Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Prožít si peklo s Macbethem

    Ostravský Macbeth je nejnevyrovnanější inscenace, jakou jsem za posledních několik sezon viděla. Nejroztodivnější pocity, chvíle nadšení i prokletí inscenátorů se ve mně mísily po zlomcích vteřin, navíc jsem občas musela fandit hořekujícím babičkám v publiku, které chtěly od Národního divadla moravskoslezského jen to jediné – porozumět tomu, co se na jevišti odehrává.

    Macbeth

    V popředí Vladimír Polák jako Macbeth a Lada Bělašková jako Lady Macbeth FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Neporozuměly. A není to pouze tím, že slovenský režisér Rastislav Ballek nechal postavy hovořit najednou a míchal tak několik scén dohromady. Což jako záměr, ukázat možnou paralelnost dějů a nezastavitelnost běhu světa, oceňuji, jen je třeba znát míru a zkusit si představit, kolik toho dolehne do zadních řad obludného Divadla Jiřího Myrona. V tomto případě to opravdu bylo značně retardující a pokud nedokážete Macbetha vylovit z paměti i o půlnoci, zůstanete po tři hodiny tápající.

    Macbeth samozřejmě tázání vyžaduje, chaos také. Scéna zaplňující se rozcupovanými paňáci i panenkami, jeviště pocákané litry krve, studená hudba promíchaná se skřeky, kvílením, nepříjemnými ruchy znepokojují. Režisér také velice zdařile využívá točnu, která mění prostředí a děj nezadržitelně posouvá k nejtragičtěji myslitelnému konci.

    Inscenačních nápadů má zkrátka Ballek dostatek a často jsou i významonosné, s herci si ovšem výrazně neporozuměl, nebo se o to ani nesnažil. U většiny rolí to přespříliš nevadí, jelikož je používá jako mluvící figuríny – a to nezpochybňuji, že mnohdy nadané. V případě mladých a krásných Čarodějnic (Andrea Mohylová, Lada Bělašková, Petra Lorencová) například provokativně upřednostnil šarm i pohybový talent a činí je zvráceně přitažlivými.

    U titulní dvojice to ovšem nestačí, bez motivace a věrohodnosti konání se snadno může z tragédie, jež fascinuje po staletí, stát třetí díl béčkového hororu. Lada Bělášková je zbytečně přepjatá a hysterická Lady Macbeth, těžko věřit, že se vůbec naskytnou momenty, kdy dokáže s chladnou hlavou uvažovat a někoho ovládat. A nepomůže ani to, že povstala z tria Čarodějnic a touha po moci tak může pramenit z jiných než osobních ambicí či z „ženské“ potřeby… Vladimír Polák jako opravdový protipól Macbeth zase od začátku působí přespříliš ustrašeně, rezignovaně, usedle. A přidává se minimálně další otázka – proč by takovýto unavený pantáta chtěl vládnout?

    Budu-li o Macbethovi uvažovat jako o zobrazení Ballekovy noční můry po přečtení nejtemnější a nejkrvavější Shakespearovy hry, s nejčistším svědomím prohlásím, že je mimořádný (Ballek i ostravský Macbeth). Chci-li se zabývat přednostmi i zápory inscenace, musím se ptát, zda se má uvádět teď, tady a takto.

    Národní divadlo moravskoslezské se potácí ode zdi ke zdi – ukážeme-li si to jen na jednom alžbětinci – nejprve divákům předloží nechutně estrádovitý Sen noci svatojánské (v režii šéfa činohry Petera Gábora) a téměř po roce obtížně stravitelného Macbetha. Zdalipak se v této instituci neskrývá něco shnilého…

    Národní divadlo moravskoslezské – William Shakespeare: Macbeth. Překlad Martin Hilský. Režie Rastislav Ballek, dramaturgie Klára Špičková, scéna a kostým Katarína Holková, hudba Andrej Kalinka. Premiéra 6. února 2014 v Divadle Jiřího Myrona. (Psáno z reprízy 14. února 2014.)


    Komentáře k článku: Prožít si peklo s Macbethem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,