Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ke Kunderovým devadesátinám?

    Připadá mi to jako návrat do mládí, kdy jsem na Purkyňovu 6 v Brně-Králově Poli docházel za otcem Milana Ludvíkem Kunderou, abych konzultoval svou práci o Janáčkovi a avantgardě dvacátých let. Ludvík Kundera jako Janáčkův asistent věděl všechno o jeho vztazích k Schoenbergovi, Bergovi, Bartókovi, Hindemithovi, ale i Křenkovi, Stravinskému, Henrymu Cowellovi a mnohým dalším. Starý pán se mi tehdy pravidelně věnoval a dal mi dokonce kopii Janáčkova zvacího dopisu Bartókovi k brněnskému koncertu v březnu 1925. A prozradil mi, že Bartóka oslovili, až když honorářové požadavky dříve osloveného pianisty Giesekinga převýšily možnosti Klubu moravských skladatelů. Ludvík Kundera byl dlouholetým přítelem mého otce a strýce a s Milanem jsem se potkával na schodech jejich vilky nebo na blízkém koupališti.

    Na fotografii z hudebního festivalu v Luhačovicích z roku 1940 je plejáda největších osobností moravské hudby a muzikologie, nechybí Břetislav Bakala, Bohumír Štědroň, Jan Racek, Emanuel Ambros, Osvald Chlubna a další. Také Ludvík Kundera – a úplně vpravo jedenáctiletý budoucí světový spisovatel Milan Kundera FOTO ARCHIV

    Uplynula léta, nastala normalizace a my jsme spolu s mým učitelem a přítelem historikem Josefem Válkou chodili za paní Miladou Kunderovou, která žila po smrti Ludvíka Kundery sama s foxteriérem a byla ráda, když jsme ji navštívili. Ukazovala nám fotky Milana, který získával různé pocty ve Francii i ve světě. Měli jsme vždy dobrý pocit, že starou paní potěšíme zájmem o syna, kterého jsme znali a vážili si ho. Při odchodu mi vždy nabízela knihy a hudebniny po Ludvíkovi. Bylo mi trapné zneužívat její dobroty, a tak jsem si vždy vzal jednu jedinou věc. Doposud jsem vděčný za to, že jsem si tehdy odnesl spisek Istorija muzyki čechoslovackogo naroda, který Ludvík Kundera vydal v roce 1919 v Jekatěrinburgu, kde byl v legiích osvětovým důstojníkem, pro potřeby svých spolubojovníků, ale také pro Rusy. Psal tu zprávu o hudebnosti českého národa zcela bez pramenů, jen z hlavy. Po letech jsme ji vydali v nakladatelství Sursum a Milan Kundera byl tak laskav, že k ní napsal krátkou předmluvu. Neobyčejně zajímavou knížku přeložil Jiří Bernkopf. O svém guru a učiteli Leoši Janáčkovi Kundera napsal: Stranou veškerého hudebního světa žije moravský teoretik a skladatel Leoš Janáček, který celý život zasvětil svým snům o svatém umění. S jeho estetickými názory a umělými harmonickými teoriemi můžeme v mnohém nesouhlasit, ale přesto je třeba ocenit jeho tvrdošíjné odmítání veškeré všednosti a neupřímnosti a jeho samostatnost, se kterou on – skutečný kněz umění – přináší daň na oltář umění. Tento asketa zvuků se snaží zhudebnit své myšlenky nejprostšími prostředky. Ale za maskou tohoto asketizmu se skrývá duše hluboká, bezprostředně něžná a v jádru hluboce lidová.

    Myslím, že kdyby to asketa a kněz umění četl, tak by Kunderu přizabil. Podobně jako odmítl jeho pochvalu spirituality Glagolské mše, kdy se mu nelíbila dvě hodnotící substantiva a odpověděl: Žaden stařec, žaden věřící, vy mladíčku. A teď čtu v patnáctém čísle časopisu Týden článek regionálního novináře Ivana Motýla s četnými omyly a hlavně s nevůlí k objektivitě. Včetně historických omylů (Žert nevyšel v roce 1968, ale už o rok dřív). Pane Motýle, pište o věcech, na které stačíte.


    Komentáře k článku: Ke Kunderovým devadesátinám?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,