Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor

Jiřina Lhotská: Mládí je nejdobrodružnější

Herečka, dramaturgyně, režisérka a pedagožka Jiřina Lhotská, letošní laureátka Ceny Ministerstva kultury v oborech zájmových uměleckých aktivit za celoživotní uměleckou a pedagogickou činnost v oblasti divadla a uměleckého přednesu, se 92. Jiráskova Hronova účastnila jako režisérka inscenace Máma říkala, že bych neměla souboru Scéna Kralupy. Využila jsem příležitost a připravila a s ní rozhovor.

Jiřina Lhotská: Největší, nejsilnější a nejdobrodružnější je mladé divadlo

Nemá ráda oficiality. Vždycky ji ale těší, když se k ní hlásí mladí – či dnes ji dospělí – lidé, se kterými dlouhá léta v oblasti dramatické výchovy a amatérského divadla pracovala. A jsou jich desítky, ne-li stovky. A tak byl čas trochu zavzpomínat…

Kdy jste byla na Jiráskově Hronově poprvé?

V roce 1967, tedy v době, kdy se kromě Jiráskova divadla hrálo ve Slavii a ještě neexistoval Čapkův sál. A do Zbečníku se jezdilo na představení autobusy.

To už je opravdu dávno…

Jedna moje studentka, když jsem to připomněla, se zeptala, jestli byl Alois Jirásek v té době ještě naživu… Bylo mi tehdy osmnáct a byla jsem tu v semináři. Seminaristi bydleli v kampingovém táboře za Hronovem. Pak jsem pomáhala vést semináře, ale nikdy jsem tu nehrála. Když se začaly na Hronově objevovat dětské soubory, vedla jsem zde seminář související s dramatickou výchovou.

Jste rodilá Pražačka, ale v průběhu života jste obešla půl republiky; působila jste v Mělníku, v Kralupech, v jižních Čechách a teď jste se vrátila – symbolicky řečeno – na místo činu. Bydlíte v Praze a do Hronova jste přivezla inscenaci z Kralup. Kruh se uzavřel…

Doufám, že ještě není úplně uzavřený, ale svým způsobem je to tak. Když jsem pracovala v Kralupech, což je tak dvacet, pětadvacet let, měla jsem tam na ZUŠ dramaťák, kde jsem měla malé holčičky a kluky, kteří v dramaťáku vyrostli z dětí do středoškoláků. A právě když jim bylo šestnáct osmnáct let, odstěhovala jsem se na jih a oni za mnou pořád jezdili. Chtěli mě vidět, chtěli, abych s nimi dělala na zahradě dramaťák. Dneska jsou to chlapi a ženské, kterým je od pětatřiceti do čtyřiceti a mají děti, někteří i tři. A když jsem se vrátila do Prahy, řekli: Teď je přesně ten čas, abys s námi udělala nějaké divadlo. Do Kralup dojedeš pražskou integrovanou dopravou. Měli pravdu, tak jsme se do toho dali.

Jak jste se dostala k divadlu?

Jsem Pražačka. Bydleli jsme ve Vršovicích, kde je dnes divadlo Mana. Tehdy tam sídlilo amatérské divadlo Bozděch. Já jsem každou neděli v sukýnce a podkolenkách, s kabelkou a dvěma korunami v kapse (korunu stálo divadlo a korunu cukrkandl) tam chodila na pohádky. Bylo to klasické amatérské divadlo a vždycky tam nějací ochotníci hráli pro děti. Když se odhrnula opona, ta směs prachu a tělky, ta zvláštní vůně mě fascinovala. A tak jsem ve škole začala hrát divadlo. Přitom nikdo v rodině divadlo nehrál.

Vzpomínáte na nějakou svou výraznější roli?

Jednu nezapomenu – v šesté třídě jsem hrála Babičku od Boženy Němcové. Na kolenou jsem měla dva spolužáky, z nichž jeden byl Vilík a druhý Jeník.

Jak vaše divadelní kariéra pokračovala po základní škole?

Když mi bylo šestnáct, dostala jsem se do divadla Máj. Tam fungoval – podobně jako na Hronově profesor Císař, jen asi o dvacet let dřív – jistý Jirka Beneš. Já jsem měla ohromné štěstí, že tenhle pan Beneš si mě vyhlídl a dával mi každou sobotu soukromé lekce historie divadla. Musela jsem s ním do kavárny Hlavovky na kafe a on mi zadával úkoly. Musela jsem se naučit, jak divadlo vzniklo, proč se dělá, jaké bylo antické divadlo a tak dále. Dodnes mě mrzí, že za ním nemůžu přijít a říct mu, že jsem to, co mě naučil, zužitkovala a že divadlo dělám pořád.

Pak jsem se přestěhovala od Mělníka a tam jsem měla další štěstí. Hrála jsem v Novém divadle, kde jsem potkala dalšího ohromného člověka, režiséra Vladimíra Dědka. Byli to právě tito dva, kteří mě naučili rozumět divadlu, tomu, co na jevišti dělám, co cítím, jak se mám tvářit, co je to být přirozený, jak na jevišti existovat bez manýry.

Velmi dlouho jste tedy divadlo hrála. A relativně pozdě jste vystudovala AMU a později se účastnila i zakládání katedry výchovné dramatiky…

V Mělníku jsme v Novém divadle hráli klasickou činohru, ale myslím, že byla kvalitní, neměli jsme se za co stydět. Rostly nám malé děti a zjistili jsme, že nám v divadle trošku překážejí, že nemají náplň. A tak jsme se s režisérem Dědkem rozhodli, že s nimi připravíme dětské představení. Neměli jsme představu o dramatické výchově, neměli jsme nic v ruce. Ale jak jak měl pan Dědek čich na divadlo, na děti, na jejich přirozenost, vzal nějakou hru pro děti od Jaromíra Sypala, který byl jedním z prvních, kdo se věnoval dětskému divadlu, a s našimi dětmi jsme nacvičili její inscenaci. Zúčastnili jsme se jedné dětské přehlídky, kde byli všichni guru tohoto oboru – docentka Machková, Soňa Pavelková a Šárka Štembergová. Všichni se divili, kde jsme se vzali, že o nás nikdy neslyšeli. A pozvali nás do Kaplice (pozn. celostátní přehlídka dětského divadla), abychom se něco dozvěděli o dramatické výchově. My tenkrát vůbec nevěděli, co to je. Tímto způsobem jsem se tedy dostala do Kaplice a tam pochopila, že to je něco, co bych chtěla dělat. Předtím jsem jako dramaturg měla v Kulturním domě na starosti koncerty, hudební a divadelní cykly a viděla, jak moje děti vyrůstají ve stejně strašlivém školním systému, jako jsem vyrůstala já. Jsem introvert, a tak jsem vždycky měla pocit, že pořád dělám chyby a že mě za všecko musí trestat. A ty děti vyrůstaly v podobném stresu. V Kaplici jsem zjistila, že dramatická výchova je obor, kde děti můžou být přirozené a své. A každé má svoji vlastní – velkou – hodnotu. Jeden se liší od druhého, ale každý má něco jiného – víc – než ostatní. Vždycky stačí říct: V tomhle jsi dobrý a tohle se ještě naučíš. Najednou to byl za těch komoušů svět, kde děti fungovaly s dospělými úplně jinak.

V té době byly vlastně tyto spolky, tyto kulturní komunity pro mnohé z nás druhým domovem, místem, kde se mohlo mluvit otevřeněji. Byli tam lidi, které spojoval společný zájem.

To bylo stejné jak v amatérském souboru pro dospělé, tak v komunitě lidí, kteří se věnovali dětem. Všichni, komu zavedené systémy nevyhovovaly, viděl, že se s dětmi dá pracovat jinak. Později jsem ale zjistila, že na tuto práci nemám vzdělání, a jestli v tom oboru chci fungovat, musím být buď učitelka (což jsem nechtěla, ale nakonec jí jsem), anebo musím vystudovat DAMU. Tehdy se dala studovat dálkově režie-dramaturgie. Sebrala jsem odvahu a drze jsem se přihlásila.

A na DAMU jste se dostala…

Byla jsem v ročníku s Milanem Schejbalem, ještě tam byli čtyři další kluci. A tam mě potkalo další moje velké štěstí. Náš ročník vedl Jaroslav Vostrý. Bylo mu asi šedesát let. Nebyl v té době ani profesor, protože ho po roce 1968 degradovali a jen díky profesoru Císařovi mohl na DAMU učit jako odborný asistent. Nemohl ani pracovat v Činoheráku, nesměl nic a Jan Císař ho svým způsobem zachránil. Během studia nám Vostrý nic nedaroval, neměli jsme nic zadarmo, ale zaplaťpánbůh za to. Jsem mu moc vděčná.

Já znám vaši práci z éry v jižních Čechách, z vaší tehdejší skupiny vzešli – na Hronově dobře známí – divadelníci jako Honza Mrázek nebo Vítek Malota, kteří už dnes mají za sebou studium na DAMU. Už jste vlastně mluvila o tom, že se děti vracejí, že na dobu s vámi nezapomínají. Myslím, že to pro ně mělo velký formativní význam.

Neskromně jsem přesvědčena, že ano. Ale netýká se to jen mě. Dobrý pedagog, když vede děti v jejich aktivitách mimo školu, jim může dát něco, co jim škola nenabídne. A jak to pro ně bylo důležité, se pozná z toho, zda se k tomu pedagogovi vracejí, zda mají k němu stále blízko.

Letos jste byla oceněna Cenou Ministerstva kultury za celoživotní uměleckou a pedagogickou činnost. Bylo tam připomenuto, že jste se dotkla všech oborů od divadla poezie přes loutkařinu až po činohru.

A k tomu dětské a mládežnické divadlo…

Je vám některý z těch oborů bližší než ostatní?

Když jsem sama hrála, bylo to činoherní klasické divadlo, protože jsem měla pocit, že se tam realizuju. Že si tam nacházím nějaké vrstvy vevnitř, se kterými se potřebuju vypořádat. Ale když jsem dospěla a začala jsem pracovat s dětmi a mladými lidmi, tak mě právě toto divadlo začalo zajímat nejvíc a zajímá do dneška. Je velké dobrodružství žít s mladými lidmi jejich životy, sledovat, jak věci vidí, jak myslí, jak cítí. Člověk si vybavuje svoji pozici v jejich věku. Vím podle sebe, že dospívání a mládí vůbec není jednoduché, že je to jedno z nejtěžších období života. Takže pro mě je největší, nejsilnější a nejdobrodružnější – a taky nejzajímavější – právě mladé divadlo, protože je hodně proměnlivé. Je tam obrovská spousta impulsů, směrů… A taky se v něm teď orientuju lépe než v tom klasickém.

Obsáhla jste toho opravdu hodně z různých oblastí divadla, ale zůstala jste stranou experimentů, alternativního divadla…

Nechybí mi. Vyrostla jsem na dobrém činoherním divadle a na Činoherním klubu. Mě jejich herectví velmi oslovovalo, každou inscenaci jsem viděla několikrát. Tím, že mě učil profesor Vostrý, četla jsem jeho knihy, publikace a studie. Proto vím, že činoherní divadlo má ohromnou sílu, když je postaveno na osobnostním herectví a vztazích. A tomu typu divadla rozumím nejvíc. Takže i inscenace, s kterou jsme letos do Hronova přijeli, je postavena na vztazích, na osobnostním sdělení.

/Rozhovor vyšel ve Zpravodaji JH 8/2022, pro i-DN jej zpracoval a upravil hul/

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 13. srpna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jiřina Lhotská: Mládí je nejdobrodružnější

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ