Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kdo chce zabít Ost-ra-var? (No. 3)

    Festival se překotil do třetího dne, i nováčci už prošlapali zdejší „Bermudský trojúhelník“ vytyčený zainteresovanými subjekty – Arénou, NDM, Bezruči (a letos nově i Starou Arénou) a pokud navždy nepropadli zrádným osidlům občerstvoven, vždyť co je lepší, než se na divadlo řádně posilnit, obdrželi v pátek tři dávky ostravského divadla – Podivný případ se psem, Klub outsiderů a Macbetha a závdavkem novinku tematický seminář: Specifika malých a velkých (nejen) ostravských scén.

    Podivný případ se psem

    Pavlína Kafková, David Viktora, Petra Lorencová, Robert Finta a Vladimír Čapka v Podivném případu se psem FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Teatroterapie aneb Kdo zabil Wellingtona

    Dramatizace jímavého příběhu chlapce Christophera trpícího Aspergerovým syndromem, který skrze detektivní pátrání po vrahovy sousedčina psa prochází vlastní iniciací do dospělosti, s úspěchem okupuje hned několik českých a moravských divadel. Podivný případ se psem napsaný dle původní novely Marka Haddona nasadilo na repertoár i NDM. Režisér Janusz Klimsza přizval k práci nad inscenací rodinnou konstelátorku. Konstelace sice běžně slouží především k terapeutickým potřebám, nicméně pro Klimszu se psychoterapie stává základním kamenem inscenace. Rozmístění figur v samém začátku připomíná jedno z takových sezení. Christopherova učitelka Siobhan vypráví příběh z jeho deníku, zároveň posouvá herce do středu dění a nutí je k osobním výpovědím, nutí je hrát předepsané úlohy otce, matky, policistů. Ti nejdřív neochotně, ale čím dál víc propadají hře, se zápalem zhmotňují příběh. S jednoduchostí divadelního znaku pracuje i scénografie. Zelené bedýnky vedle jednotlivých židlí nejprve slouží k uložení rekvizit, v druhé části se stávají nástupním ostrůvkem, bankomatem i vlakem. Jednoduché řešení dává prostor textu a pochopitelně i herecké akci. A je na co se dívat. V roli autisty Christophera exceluje Robert Finta, herci se po dvou minutách představení řine pot z čela – a to nemá dvojitý kožich a beranici… Zahanbeni nezůstali ani ostatní – především představitel otce Eda charismatický František Strnad a Lada Bělašková – iniciátorka terapie, učitelka a průvodkyně příběhem Siobhan. Při poslední otázce adresované přávě jí: Znamená to, že už zvládnu všechno, Siobhan?, ukápla slza nejednomu divákovi. Zatím jednoznačný emoční vrchol festivalu.

    FOTO TOMÁŠ RUTA

    Klub outsiderů – generační zpověď? FOTO TOMÁŠ RUTA

    Zkrachovalci jako generační zpověď

    Inscenace Klubu outsiderů, kterou na komorní scéně Márnice Divadla Petra Bezruče režíroval často nekorektní Jiří Honzírek, vyinkasovala, od těch co ji zhlédli v první vlně, bouřlivé odmítnutí. Kvůli omezené kapacitě totiž nasadili organizátoři titul dvakrát. Pověst, která inscenaci předcházela, spíš zrazovala od návštěvy. Vyzbrojena trpělivostí sestupovala jsem do sklepení a byla jsem připravena prakticky na cokoli. Text populární německé dramatičky Felicie Zeller, v Čechách se uvedla společensky kritickou hrou Rozhovory s astronauty, kterou mimochodem, jak jsem se dočetla v programu, chystá NDM, opět pracuje s jazykovými stereotypy a neschopností současného člověka přímého vyjádření. Šestice zkrachovalců zacyklená v bahně životní reality sklouzává k mechanickému repetování svých replik. Uzavřeni do stísněného prostoru kanceláře programu „Veřejně prospěšné práce“ vypovídají o zmařených iluzích, nenaplněných vztazích i banálních denních mikropříbězích. Mluví a mluví a čas ubíhá. Nad scénou se objevují a mizí názvy dnů v týdnu, jen v sobotu a v neděli jeviště utichá. S novým týdnem začíná všechno nanovo. Možná by se textová mechaničnost měla důsledněji dodržovat i v jednotlivých mizanscénách, situace a promluvy se občas slévaly, takže rozumím těm, kteří je prostě přestali aktivně sledovat a nakonec obvinili hru z nekompetentnosti. Myslím však, že hra naopak velmi pregnantně pojmenovává boláky soudobé společnosti s důrazem na ztracenou generaci dnešních třicátníků až čtyřicátníků. Herecky se dařilo především Lukáši Melníkovi a Markétě Harokové, tu a tam se u nich prodrala na povrch hořce pravdivá zkušenost. Věřím, že Bezruči Klubu outsiderů cílí na jmenovanou věkovou skupinu a že u ní mají s tímto titulem úspěch. Je to generační zpověď.

    Recenzi naleznete zde.

    Odjíždím již z Ostravy a večerního Macbetha musím oželet, vy však recenzi oželet nemusíte, naleznete ji zde. Festival neumřel a bude žít i následující dny, v sobotu jsou na programu například Postřižiny (recenzi přineseme v „papírových“ Divadelních novinách č. 21), v neděli už jen tématický seminář. Zásadní otázku vytknutou titulkem: Kdo chce zabít Ost-ra-var? se mi nepodařilo za třídenní pobyt zodpovědět. Nevadí, hlavně když bude i za rok!

    ///

    Předchozí díly ostravských zpravodajství:

    Kdo chce zabít Ost-ra-var? (No. 1)

    Kdo chce zabít Ost-ra-var? (No. 2)

     


    Komentáře k článku: Kdo chce zabít Ost-ra-var? (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,