Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když o divadle hovoří cizinci

    V rámci 4. ročníku festivalu IberoAmerických kultur TRANSTEATRAL se v úterý 17. dubna 2012 konalo teatrologické sympozium. V Institutu umění – Divadelním ústavu se sešli teatrologové, kritici, studenti, divadelní nadšenci z různých zemí a jeden umělec, aby společně pohlédli na divadelní tvorbu Evropy i světa.

     

    Motto sympózia Through the Eyes of a Sranger, through the Eyes of a Neighbour dalo vzniknout netradiční perspektivě – nahlížení  na divadelní produkce z pozice cizince. Porozumění a interpretace umělecké tvorby osobou z venku, a tudíž z jiného kulturně-historického i politického prostředí, nám neslouží pouze jako svědectví o dění za našimi hranicemi, nýbrž nabízí také paralely, inspiraci a popud ke kritickému postoji. Nepřináší žádné platné řešení, ale nutí nás vypořádávat se s předsudky o sobě a společnosti a nabízí otázky v širším kontextu. V jakém postavení je česká divadelní produkce, myšlení o divadle a kritika vůči Polsku, Rumunsku či Bali?

    Krzysztof Warlikowski FOTO ARCHIV

    Příspěvek německé teatroložky Eriky Fischer-Lichte Hledání nových identit – nové trendy v polském dramatickém umění, zaměřený především na tvorbu Krzysztofa Warlikowského, ukázal, že otázka kulturní identity v Polsku v devadesátých letech minulého století zásadně proměnila divadelní dramaturgii. Inscenováním klasických řeckých dramat (ale i Shakespeara) nejde jen o udržení evropského dědictví či pokračování tradice, ale o tenzi k zobrazení a utváření národní identity na tomto základě, vypořádávání se s minulostí a hlavně se současným stavem společnosti. Tím je například potřeba vyjádřit se k „novému náboženství“, jako to provedl Warlikowski v inscenaci Euripidových Bakchantek, kdy Dionýsa (či dokonce Ježíše) nahrazuje „bůh konzumu a klientilismu“. Proč na českých jevištích není vidět tato silná tendence vytvářet divadelní odraz proměny sociálních struktur jako u našich blízkých sousedů? Umělecký počin, ve kterém by se umělci jasně vyjadřovali k současnému stavu společnosti, aby polský, německý či rumunský teatrolog pohledal. Možná právě proto se žádný příspěvek nevěnoval české kulturní oblasti.

    Dramatické umění není živé pouze na jevišti, ale i v případě, že probleskuje do prostoru médií, veřejných i osobních diskuzí, zkrátka když se o něm mluví. Soukromý problém se stává veřejným a záležitosti osobní přesahují do politického prostoru – tímto způsobem překračuje divadlo hranice budovy a vstupuje do veřejného dění a takto se může na utváření kulturní identity podílet. K čemuž se obracela také Ildikó Ugvári Zrínyi z Rumunska referující o inscenaci amerického režiséra Andreie Serbana Šepoty a výkřiky v divadle v Kluži. Inscenace je opět založená na znovu využitém tvaru, tentokrát filmu Ingmara Bergmana. Otázka kulturní identity tu má ovšem ještě souvislosti národní. Početná maďarská menšina v Rumunsku, má, jak ukázala předcházející přednáška rumunské teatroložky Iulii Popovici, své zastoupení i v oblasti divadla. Rozpolcení divadelní produkce na inscenace v maďarštině a rumunštině, národnost herců ale i kritiků vytváří bipolaritu v jednom státě. Jakou funkci má v tomto případě národ a etnická příslušnost a co teprve národní divadlo? V Rumunsku jich mají hned sedm. Jakou funkci má národní divadlo u nás, když máme „jenom“ tři? A to nejsme v počtu národních divadel v evropských zemích zdaleka výjimkou. Jedná se jen o romantický přežitek, či má národní divadlo udávat směr divadelní produkce? Nebo má být symbolem a mrtvou vzpomínkou na dávné časy?

    Claus Peyman FOTO ARCHIV

    Latentním tématem celého sympozia byla validita teatrologické práce. Jakou váhu má divadelní kritika a myšlení o divadle vůbec? A jak dalece přesahuje k veřejnosti či přímo k tvůrcům? Zuzana Augustová ve svém příspěvku o někdejším kontroverzním řediteli vídeňského Burgtheateru Clausovi Peymanovi zdůraznila především nebývalý zájem veřejnosti o divadelní dění. V tomto případě bylo jistě důležitou okolností vnímání Burgtheateru jako národní modly se vší až nábožnou úctou, do čehož zasáhl Peyman radikálními kroky: omezením institucionalismu divadla a zpřístupněním širšímu spektru diváků, a to personálními změnami, uváděním současných rakouských dramatiků (např. Elfriede Jelinek, Thomas Bernhard) či levnějším vstupným, což vedlo k pobouření konzervativní vídeňské společnosti. Zájem veřejnosti a médií o dění v divadle vnesl vášnivou diskuzi do veřejného prostoru, o níž by si česká divadelní společnost mohla nechat zdát.

    Přínosem tedy nebyly pouze jednotlivé příspěvky (dále vystoupila také Anna Grusková představením projektu kolektivní tvorby Dunajská dráma a Jana Wolfová se studií o současné podobě divadla na Bali) a jejich informativní hodnota, ale především jejich postavení vůči sobě i vůči posluchačům. Díky dramaturgii Martiny Černé a Terezy Sieglové tvořilo sympozium kompaktní celek, průhled skrze společná témata na středoevropské divadelní dění.


    Komentáře k článku: Když o divadle hovoří cizinci

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      „Jedná se jen o romantický přežitek, či má národní divadlo udávat směr divadelní produkce?“
      Chtít po národních divadlech, aby byla zároveň nositely kulturní národní identity a zároveň „udávala směr“, to je v dnešních globalizovaných poměrech protimluv. Kulturní identita nemůže totiž vycházet z ničeho jiného než z tradice, a proto má nutně zakódovánu určitou míru konzervativismu v dobrém slova smyslu. Naproti tomu „udávání směru“ vyplývá zpravidla buď ze zahraničních inspirací anebo z domácích experimentů, které sotva budou brát ohledy na národ. Nedívají se dolů ke kořenům, ale nahoru nad špičky koruny, do volného nebe. Takovou absolutní volnost ovšem nelze národním divadlům dopřávat, pokud nechceme popřít samotný jejich smysl definovaný už názvem. Národní divadla jsou zpravidla nejlépe dotovanými divadly ve státě a za toto zvýhodnění musejí nést svůj kříž, který například v oblasti dramaturgie znamená především povinnost znovu a znovu inscenovat národní klasiku (každé jiné divadlo se na ni může vykašlat). Druhou v pořadí je povinnost hledat nová národní díla (dramata, opery, balety) a uvádět je (i na to mohou ostatní divadla bez výčitek rezignovat). Divadlo, které toto nečiní, je národním pouze podle názvu.

      24.04.2012 (23.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,