Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Klarinety s prošlou záruční dobou

    Zvláštní: z osmdesátky divadelních textů Jiřího Suchého se na česká jeviště v posledních sezonách kromě Dobře placené procházky vrací revue, či chcete-li „leporelo“ Kdyby tisíc klarinetů. Hráli je v Jihlavě, dosud hrají v Uherském Hradišti a nyní čerstvě v pražské Libni v Divadle pod Palmovkou.

    Kdyby tisíc klarinetů Palmovka

    Radek Zima, Magdalena Zimová, Ondřej Kavan a Otto Rošetzký v libeňských Klarinetech FOTO KRISTINA SITKOVÁ

    Dobře placenou procházku vnímáme jako nadčasový scénický tvar, ojedinělou jazzovou buffo-operu s osobitým poetistickým libretem napsaným v rytmizované próze. Co ale láká současné divadelníky na jednoduchých Klarinetech? Pověst legendy, která v roce 1958 Na zábradlí započala éru malých autorských divadel, to patrně nebude. A nebude to asi ani jejich základní nápad – proměna zbraní v hudební nástroje – který v „době plné nejrůznějších bojů“ působil osvěživě: dodnes je milý, ale přece jen poněkud omšelý. Zbývají písničky – opět nadčasové – jež Suchý se Šlitrem složili pro film Kdyby tisíc klarinetů režisérů Roháče a Svitáčka z roku 1965. Na počátku osmdesátých let se nově přepracované Klarinety objevily i v repertoáru Semaforu – s mužem s trubkou Jiřím Suchým, éterickou Stellou Jitky Novákové, excentrickou sestřenicí Zuzany Burianové a spíš něžně groteskními než zupáckými klauny Podobským a Jegorovem.

    Libeňská inscenace těží ze všech tří původních verzí, nejvíc však z filmu, ze semaforské přebírá snad jenom postavy Stelly a podporučíka Klause a jejich skromné dějové „úkoly“. Nemusel by to být „nestravitelný“ hybrid, kdyby hostující režisér Jan Vondráček se spoluautorem inscenační úpravy Ladislavem Stýblem Klarinety nově přečetli, aktualizovali je, anebo naopak usilovali o úsměvné nostalgické retro. Nestalo se. Na jevišti sledujeme spíš těžkopádnou ilustraci jednotlivých filmových sekvencí, často sešitých hrubými stehy. Filmová předloha se ovšem na jevišti ilustruje nesnadno: problém, jak ve stylizovaném divadelním prostoru dohrávat reálné filmové situace, je v podstatě neřešitelný. Možné je pouze radikálně je převést do „jiného média“, ale o to se tvůrci libeňských Klarinetů nepokusili ani náznakem. „Realita“ se dohrává za oponkou umístěnou u zadní stěny scény jako jakési stínové černé divadlo. Nejenže je to stokrát jinde viděné a beznadějně „starodávné“. Inscenace je tak mechanicky rozdělena na dva nesourodé „světy“ (k nimž posléze přibude ještě třetí, jakoby nadpozemský, plukovníka Helmutha – Dušan Sitek) a při každém dalším dění na jevišti se musí znovu nahodit řemen. Ztráta tempa a rytmu je tomu úměrná.

    Inscenátorům jistě nelze upřít snahu obohacovat dramaticky chudý příběh gagy a „nápady“. Jsou to ale všechno fórky s prošlou záruční dobou. Jako bychom je už někde viděli v nejrůznějších revue, muzikálech a televizních zábavných programech: místo do bubnu se tluče do vojenských přileb, pěvecká star Novák (Radek Zima, z herců – v gottovské travestii – nejuvolněnější a nejpřirozenější) požádá o sklenici vody, aby mohl křísit omdlelou fanynku okamžik před tím, než sebou ona sekne na zem, Komik (Otto Rošetzký) nás baví na úrovni byvšího kabaretu U Fleků tak věrohodně, že patrně zamýšlená záměrná trapnost se proměňuje v trapnost skutečnou.

    Jen hrubě načrtnutá je režisérem i většina rolí. Hynek Chmelař jako podporučík Klaus od začátku do konce nabízí jenom statickou šarži uřvaného zupáka, v průběhu děje čím dál nesnesitelnější. Stella Magdaleny Zimové je stylizovaná do jednotvárné podoby nemotorného diblíka a Kateřina Šildová jako Tereza – brigitte-bardotovská konferenciérka a objekt milostné touhy hlavního hrdiny – do stále se usmívající barbíny, která jako by skutečně vypadla z výlohy nějakého hračkářského krámu.

    Šildová alespoň dobře zpívá a se songy složenými pro špičkové zpěváky „s rozsahem“ si umí poradit a neškrtí se ve vyšších tónech jako např. Zimová a spol. při interpretaci písně Dotýkat se hvězd. To je další potíž libeňské inscenace – písničky nutně musely být transponovány, uzpůsobeny pro tzv. herecký zpěv. Pak ale děkovačka Glory se záznamu, s uvolněným Matuškou, výsostně scatujícím Gottem a Pilarovou nastavuje všem interpretům na jevišti opravdu kruté zrcadlo.

    Vondráček se Stýblem vložili do svého dílka i pár semaforských písní odjinud. Ve finále zpívá vojín Schulze (Radek Valenta – kromě Zimova Nováka jediná „přirozená“ postava, která nepůsobí jako uhnětená z papírmaše) song Jo, to jsem ještě žil: sice ne příliš citlivě, protože jej zpívá mechanicky, sentimentálně – bez významových akcentů a nadhledu. Při tom se ale dozvídáme, že celý předchozí děj byl vlastně sen vojáčka zastřeleného na útěku. První opravdu originální nápad, který mohl poskytnout klíč k celé inscenaci. Její autoři jej však uplatnili – žel – až na samém konci.

    Divadlo pod Palmovkou: Jiří Suchý a Jiří Šlitr: Kdyby tisíc klarinetů. Inscenační úprava Ladislav Stýblo a Jan Vondráček. Režie Jan Vondráček, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Samiha Maleh, choreografie Martin Pacek. Premiéra 19. října 2012.


    Komentáře k článku: Klarinety s prošlou záruční dobou

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Před měsícem
      jsem se zde na svém blogu No 45 pokusil některé nedostatky libeňského díla pojmenovat. Byl jsem o poznání mírnější než J. Kolář (viděl jsem jinou alternaci), ale k závěrečnému odsudku jsem dospěl také:
      „A tady spatřuji i některé dnešní klady – tedy v té první půli. Přece jenom je to méně filmová revue a víc divadelní muzikál (kontakt s publikem), Tereza (Kateřina Šildová) není pouhá TV redaktorka a moderátorka jako ta J. Brejchové, ale je šikovně stylizována k obrazu dobového idolu B. Bardot (píseň Babeta jde do světa je aluzí na franc. film Babeta jde do války s B. B. v hl. roli, který tehdá frčel) a vojín Schulze (Radek Valenta) je obrýlený kytarista, básník a písničkář a ne pouhé dojemné trdlo jako ten filmový Jiřího Menzela. Oni dva představení táhnou, tlačeni druhou milostnou dvojicí, „výstrojní seržantkou“ Stellou, zpěvačkou a akordeonistkou (Barbora Valentová) a pop zpěvákem Benjaminem Novákem (Radek Zima).
      První půle se mi ohromě líbila, včetně fórků jako je melodie z rovněž v té době populárního francouzského filmu Země odkud přicházím (1956, s debutujícím G. Becaudem, režie M. Carné, česky to nazpíval tuším J. Zíma) v trubkové mezihře písničky Pramínek vlasů, nebo písničky Červená se line záře…, linoucí se z „vojenského zapalovače“.
      Po přestávce představení, bohužel, pokleslo na schematickou pacifistickou agitku „užitečných idiotů“ (Lenin). Pacifismus je planou haluzí levičáctví, principielně a logicky odmítanou, pohrdanou a možno-li pronásledovanou i marxisty. Antimilitarismus, pěstovaný některými intelektuály v demokratických společnostech, totalitní režimy zbožňují (a doma nedovolí); má do značné míry na svědomí i II. světovou válku, resp. nepřipravenost Francie a Británie na ni a tím i jejich počáteční zbabělost, nazývanou tehdy appeasement, která m.j. vedla k Mnichovu.
      „Kdo nebyl v mládí levičák, nemá srdce; kdo je jím i po čtyřicítce, nemá rozum“. Jiří Suchý kdysi mluvil o svých dnešních rozpacích nad textem populární písně Kamarádi v tom smyslu, že je prorežimně pacifistická. To jsou Klarinety ovšem také a ještě daleko víc, jinak by je totalitní cenzura nikdy nikde nepovolila, ani v divadle, ani ve filmu! Film byl roku 1965 podporován jenom proto, že jeho reálie (uniformy, úloha reklamy) ukazovaly jednoznačně na kapitalistický stát – nejspíš USA (reklama na limonádu, analogicky jako ve filmu Limonádový Joe). V libeňské inscenaci ale podporučíkova talířovitá čepice ukazuje do Ruska a Zdvořilý Woody zpívá o JZD, takže je to, správně, úplně rozmazáno, může se to odehrávat kdekoli od Vladivostoku přes Londýn až po San Francisco (jenom ne v žádné islámské zemi)!
      Nemůže být sporu o tom, že pacifismus je v Klarinetech zakódován do té míry, že úplně jej vyradýrovat nelze. Na webu divadla si však můžeme přečíst historický omyl dramaturga Ladislava Stýblo: hra… „ je dnes ještě aktuálnější, než v době svého vzniku“. Nevšiml jsem si, že dnes zase stojíme na prahu války. Ovšem v roce 1962 byla tzv. Kubánská krize (nedávno měla výročí) a od světové atomové války nás opravdu dělil krůček. Bylo mi 18 a měli jsme strach. Dnes ho mám sice také, ale určitě ne z války, jakkoli iránská potenciální atomovka jednomu klidu nepřidá.
      Škoda, že se tištěný program zbytečně věnuje dalšímu vývoji tvůrců (po 1965) a méně písňovým číslům (odkud a ze kdy je která písnička). Chtělo by to spoupis hudebních čísel, jako mívají programy k americkým muzikálům – to je přece to nejdůležitější, kvůli tomu budou lidé na titul chodit! (Protiválečnou agitaci si najdou jinde, pokud jsou jí lačni!) Je tu prostě „zaděláno“ na revui báječných písniček a bylo třeba jim dát šanci, aby nad tím pacifismem, který má kus v „genech“, zvítězily. (Příznačné: protiválečnost kousku Jó to jsem ještě žil vůbec nevadí, je to nádherná píseň.)
      Výsledek: Klasické a dobře interpretované písničky byly pokořeny špatným dramatem! Režie a hudební úprava Jan Vondráček, kterému už táhne na padesátku. J. Suchému, který úpravu autorizoval, se pacifismus zřejmě k stáru vrátil. Cožpak nešlo tu ideologii drasticky seškrtat? Škoda.“
      Jak vidno, moje výtky směřovaly především do dramaturgovny, resp. na adresu těch, kteří jsou odpovědni za dnešní podobu inscenovaného textu: Ladislav Stýblo, Jan Vondráček a bohužel i J. Suchý, který úpravu autorizoval.
      Následovala delší mailová korespondence s dramaturgem inscenace, ale nepřesvědčil jsem jej ani trochu. Pacifismus, tato ideologie „užitečných idiotů“, vedle kterých se stateční lidé dostávají do pozice „válečných štváčů“, je zřejmě neporazitelný.
      Vykořenit jej nedokázaly ani hrůzy Osvětimi a pokud někde ano, tak jenom lokálně, např. v dnešním Izraeli. Přitom recept na zachování celosvětovéhpo míru na věčné časy je jednoduchý: NIKDY SE NEBRÁNIT!

      28.11.2012 (18.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,