Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kapitola čtvrtá a poslední: Za minutu dvanáct

    Tři partneři, Tygr v tísni, Divadlo LETÍ a Jihočeské divadlo, v září 2017 společnými silami započali cestu, která vyvrcholí českým pavilonem PQ 2019. V posledním, čtvrtém díle reportážního seriálu vás směrem k 6. červnu, kdy se brány PQ 2019 slavnostně otevřou, okolnostmi tvůrčího procesu projektu CAMPQ – českého pavilonu PQ a sedmihodinové imerzivní inscenace – provede kurátor, režisér, umělecký šéf souboru Tygr v tísni a ředitel VILY Štvanice Ivo Kristián Kubák.

    Neexistuje libější pocit, než když se do prostoru určeného k předvádění pustí bezuzdná tlupa herců a nechá se jim dostatek volnosti, aby jej zabydleli a svým jednáním pojmenovali. A není vhodnější divadelní formy než imerzivní divadlo, neboť herečky a herci nejsou téměř ničím svázáni – jak už bylo zmíněno dříve, jejich předepsané didaskálie a repliky vyplňují sotva čtvrtinu hracího času. A tahle tlupa ve štvanickém táboře řádí jako tajfun už několik týdnů.

    Zkoušení imerzivního divadla přináší už samo o sobě překvapení, s jakými se tvůrci v divadle dramatického textu setkají vskutku málokdy. Málokdy se například stane, že si v průběhu zkoušení Hamleta přijde herec hrající Guildensterna stěžovat, že mezi druhým a třetím výstupem má strašně moc času. U imerze je to naopak: čím zdánlivě více času herec má, tím více úkolů mu do tohoto času bude naordinováno. Stejně tak je zásadním způsobem relativizováno vnímání pojmu času. Jedině na poradách k takto megalomanskému projektu si umělecký tým může odhlasovat, že půlhodina trvá jednou patnáct minut a jindy zase dvacet. Einstein by se divil.

    Málokdy se také stává, že inscenaci režírují jedna režisérka a tři režiséři zároveň.

    I z toho ovšem pramení mnoho tvůrčí zábavy. Nejprve si každý sám, tak trochu kradí, připraví jednotlivé díly skládanky, které připravit může (každý máme na starosti jeden mimozemský kmen). Ve druhé fázi se odkryjí karty a všechny připravené části se vyloží společně na stůl a z těch různorodých karet se pokoušíme sestavit co nejpevnější stavbu. Co se většinou s domečky z karet stává, netřeba zmiňovat. Zejména když některé karty jsou mariášové, jiné kanastové, třetí mokré a čtvrté všechny ostatní koušou. Většinou pomůže další hlasování, které mokré předefinuje na modré a kousat nechá všechny. Ve výsledku je to pak pevnější než skloželezobetonový skelet Elektrických podniků naproti přes řeku.

    Dalším poznatkem z příprav je, že umělecké porady vzdáleně připomínají handlování trhovců s ansámblem a časoprostorem: Potřebovala bych, aby doktor slídil kolem skleníku, ale vím, že zrovna musí být v nemocnici, kdyžtak přijde ta sestra… tak nabízím, co kdyby tam šla místo něj ošetřovatelka a on mohl v klidu vyšetřovat ve vnitřní zóně? To nejde, ošetřovatelka musí mít rozhovor s ostrahou, protože stráž jde zrovna z hodiny ve škole a hledá toho mimozemšťana, co utekl. A co kdyby tam šla přece jenom ta sestra? Jenže ona je neviditelná. Aha. Tak já ještě nabízím, že by se to stalo předtím. Nebo potom? To by tam ale nemohl být nikdo, protože všichni jsou jinde, a navíc: kdyby to bylo dřív, tak je to předtím, než se stane to, co to způsobí, a kdyby to bylo potom, tak to už je moc pozdě. Tak nic.

    A celou dobu myslet na to, že jde také o výstavu, reprezentativní pavilon české scénografie. Ohýbat čas i prostor, přesouvat skupiny návštěvníků tam i zpátky, z Výstaviště na Štvanici, po Štvanici z vnitřní zóny do vnější a zpátky, rozhodovat o každém stéblu trávy, hádat se a usmiřovat, inspirovat a nechat se inspirovat, nepropadat panice. Všechno se dá odhlasovat! Dokonce i to, jestli se nad ostrovem zjeví vesmírná loď, brána nebo portál. Jestli se vůbec zjeví…

    Užijte si deset dní Pražského Quadriennale a CAMPQ! Těšíme se na vás na Štvanici, kam je po celou dobu konání výstavy PQ (6.–16. června 2019) vstup zdarma, i v Průmyslovém paláci pražského Výstaviště, kde naleznete terminál vládní agentury pro začleňování mimozemských uprchlíků. A těšíme se na vás i v noci, třikrát v Praze a dvakrát v září v Českých Budějovicích.

    Szala!


    Komentáře k článku: Kapitola čtvrtá a poslední: Za minutu dvanáct

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,