Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když Ungelt nemá kliku

    Komorní Divadlo Ungelt ke konci října letošního roku uvedlo inscenaci To mám ale kliku (Lucky me), současného amerického dramatika Roberta Caisleyho, jehož hry jsou v současnosti známé především v anglo-americkém světě. Pozornost této magicko-realistické komedii o lásce se rozhodl věnovat zkušený režisér Janusz Klimsza, který mimo jiné spolupracuje i s Národním divadlem moravskoslezským nebo s ostravskou Komorní scénou Aréna.

    František Němec v nové inscenaci divadla Ungelt. Foto: archiv redakce.

    Dokážete si představit, že žijete v bytě se senilním a téměř slepým otcem (František Němec), ve kterém vám neustále praskají žárovky, stále někam zatéká a žádný domácí mazlíček nepřežije déle než několik dní? Vítejte v životě Sáry Fineové (Klára Sedláčková-Oltová) – čtyřicetileté smolařky, které vše, co jí přijde pod ruku, tak se buď rozbije, zmrzačí nebo zahyne. Bez ohledu na hromadu bizarně nešťastných náhod se ale přeci jen objeví někdo, kdo se do Sáry i přes všechny nesnáze zamiluje. Tento „princ na bílém koni“ je letištní sekuriťák Tom (Ladislav Hampl), který při prvním setkání se Sárou ještě netuší, čím vším si bude muset projít.

    Scéna režiséra a současně i scénografa Janusze Klimszi je prostá, ale svou jednoduchou nápaditostí i dostatečně výřečná. Tvoří ji především rekvizity, kterých na scéně záměrně není mnoho, a které z hlediska estetiky působí zastarale až ošuntěle, čímž na sebe zbytečně nestrhávají pozornost, a zároveň poskytují příležitost k pointování situací nebo podtržení vtipu (viz. skříň se spoustou náhradních žárovek nebo křesla pokrytá alobalem). Nenáročná scéna  je zvýrazněna decentním světelným designem, který si vystačí se dvěma polohami – namodralé šero nebo jasné bílé světlo. Už zde se ale objevuje drobná nesnáz. Není totiž zcela čitelné, kdy má šero funkci světla pro přestavbu (ve kterých herci občas hrají a občas ne), a kdy se jedná o šero, které je součástí hry.

    Nepříliš jasná práce s přítmím je ale malicherností, oproti zásadní nesnázi inscenace, kterou je tak říkajíc „nedotažení inscenačních šroubků“. Jedním z těchto šroubků je dynamika. Pasáže běžných, téměř poklidných, dialogů se totiž poměrně často zvrhávají ve válku pokřikování a překřikování se, které naneštěstí postrádají správný timing. Výstupy pak působí jako hektická smršť slov, které jsou ale místy vyváženy hořkým humorem Františka Němce v roli Sářina otce Lea.

    František Němec a Klára Sedláčková-Oltová. Foto: archiv redakce.

    Němec je precizní ve svém ztvárnění zestárlého morouse, který svou emoční škálu umí projevit i jinak než pouze v podobě kousavé komičnosti, což umožňuje vnímání jeho postavy i jinak než černobíle. Kromě Němce se z plochosti charakteru poměrně úspěšně daří uniknout i Ladislavu Hamplovi v roli Toma. Je sice místy příliš ukřičený, ale z hereckého ansámblu působí charakterově, společně s Františkem Němcem, nejpestřeji – co se týče emočního rejstříku nebo charakterové proměnlivosti.

    Za to u Sedláčkové-Oltové je plochost charakteru mnohem výraznější. Postava Sáry v jejím podání se totiž převážnou většinu hry pohybuje v poloze tu více a tu méně vyhrocené skoro-hysterie. Neustálé hlasité vzdychání či okamžité zvyšování hlasu při rozmluvě s kýmkoliv jsou jedny z hlavních rysů, kterými by se Sára Sedláčkové-Oltové dala charakterizovat. Objeví se u ní samozřejmě i momenty, v nichž je její herecký projev o něco decentnější, ale těch je v celkovém měřítku tohoto charakteru velice málo. Interpretace její postavy tak zůstává záhadou. Není totiž zcela jasné, zdali je s osudem smolařky smířená, či naopak zdali ji tato pozice tolik psychicky vyvádí z míry, že je nucena ke zmíněným reakcím. Obdobně nejasně vyložená se zdá být i přítomnost postavy opraváře Juriho (Jindřich Hrdý), jehož role má nejspíše působit jako katalyzátor komična, kterou ztvárňuje v podobě jednoduššího prosťáčka, co se vždy „náhodou“ objeví tam, kde nemá. Ve finále ale pouze parazituje na logice hry.

    Ačkoliv by dílu neuškodilo upevnit, vyčistit a vyjasnit některé z „inscenačních šroubků“, nelze Klimszovi a souboru Divadla Ungelt upřít, že vytvořili zajímavou podívanou o vzájemné ignoraci a nedostatku empatie v lidských vztazích. Kontrastní síly štěstí a smůly zde bez pochyby sehráli roli jako jeden z motivů, ale místo hry o hledání štěstí vyniká spíše téma hledání cesty k sobě samému a k určité vzájemnosti, která končí v očekávaném šťastném závěru, jak už žánr této magicko-realistické komedie sám předjímá… ale někdy i to ke štěstí stačí, ne?

    ///

    Komorní Divadlo Ungelt, Praha – Robert Caisley: To mám ale kliku. Režie: Janusz Klimsza, dramaturgie: Pavel Ondruch, překlad: Kateřina Holá scénografie: Janusz Klimsza, kostýmy: Alena Schäferová. Hrají: Klára Sedláčková-Oltová, Ladislav Hampl, František Němec, Jindřich Hrdý. Premiéra 27. a 28. 10. 2019.


    Komentáře k článku: Když Ungelt nemá kliku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,