Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když něco nechceš, tak na to nemysli

    Vrcholem letošního festivalu Nad Prahou půlměsíc byla Pocta Nabilu Malehovi. Její součástí bylo promítání dvou Malehových filmů: Kompars (Al-Kompars / Extras, 1993) a Road to Damascus (Cesta do Damašku, 2006). Na syrského filmaře vzpomínali jeho spolupracovník, dramatik a scenárista Amre Sawah, režisér Moris Issa, nakladatel Charif Bahbouh a jeho dcera, divadelní výtvarnice Samiha Malehová, která u té příležitosti uspořádala také malou výstavu fotografií, kreseb a artefaktů ze života svého otce /o akci jsme psali v cyklu denních reportáží z festivalu: Krkem velbloudím (No. 7)/. Její vzpomínkový text, který při této příležitosti napsala, nyní – v českém překladu připraveném speciálně pro Divadelní noviny – otiskujeme:

    Nabil Maleh (28. 9. 1936 Damašek, Sýrie  – 24. 2. 2016 Dubaj, SAE) byl syrský režisér, scenárista, producent, malíř a básník. Byl světově proslulým tvůrcem, který se vždy hrdě hlásil ke své alma mater, pražské FAMU. Miloval Prahu a Čechy, do konce života hovořil i psal velmi dobrou češtinou. Měl rád českou literaturu, hlavně Milana Kunderu a Karla Čapka.

    Za svého života natočil 120 dokumentů a 12 celovečerních filmů, včetně nejslavnějších snímků Extras a  Leopard. Za svou tvorbu získal více než 60 cen na mezinárodních festivalech po celém světě, i v Karlových Varech. Byl to on, kdo natočil v Sýrii první celovečerní hraný film (Leopard) a je proto nazýván otcem syrského filmu.

    Sabil Maleh v Damašku (2007). Foto Imad al-Tawashy

    Pro mne je ovšem Nabil Maleh hlavně mým tatínkem, milovaným a obdivovaným… A nejen to. Byl mou blízkou duší. Je mi líto, jak málo jsme mohli být spolu, ale jsem šťastná, že třebaže se moji rodiče rozvedli, měli spolu až do smrti krásný a silný vztah, který respektovali i jejich noví partneři. Vždy jsem byla obklopena láskou ze strany české i syrské rodiny. Myslím, že už to samotné ukazuje, jak báječné osobnosti byli moji rodiče.

    Tátu jsem poznala jako velmi empatického člověka s vrozenou elegancí a velkým charisma. Měl i krásný smysl pro humor. V životě jsem nezažila, že by byl jakýmkoli způsobem hrubý. Nikdy tvrdě nekritizoval, nezatracoval žádný můj nápad. Jeho odpovědi byly spíše otázkami a úvahami, o kterých člověk musel dál přemýšlet. Důvěra, kterou mi projevoval, mne osvobozovala i zavazovala a zároveň motivovala.

    Amre Sawah a Samiha Maleh na festivalu Nad Prahou půlměsíc. Foto Irena Vodáková

    Podobně jednal i s jinými lidmi. Jeho nejbližší spolupracovník Amre Sawah mi potvrdil, že můj otec nikdy nekřičel, nenadával… Lidé tak sami měli chuť a potřebu předvést mu to nejlepší, co dělali nebo čím se zabývali. Ale nebál se prosadit svou, i když to někdy bylo těžké a čelil vážné kritice. Líbí se mi historka, jak u svého vůbec prvního celovečerního filmu, už zmíněném Leopardovi, odmítl největší herecké hvězdy a hlavní roli dal muži, který ho obsluhoval v divadelním bufetu. Pak, když byl první den natáčení, nezalekl se táta natáčení na tři dny úplně zastavit, dokud se onen muž – Adab Kaddura – nenaučil pohybovat ve skalnatém terénu jako rodilý horal.

    Tatínek oplýval i osobní a občanskou statečností. Nebál se například  otevřeně kritizovat vpád ruských vojsk do Československa v roce 1968, což mu přivodilo v Sýrii, ovládané už tenkrát Ruskem, mnoho potíží. Kvůli nesvobodě v rodné zemi pak dlouhou řadu let žil a tvořil v různých částech světa. V Sýrii se aktivně účastnil „damašského jara“, záhy se ale ukázalo, že autoritářský režim bude pokračovat i v osobě Bašára Asada, a tak stál táta na straně opozice, samozřejmě, i v době „arabského jara“. V opozici byl vlastně celý život, a tak, aby nemusel spolupracovat s režimem, odešel v roce 2011 do emigrace. Do Sýrie se už nikdy nevrátil. Zemřel v Dubaji 24. 2. 2016. Myslím, že umřel smutkem a hlavně bezmocí.

    Posledním filmem (filmografie zde – pozn. red.) mého otce je Road to Damascus (Cesta do Damašku, 2006), působivý, citlivě vyprávěný dokument o životě chudých Syřanů v zapadlých částech Sýrie, kteří jsou nuceni kvůli práci opouštět své domovy (natočil ho ještě před Arabským jarem).

    Můj tatínek měl krásné nápady, psal i povídky, básně, rád maloval. V šuplíku měl řadu scénářů a desítky námětů. Do filmové podoby se mu jich podařilo realizovat jen zlomek. Přesto si myslím, že to byl šťastný člověk. Byla jsem s ním poslední týden jeho života. Byl velmi slabý, ale řekl mi: Jsem moc rád, že jsem žil, jak jsem chtěl.

    Samiha Maleh. Foto Irena Vodáková

    Tak jako asi každý, kdo přišel o svou blízkou duši, věřím, že se nějakým způsobem s tatínkem ještě setkáme a – ano – v duchu s ním často hovořím.

    Poslední, co mi řekl, bylo: Když něco nechceš, tak už na to nemysli. Ta slova si často připomínám. Řídit se jimi není vůbec lehké.

    Samiha Maleh, divadelní výtvarnice

    ///

    Více o festivalu Nad Prahou půlměsíc na i-DN:

    Nad Prahou půlměsíc


    Komentáře k článku: Když něco nechceš, tak na to nemysli

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,