věže a zubaté lodě jsem mu pomalu odpouštěla nejen to, že se nezamykal na toaletě, ale i to jeho nemožné rouhání: Teorie – čert ji vem, talent je jen jeden. Jsem elegán a říkají mi pán!

    A mezitím se setmělo. Báječná procházka inspirovaná báječně stříknutou kabaretní komedií skončila. Jenže co s tou hádkou, co s tou sázkou z roku 1930, kdy nedaleko sebe všechny tři kostely vyrůstaly? Pánové, pojďme uzavřít gentlemanskou sázku: tři chlapi – tři chrámy. Kdo dřív, rychleji, lépe! Ve hře to už tihle pánové nedořešili, takže jsem otěže aktivně přebrala já. Byla jsem si jistá, že tváří v tvář realitě jim to rozkřísnu. Jenže teď jsem v ruce žmoulala trofej a ani za nic jsem nebyla s to rozřešit, na který z těch kostelů ji přilepím. Plečnikův, Janákův nebo Gočárův?

    Protože víte, jak my to děláme v Brně? Však se mrkněte, až půjdete kolem kostela svatého Jakuba. Rámu okna směrem k Petrovu se zuby nehty drží barokní andělíček s podivně vyšpuleným zadkem. Takhle kdysi architekt, který dostavěl „dřív, rychleji, lépe“, předhodil své vítězství staviteli petrovského kostela. Vystrčil na něj zadek.

    Takže jsem se vybavila boubelatou mrkací pannou, jejíž odhalený zadeček teď od paty jednoho z kostelů směřuje vstříc dvěma zbylým. Můžete si můj názor okouknout při procházce vánoční Prahou, určitě to bude hezký zážitek křísící ještě jednou dojem z divadelní hry. Ale stejně – když se to tak vezme kolem a kolem, měla dozajista pravdu poutavá postava ČSR, která si na konci hry libuje: Tu jejich sázku jsem nakonec vyhrála já!


    Komentáře k článku: Klání stavitelů chrámů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,