Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když hlavní není hlavní

    Tradiční divadlo s množstvím rekvizit, kde vězeňkyně v mundúrech s plechovými kýbly smýčí podlahu, důkladně se krájí salám, zpívá se à la kabaret, probíhá opravdová skartace lejster, listuje se v šanonech, rozebírá se (třeba říci, že vtipná) matrjoška a děje se množství dalších činností, drobí celek do cucků, jako by tu pravidlo, méně je více, nemělo nárok. A možná jej nemá, když jsem po představení Ivana Rajmonta Má vzdálená vlast na Nové scéně Národního divadla odcházela přese všechno pohnutá, a možná právě přes to všechno, tedy že ten text tím vším prorostl jako asfaltem stéblo trávy. Ale nevím.

    Co vím, je, že Krista (Eva Salzmannová), hlavní postava hry, ke které Karla Steigerwalda volně inspirovala kniha vzpomínek komunistickou zvůlí vězněné Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky, není tím, proč na hru stojí za to jít. Kristin portrét osciluje mezi hrdinčinou vězeňskou zkušeností z padesátých let a „současností“ z těch devadesátých, kdy se domáhá odškodnění respektive potrestání těch, kdo jí zničili život. Leč bezvýhradně mravní gerojové jsou noční můrou jakékoli ambice po rozporuplné postavě, která je solí divadla, bez níž to nejde, a pro diváka, se vší úctou k Šimkové, jsou postavy jako Krista stravou pro intelekt mnohem méně výživnou než komunistický soudce Dr. Miler (Jiří Štrébl) a především Ňákej Vojta, poslanec KSČM (Filip Rajmont). Je to právě tahle postava à la Vojtěch Filip, nikoli Krista, kdo nás nutí klást si nejvíce otázek a nejvíce při něm zamrazí. (Automobily zabijí za jediný rok více než tisíc lidí. Tolik jsme jich nezabili za čtyřicet let! Tak kdo je větší nepřítel, automobilismus nebo komunismus? Zkuste říct – auta zabíjej, a nebude se jezdit! Smrt je nutná.) Jeho promluvy dobře vystihují onu specifickou pravdulež komunistického diskurzu, na které, přiznejme si, leccos bývá a zároveň nikdy nic, to podle toho, jakého je člověk naturelu a společnost zrovna nálady. Vždyť největší filosofové jdou za námi i dnes, říká později Ňákej Vojta a jmenuje Slavoje Žižka, miláčka dnešních studentů humanitních věd a mohl by šmahem přidat i Noama Chomského a klidně i Elfriede Jelinek, ta komoušům na lep skočila taky.

    Na začátku Rajmontovy hry se několik postav přetahuje o to, kdo z nich je v příběhu ten hlavní. Advokát Pilát se o prvenství hlásí s odkazem na to, že hledá spravedlnost, estébák Koranda, že zosobňuje toho, kdo věřil, prozřel a celé to myslel upřímně, lesba Číča se kasá, že ona má v příběhu ty největší koule, a estébák Matěj, že jako hodný estébák nejlíp představuje ducha tehdejší doby. Krista pak, že by jen chtěla ty věci pochopit, a Dr. Miler, co jí tehdy odsoudil, kontruje: Nikdo nikdy nic nepochopí, to jste nepochopila? Pochopil snad někdo mě? Miler má ošklivou dceru, co fetuje, a jeden přemýšlí, kdo všechno má nárok na to, být chápán a jestli do toho spadají i lidé, co dnes za komouši jdou, a když pak Ňákej Vojta říká, že máme dnes jiné starosti než se donekonečna zabývat padesátými lety a že když se někdo topí, nehledí na to, kdo mu podává záchrannou ruku a tu ruku, že on nabízí nám všem, vidím dav na nějaké úplně současné demonstraci proti vládě, kapitalistům a krizi, jak těm slovům s upřímným nadšením aplauduje a říkám si, že tihle lidé do divadla zaručeně nikdy nepáchnou a proč by měli, když to dobré divadlo si z nich vždycky bude jen utahovat a to musí pochopit každý, že to přece vůbec není nic příjemného.


    Komentáře k článku: Když hlavní není hlavní

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,